Sidonie Nádherná
a zámek Vrchotovy Janovice
Jsou místa, kam se stále vracím a letos ji¾ po ètvrté to byly malebné Vrchotovy Janovice. Obec a zámek le¾í pouhých 65 km od Prahy, a vlastnì mù¾eme øíci, ¾e se zde jako by odehrály dìjiny støední Evropy. V roce 1879 koupil zámek s velkostatkem Karel Nádherný, rytíø z Borutína, otec naší Sidonie.
Nádherní byli pøíslušníky nové šlechty, z vrstvy rekrutující se z pøíslušníkù mìš»anstva, jim¾ se šlechtický titul propùjèoval za mimoøádné zásluhy. Baron Karel Nádherný a jeho ¾ena Amálie ¾ili jako ostatní šlechta na venkovì, peèovali o své statky, udr¾ovali spoleèenské styky, vìnovali se výchovì dìtí, zají¾dìli k pøátelùm do Prahy, do Vídnì, i na jiná místa.
Zámek, kdysi vodní tvrz, pøestavená v 16.století na zámek, byl v druhé polovinì 19.století pøestavìn v novogotickém stylu. Stojí zhruba uprostøed obce, jakýsi svìt sám pro sebe, bìhem roku se zámecké brány otevøely pøi slavnostech Bo¾ího tìla, pøi vyvrcholení jara, a i pøi jiných významných svátcích.
Otec Karel Nádherný, nar. 6. 3. 1849 se v roce 1883 ¾ení s Rakušankou Amálií Klainovou z Wisenbergenu, nar. 24. 8. 1854. Rodièùm se narodily tøi dìti, nejstarší Jan nar. 21. 3. 1884 a poté dvojèata Sidonie a Karel nar. 1. 12. 1885. Dìti ¾ily v krásném, kultivovaném prostøedí zámku, obklopeném nádherným pøírodním parkem. Mìly vytøíbené chování, k dispozici byla knihovna plná literatury, sbírka obrazù a soch, gobelíny, k tomu pak ¾ivot jako ostatní dìti – plavání v zámeckém rybníku, bruslení, rybaøení, ly¾ování i jízda na koni. Idyle byl uèinìn konec kdy¾ otec umírá (26. 3. 1895) na TBC. Veškeré starosti a péèe o zámek, statky, financování studia dìtí zùstaly na matce Amálii. V roce 1898 dosáhla matka pro sebe i své dìti povýšení do svobodných pánù, tedy baronù.
Jak bylo v tehdejší spoleènosti zvykem, bratøi získali vzdìlání na univerzitách, syn Jan studoval literaturu a výtvarné umìní v Heidelbergu a v Mnichovì, Karel práva ve Štýrském Hradci, Sidonie (Sidi) si musela vystaèit s domácími uèiteli, nebo» vzdìlání šlechtických dívek – vystudování gymnázia a slo¾ení maturitní zkoušky bylo prakticky vylouèené. Spoleèenský stav získala narozením a pro své budoucí úkoly zámecké paní vyšší vzdìlání nepotøebovala.
V roce 1905 cestuje Sidonie s matkou do Paøí¾e, kterou je okouzlena. Zde navštíví i nejvýznamnìjšího sochaøe té doby Auguste Rodina. Prùvodce ateliérem dìlal rodák z Prahy, básník Reiner Maria Rilke. V roce 1907 pøijímá básník pozvání Jana Nádherného a pøijí¾dí do Vrchotových Janovic, Sidonie a¾ do jeho smrti byla jeho blízkou pøítelkyní, rùznì se setkávají a hlavnì píší dopisy, pohlednice. Básník je oslnìn krásou a oduševnìlostí zámku, parku a nikdy na nì nezapomene.
Nakrátko vstupuje do ¾ivota Sidonie i malíø Max Švabinský. Švabinskému zadal baron Jan (bratr Sidonie) zakázku - vytvoøit portrét jeho sestry. V øíjnu 1906 se Sidi sešla s malíøem a ten pøislíbil portrét zhotovit. Závazek splnil a¾ o 14 mìsícù pozdìji; nejprve to byla perokresba, Sidonie s módním boa z polární lišky kolem krku. Kresba byla pøedstupnìm práce na vlastním olejovém portrétu: jasnì èervené pozadí, na barokové zelené pohovce sedí dáma v šatech posetých vyšívanými kvìtinami. Originál obrazu visí dnes ve Vrchotových Janovicích, je krásný, ka¾dý se u nìj zastaví. Sidi však o portrétu prohlásila, ¾e je jí nesympatický. O ètyøi roky pozdìji pracoval Max Švabinský ještì na barevné litografii Sidonie: vidíme sebevìdomou ¾enu poèátku nového století.
Mezi malíøem a Sidonií vznikl vztah, jen¾ však neprobíhal na stejné úrovni. Malíø jí byl fascinován, bral jí jako svou múzu, po urèité dobì však do jeho ¾ivota vstupuje ¾ena, je¾ bude jeho fantazii zamìstnávat další roky a Švabinský se ze vztahu k Sidonii vymaní. Sidonie se louèí se snem o velké lásce, je to pro ní velmi bolestné a za¾ívá odmítnutí jako velké pøíkoøí.
20. 7. 1910 zemøela matka Sidonie - baronka Amálie. Sidonie si zapisuje do svého deníku, ¾e ví, co je citové pouto mezi matku a dítìtem a bolest se sna¾í pøehlušit cestováním. V roce 1913 zasáhla Sidi další rána, milovaný starší bratr Jan se v Mnichovì zastøelil, dlouho se nemù¾e vzpamatovat z bratrovy smrti, trápí se. Snad by podlehla svému zoufalství, nebýt seznámení s Karlem Krausem (dne 8. záøí 1913 v kavárnì Imperiál ve Vídni).
Karel Kraus (nar. 1874), nevybíravý kritik rakouské spoleènosti a jejích nešvarù vyrùstal v rodinì jièínského ¾idovského majitele papírny. V jeho tøech letech se rodina pøestìhovala do Vídnì. Od roku 1897 pùsobil Karel Kraus jako novináø, pøednášel i literární témata a pøednášky byly velice navštìvovány. ®idovské víry se zøekl v roce 1899 a nìkdy kolem dvacátých let konvertoval ke katolické církvi. Kmotrem mu byl architekt Adolf Loos.
Neuvìøitelný je i pøíbìh lásky Sidonie a Karla, kdy nikdo z nich netušil co bude dál. Sidonie poznala mu¾e, jeho¾ bude zároveò milovat i nenávidìt, s ním¾ odmítne uzavøít trvalý svazek, ale bez nìho¾ nemù¾e být. Mu¾e, k nìmu¾ jí bude poutat vztah opravdového porozumìní, pøátelství i veliká láska. Karel Kraus, dle vyjádøení Sidonie „jí dal všechno štìstí, které je mo¾no dát“. Sidonie a Karel vìdìli od prvního okam¾iku, ¾e byli pro sebe stvoøeni a tuto dùvìru nikdy neztratili. Pøesto se Sidonie za Karla nikdy neprovdá.
Byly to dny, týdny a mìsíce vzájemných návštìv a cest, dlouhé byly pobyty Karla Krause na zámku ve Vrchotových Janovicích. Jeho magické místo bylo v parku ve stínu smuteèních vrb na okraji horního rybníka. Tam trávil èasto celý den, le¾el v trávì, pozoroval zvonky a motýly, èetl, pracoval, rozmlouval se Sidonií. Vrchotovy Janovice mu nabídly jedineènou mo¾nost návratu do zemì jeho pùvodu. Na slu¾ebnictvo zámku musel jeho zjev pùsobit podivnì, pokoj plný neuspoøádaných papírù, na které se nesmìlo sáhnout, po zámku chodil v py¾amu, dokonce byl spatøen na hrázi zámeckého rybníka v onom py¾amu a s kloboukem na hlavì.
Dvojèe Sidonie, bratr Karel, se staral po úmrtí matky o veškeré statky, polnosti, zámek a chtìl, aby sestra uzavøela stavovsky rovný sòatek. Sidonie se rozhodla provdat za italského hrabìte Carla Guicciardiniho z Florencie, ale na poslední chvíli však Sidi sòatek zruší a vrátí se ke Karlovi.
Zcela nepochopitelnì (nikdo tomu nevìøil) se dne 12. 4. 1920 tajnì v klášteøe Heiligenkreuzu provdala za hrabìte Max Thuna Hohensteina. Bylo to podivné man¾elství, které snad jím ani nebylo, historky uvádí, ¾e Sidonie se s mladým hrabìtem Maxem seznámila pøi bruslení, led však rychle roztál a stejnì rychle roztála jejich náklonnost. Hrabì Max Thun trpìl psychickými potí¾emi, pro nì¾ musel být hospitalizován, úøednì bylo man¾elství rozvedeno a¾ v roce 1933. Ani tento krok nemìl vliv na lásku Sidonie a Karla Krause.
Sidonie s bratrem Karlem milovali svùj park u zámku, pracovali manuálnì od rána do veèera, park èistili, vysazovali nové døeviny, hlavnì azalky a rododendrony. Pozvali si slavného nìmeckého dendrologa Camilla Schneidera, jen¾ navrhl i uspoøádání zahrady v Müllerovì vile v Praze. Park má rozlohu necelých 17 ha, je to pùvabné místo - kultivované, plné harmonické krásy, s rybníkem. Na zámek zají¾dìl architekt Adolf Loos, kní¾e Max Lobkowitz, vnuèky prezidenta Masaryka Anna a Herberta, Karel Èapek, umìlecký historik biskup Podlaha a jiní. Bylo to jakési malé centrum vzdìlanosti.
Sidonie Nádherná ¾ila i cestováním. Projezdila køí¾em krá¾em Evropu, o jejích cestách by se dal napsat samostatný èlánek, sama se vyjádøila, ¾e jízdní øád je její nejoblíbenìjší kniha. Byla i jednou z prvních ¾en, je¾ øídila automobil.
18. 9. 1931 zemøel po nekomplikované operaci slepého støeva na plicní embolii bratr Karel a tím odešel poslední mu¾ský pøíslušník nìkdejších baronù Nádherných z janovické vìtve. V obci rodina sídlila více ne¾ 50 let. Podporovala chudé, školu, rùzné spolky, poskytovala i zamìstnání. Po úmrtí bratra si Sidonie tiší svou bolest pøi aktivitách v parku; pracuje od rána do veèera, všichni jí vidí jen s rýèem, motykou, hrábìmi, sází, peèuje o kvìtiny, mluví s nimi. Jedinì v tìchto momentech se její bolest trochu zmírní. Aby nebylo všemu konec tak dne 12. 6. 1936 umírá ve Vídni Karel Kraus, kde byl i pohøben. Velice èasto vyslovoval pøání, ¾e chce být pohøben na janovickém høbitùvku, ale nic písemného v tomto smyslu nezanechal. Sidonie je neš»astná a lituje, ¾e nemù¾e peèovat o jeho ostatky na místì, které si sám vyvolil.
Ète slova Karla Krause: „má nevìsto pøed Bohem, na kterou budu èekat a¾ do posledního dechu – vìèný chlapec skrze Tebe“.
Poté se Sidonie sama stará o zámek i park, a¾ do doby, kdy je obsazen nacisty. Tenkrát musela rodinný zámek opustit, stìhuje se do nedalekých Voraèic a vezme sebou nìkteré vìci, pøedevším knihovnu a korespondenci. Po skonèení války je zámek urèitou dobou v dr¾ení ruských vojákù, následuje armáda èeskoslovenská. Kdy¾ vojáci odešli Sidonie na vlastní oèi vidí, jak místní lidé odnášejí i to málo co na zámku zbylo, vytrhávají azalky a jiné rostliny, jako by to bylo zcela samozøejmé. Vzniká i urèitá nepøátelská nálada místních, najednou je paní baronka ne¾ádoucí osoba.
Po únorovém puèi 1948 není pro Sidonii ve vlasti místo, její svìt se zhroutil, zámek je vyvlastnìn. Sidonii byl zakázán i vstup do zámeckého parku. Ještì krátce ne¾ z Vrchotových Janovic odejde osází jeden svah azalkami. Regulérní vízum nedostane a rozhodne se pro útìk. Chvíli setrvá u pøátel v Nìmecku, pak se dostane do Londýna. Byla to u¾ zlomená, neš»astná ¾ena, zemøela 30. 9. 1950. Pohøbena byla na malém høbitovì v Denhanu u Londýna.
Po letech, dne 25. 5. 1999, se vroucné pøání Sidonie vyplnilo a vrátila se domù na soukromý høbitùvek v parku, kde je ulo¾ena se svou nejbli¾ší rodinou. Místo zde mají i její psi. Od 25. 9. 1979 na noèní obloze záøí planetka s jejím jménem „Nádherná“.
Zámek i park jsou veøejnì pøístupné, park je skuteènì oázou klidu a pokoje, ze všech jeho zákoutí je mo¾no vnímat a cítit doby minulé. Staèí se trochu ponoøit do pøíbìhu, posedìt u kamenného stolu, kde sedával Karel Kraus nebo Jan Nádherný. Krásný obraz Maxe Švabinského visí na svému místì v zámku, rovnì¾ i busta Sidonie z bílého carrarského mramoru, kterou vytvoøila man¾elka K. M. Rilkeho stojí za pozornost.
Zámek patøí Národnímu muzeu v Praze. Expozice „Spoleènost v Èechách 19.století“ je zajímavá a pro spoustu návštìvníkù je krajinný park pøíjemným završením návštìvy.
Kvìta Roznìtínská
Další èlánky autorky: