OKÉNKO DO DRUHÉ TØÍDY – nahlédnutí è.8
„Dneska jsme kreslili lulie,“ hlásil mi Filip, kdy¾ jsem pøišla do tøídy. Zatímco já jsem s dìtmi z 2.B zpívala, kolegynì v mé tøídì kreslila.
„Lulie?“ Pøemítala jsem, co by to mohlo být a jestli to náhodou není sprosté slovo…. ®e by lilie? „Malovali jste kytky?“ vyzvídala jsem a dostala zápornou odpovìï. No- nebudu vás zdr¾ovat, z tøídnice jsem nakonec vyèetla, ¾e to byly èáry- tedy linie… ale koho by to napadlo.
Další docela povedený výrok jsem si vyslechla od Báry tentý¾ den. Pøi hodinì èeského jazyka urèujeme druhy vìt. Tázací, oznamovací… A tak jsem vymýšlela vìty a dìti je zaøazovaly.
Kdy¾ pøišla øada na zmiòovanou holèièku, vyøkla jsem vìtu, odpovìï ¾ádná. „No, jaká je to vìta?“ povzbuzovala jsem. Z nervózní Báry, která si nemohla vzpomenout na slovo „rozkazovací“, vypadla tato formulace:
„To je taková ta vìta, co s ní nìkdy na nás øveš…..“ No, dostala mì. ®e na nì obèas køiknu, ale ¾e bych øvala ??? – úhel pohledu…
Nedá mi to, musím zmínit ještì jedno legraèní dìtské prohlášení. Máme vedle ve tøídì klouèka s pøíjmením konèícím na „o“ (co¾ je dùle¾ité)- øíkejme mu tøeba Sádlo. Je trochu divoèejší a obèas se dostane do nìjaké strkanice. Kolegynì si o pøestávce všimla uplakaného prvòáèka.
„Co se ti stalo, Jiøíku?“ šla k nìmu. A Jiøík ¾alostnì odpovìdìl:
„Sádlo mì koplo.“
A teï zpátky k drsné realitì ¾ivota. A¾ budete èíst tyto øádky, budeme to u¾ mít za sebou, ale teï právì jsme „v oèekávání“. Pozítøí na dveøe naší školy „zabuší“ školní inspekce. Pìt inspektorù bude po celý týden kontrolovat, sledovat, vyhodnocovat, studovat papíry.
Taková vìc nemù¾e nechat nikoho klidným, a tak jsme v posledních dnech za dveømi sborovny dotváøeli a dopisovali to, co se dotváøet a dopisovat dalo, tak trochu s èerným humorem opìt kontrolovali vìci stokrát pøekontrolované. Stísnìnì jsme se ujistili, ¾e dìti stejnì nic neumìjí a naøídili jim o pøestávkách jeèet co nejménì.
Nástìnky, vývìsky, všechno se leskne. Po tolika letech praxe a tolika u¾ pøe¾itých inspekcích se mi kolena nepodlamují, ale pøece jen…
Pamatuji si jako dnes na pana inspektora H., laskavého, usmìvavého. Uèila jsem v 1.tøídì, bylo mi tak 25 let. Zaklepal, vstoupil, posadil se. Probírali jsme tenkrát v matematice øadu èísel, které je pøed kterým, které za kterým.
Zahráli jsme si s dìtmi pohádku O øepì- znáte to: dìdek za øepu, babka za dìdka, vnuèka za babku.. Stála jsem pøed tabulí a malovala šipky- dvojka za jednièku, trojka za dvojku.. Moc dobøe nám to šlo, dìti se hlásily, nezlobily, a tak spokojená sama sebou a s úsmìvem jsem vstoupila po hodinì do øeditelny, kam mì pan inspektor pozval.
Laskavì se na mì podíval a pronesl: „Moc hezké to bylo, paní kolegynì, jen bych mìl jednu takovou drobnost- asi zpùsobenou vaší nervozitou – ale všechny ty šipky jste udìlala pøesnì obrácenì… Nevadí, to pøíští hodinu spravíte.“ Podal mi ruku a já – úplnì rudá- opustila øeditelnu.
Tak tohle se mi letos doufám nestane, pøíštì budu vyprávìt, jak to celé dopadlo. Dr¾te nám palce…
Eva Procházková
Další èlánky autorky: