Èeský rozhlas slaví své jubileum
Tento mìsíc uplynulo 90 let od doby, kdy ÈSR zahájila rozhlasové vysílání. Televize svých 60 let vytrvale oslavuje, oslavy jubilea rozhlasu byly ménì honosné, pøesto¾e fenomén zvaný rádio, v našich ¾ivotech natrvalo zakotvil.
Snad uvítáte osobní vzpomínání jednoho z tìch, kterým se rádio, kdysi hlavnì z technického hlediska, se pro celý ¾ivot zadøelo pod kù¾i. Bude to povídání o jedné zajímavé a dùle¾ité kapitole historie techniky a nejen techniky…
***
Elektøina doprovázela celý mùj ¾ivot, jejích forem, které mùj ¾ivot poznamenaly, bylo nìkolik. Upoutala mì u¾ jako malého gymnazistu. V internátì, v nìm¾ jsem bydlel v letech 1941- 44, pracoval èilý krou¾ek radioamatérù, samozøejmì na úrovni doby, primitivní pøijímaè, krystalka, kterou pøevá¾nì stavìli, mì okam¾itì fascinoval a brzy, jen co jsem našetøil nìco potøebných korunek, okam¾itì jsem se dal do díla. Byl to poèátek mé témìø celo¾ivotní lásky, zrod radioamatéra. A pøedznamenala i další kapitoly, které se kolem rádií, elektronek, pozdìji tranzistorù a integrovaných obvodù odvíjely.
Rozhlasové pøijímaèe v první polovinì minulého století
Krystalka, pøijímaè s krystalovým detektorem, se v dobì, o ní¾ jsem své povídání zahájil, byla jediným a mnohdy dokonce vzácným pøijímaèem nejedné domácnosti. Mohl bych o ní uvést mnoho osobních poznatkù, ale ty by mo¾ná vìtšinu ètenáøù nezaujaly. Mìla mnoho podob, i ona se postupnì zdokonalovala, snad je dùle¾ité, ¾e její akustický výkon staèil pouze k napájení sluchátek. Snímek mého bratránka Karla u pøijímaèe z tøicátých let napoví, jak tento vypadal v prvních letech rozhlasového pøíjmu.
Pøijímaè ve tøicátých letech m.s.
Kdyby vás podrobnosti o krystalce zajímaly, zde je nìkolik vìt.: Na jednoduchý ladìný obvod, slo¾ený z rozmìrné vzdušné cívky a nìkdy jen pevného nebo otoèného ladícího kondenzátoru, který z nemnoha elektromagnetických signálù tehdy ještì vzácných vysílaèù vytøídil kmitoèet zvolené stanice, navazoval tzv. krystalový detektor, jednoduchý usmìròovaè, který zachycený vysokofrekvenèní signál pøevedl na signál nízkofrekvenèní. Jeho konstrukce byla prostá, tenký pru¾ný vodiè umístìný ve speciálním dr¾áku se svým hrotem jemnì dotýkal krystalu galenitu, na rozhraní krystalu a vodièe vznikal po¾adovaný usmìròovací efekt. Nalezení dostateènì citlivého místa na krystalu detektoru bylo trochu dobrodru¾né a vy¾adovalo trpìlivé vyhledávání nejvhodnìjšího místa.
Vynález elektronky (první patent byl udìlen roku 1904) po nezbytném zdokonalení (Lee de Forest, 1918) vedl ke konstrukci pøijímaèù s elektronkami. První generaci pøedstavovaly tzv. pøímo ladìné pøijímaèe, v nich¾ byl signál vytøídìný ladícím obvodem nejprve zesílen prostým elektronickým zesilovaèem (osazeným triodou nebo pentodou) a posléze usmìrnìn a novì u¾ v oblasti zvukových kmitoètù zesílen tak, aby postaèil k napájení elektromagnetického reproduktoru – amplionu. Tyto pøijímaèe byly èasto vybaveny tzv. kladnou zpìtnou vazbou, která vy¾adovala citlivé nastavení u¾ivatelem, vyhledání nejlepšího pøíjmu. Pøi pøíliš vysoké zpìtné vazbì se toti¾ pøijímaè nepøíjemnì rozpískal. Jeliko¾ se elektronkám v této dobì øíkalo „lampy“, první pøijímaèe se èasto oznaèovala jako dvoulampovky. Vzhled jednoho z historických dvoulampovek, které se stavìly pro jedno kmitoètové pásmo, obvykle støedních vln, je na obrázku. Levý knoflík slou¾il k naladìní stanice, pravý k nastavení kladné zpìtné vazby. V naší domácnosti ve ètyøicátých letech vytrvale slou¾il.
Dvoulampovka se zpìtnou vazbou
Opravdový posluchaèský komfort rozhlasového pøíjmu byl dosa¾en a¾ uplatnìním principu superhetu ve výrobì pøijímaèù. Byl vynalezen u¾ kolem r. 1918, ale prakticky se ve vìtší míøe prosadil a¾ po druh svìtové válce pro pøíjem v pásmu krátkých, støedních i dlouhých vln. Byly to výrobky, které u¾ vìtšina z nás dùvìrnì poznala. Svoji vládu si udr¾el mnoho desetiletí, kdy byl vystøídán pøijímaèi, které u¾ umo¾nily pøíjem v pásmu velmi krátkých vln.
Jestli¾e se v tomto povídání zmiòují o rádiích, mám k tomu další dùvod. Nejménì po 10-15 let jsem je jako výkonný radioamatér pravidelnì stavìl. Zaèalo to pochopitelnì u krystalek, pokraèovalo to pøijímaèi na elektronky, kolem roku 1945 jsem si postavil kopii tehdy oblíbeného nìmeckého pøijímaèe DKE (Deutscher Klein-Empfänger), pøezdívaný rovnì¾ Göbbelsschnause, Göbbelsova tlama.
Po roce 1945 se mùj otec ocitl ve vesnièce bez elektøiny. Bateriové pøijímaèe byly v té dobì ještì prakticky nedostupné, ze souèástí Wehrmachtu jsem mu postavil docela výkonné rádio, osazené vojenskými elektronkami RV2,4P700. V této zálibì mi nesmírnì pomohlo, ¾e ve školském roce 1945/46 jsem se stal v odpoledních hodinách praktikantem firmy Chatternuch, kde jsem se uèil opravovat tehdejší pøijímaèe, gramofony, zesilovaèe.
Populární pøijímaè DKE - replika
Znalost radiotechniky mi velmi usnadnila základní vojenskou slu¾bu, v mém okolí se tato moje dovednost brzy rozhlásila a brzy jsem se stal opraváøem pøijímaèù mých velitelù. Bylo to výhodné i pouèné. Drobná oprava rádia mého velitel èety se mi velmi vyplatila, aè to byla úplná malièkost, dostal jsem stovku a pozval mì v nedìli na obìd. Velitel divize u¾ tak štìdrý nebyl, na znamení spokojenosti mi chlapsky stiskl pravici, obnos, který jsem vynalo¾il na náhradní souèástky, mi ovšem zapomnìl uhradit.
Nicménì ve volném èase jsem stihl své dívce postavit docela slušný superhet, kopii tehdy oblíbeného pøijímaèe Philips Philetta. Dodnes si pamatuji, ¾e byl osazen elektronkami 2 x ECH21, ECL 21, slou¾il našemu mladému man¾elství ještì nìkolik let.
Elektronika se stala mým celo¾ivotním zájmem, pro pokusy amatérù – elektronikù jsem navrhl, odzkoušel a ve stavebních návodech, které pro nì vydával Ès. rozhlas v Brnì, jsem popsal mnoho desítek jednoduchých i slo¾itìjších obvodù. Jejich malá èást se octla i v mé kní¾ce Zábavná elektronika (Mladá fronta).
V souladu s dobou všechny stavební návody u¾ vycházely z pou¾ití polovodièové techniky. Jen pro zajímavost pøipomínám, ¾e jeden ze stavebních návodù jsem nazval „Krystalka tøetí generace“. Takto jsem oznaèil jednoduchý pøijímaè na principu nìkdejší krystalky, v nìm¾ však krystalový detektor nahradila germaniová dioda a pro zvýšení hlasitosti bylo schéma doplnìno o nejjednodušší integrovaný obvod - zesilovaè, který byl v dané dobì k disposici.
Na rozhlasovém vysílaèi
V roce 1950 jsem úspìšnì odmaturoval na Elektrotechnické prùmyslové škole v Bratislavì. Naší základní specializací byly elektrické stroje (motory, transformátory), jako výbìrový pøedmìt jsme si mohli vybrat energetiku nebo slaboproud - radiotechniku. Poslední byl pøedmìtem mého hlavního zájmu i oblíbeným koníèkem, mìl jsem za sebou stavbu dokonce nìkolika pøijímaèù, od krystalky, a¾ pro zmínìný superhet. Koketoval jsem i s amatérským vysíláním, absolvoval nezbytný kurs morseovky, bez problémù jsem zvládl pøíjem a¾ 120 znakù za minutu, ale svùj vysílaè jsem si nikdy nepoøídil, spokojil jsem se se sledováním amatérského provozu na krátkých vlnách.
Pøi výbìru mého prvního zamìstnání radiotechnika zvítìzila. Získal jsem místo provozního technika v Ès. rozhlase, na rozhlasovém vysílaèi Velké Kostolany. Rok praxe na tehdy nejvýkonnìjším støedovlnném vysílaèi Slovenska, k nìmu¾ ve dnech mého pùsobení pøibyl další výkonný krátkovlnný vysílaè s výkonem 100 kW v anténì, s rozlehlým komplexem smìrových antén pro vysílání do celého svìta, byl nesmírnì zajímavý.
Støedisko rozhlasových vysílaèù ve Velkých Kostolanech poblí¾e Pieš»an budilo ve své dobì úctu. Základní, støedovlnný vysílaè, který zprostøedkovával vysílání stanice Bratislava, vyzaøoval do širokého okolí elektromagnetické záøení s výkonem a¾ 200 kW; s jistou dávkou nostalgie zaznamenávám, ¾e toto støedisko u¾ nedávno zaniklo, nestaèilo konkurenci pøívalu desítek stanic VKV.
Sto¾ár støedovlnného vysílaèe
Øeditelem vysílaèe byl výkonný amatér-vysílaè, pan Argaláš. Vpadli jsme si do noty. Nechci pøeceòovat své tehdejší znalosti, ostatní personál perfektnì zvládal veškerý bì¾ný provoz, já jsem mohl nabídnout o nìco více. Pøi vylaïování všech tìch kouzelných zaøízení, jejich zdokonalování, vylepšování parametrù spojených se stovkami mìøení a drobných zásahù a úprav jsem se stal šéfovou pravou rukou. Bylo to spojeno s denním intenzivním studiem všech detailù jeho schémat, ze schopnosti hluboce chápat fyzikální dìje, které se v nìm odehrávali, v analýze pøíèin drobných odchylek od oèekávání. Navíc toto nevšední zaøízení poutalo svými rozmìry a elektrickými velièinami, nedá mi, abych tu nedodal nìkolik pro laika mo¾ná ne zcela zajímavých detailù, mo¾ná ne zcela pøesných (tak jak po témìø šedesáti letech zùstaly v pamìti).
Snad nejimpozantnìjší èástí vysílaèe byl koncový stupeò, výkonový zesilovaè, který napájel anténu. Jeho elektronky byly napájeny napìtím a proudy, pro elektronika šokujícími: ¾havící proud 1500 A (mnohonásobnì pøesahující proudy obvyklých sváøeèek), anodové napìtí 15 000 voltù. Jejich èinnost byla spojena se znaènými energetickými ztrátami (tzv. anodovou ztrátou), tak¾e kolem anody elektronky proudila chladící voda (destilovaná) z nádr¾e, pøedstavující menší bazén (tajnì jsme se v nìm dokonce vykoupali). Vysílaè napájel pozoruhodnou anténu – anténní sto¾ár, stojící na porcelánovém „høibu“, byl 137 m vysoký, nahoøe s malou plošinou se zábradlím. Jednou zaèas nás èekal výstup na jeho vrchol ke kontrole výstra¾ných svìtel. S oblibou jsem se k tomuto úkolu hlásil, z vrcholu sto¾áru byl nádherný výhled na okolní krajinu. Slabším povahám ponìkud vadil nejen výstup po kolmém øebøíku, ale i to, ¾e sto¾ár, jako obrovské kyvadlo se ve vìtru zvolna kymácel, nebylo to mnoho, na vrcholku nanejvýš 2 – 3 metry!
Podobné parametry mìl krátkovlnný vysílaè, k nìmu¾ patøilo dokonce nìkolik antén, m.j.dvì tzv. Eifelovky (podobnost se slavnou paøí¾skou sestrou byla více ne¾ nápadná), vysoké pouhých 80 metrù. Mìly jiné urèení, byly to pouze nosné sto¾áry, anténa byla napnuta mezi nimi. Výstup na jejich horní plošinu v dobì výstavby anténních systémù byl snadný, ale pouze pro silné povahy. Nahoru jsme jezdili tzv. Pikardkou. Byla to nevelká, jen asi 40 cm vysoká bedna, kterou nahoru vytahovaly dva stavební vrátky, jeden nahoru, druhý bednu odtahoval od konstrukce, která se smìrem dolù rozšiøovala. Pøi výstupu jsme se krèili na dnì bedny, musím pøiznat, ¾e její slo¾itá dráha, daná støídavým zapínáním a vypínáním obou vrátkù vyvozovala velmi nepøíjemné pocity.
Mimoøádnì intenzivní elektromagnetické pole, které zejména pøi provozu obou vysílaèù nabývalo extrémní intenzity, dìlalo divy. Vedly se spory, zda neškodí našemu zdraví, pro jistotu jsme byli zaøazeni mezi tì¾ce pracující a dostávali jsme odpovídající potravinové lístky. Nevím, zda to byl jeho vliv, ale snad mìlo zpùsobit, ¾e nìkteøí zamìstnanci skonèili na psychiatrii. Pole – nepole, poskytlo mi øadu pøíle¾itostí pro uplatnìní technických znalostí a fantazie.
Pro Mikulášskou zábavu jsem s jeho vyu¾itím sestrojil zdroj velmi vysokého napìtí, které v ¾árovkách, zabudovaných do Mikulášské masky vyvolával intenzivní výboje, fialovou záøi; pøi pøiblí¾ení ruky v jejímu kovovému jazyku pøeskakovaly hrùzostrašné, ale neškodné jiskry.
Sílu pole se mi podaøilo demonstrovat originálním pokusem: obyèejnou 25 wattovou ¾árovku jsem napojil na dvì osoby, z nich¾ jeden stál o metr výš, ne¾ ten druhý: ¾árovka normálnì svítila!
Originální demonstrace skinefektu, který zpùsobuje, ¾e proudy vysokých kmitoètù se šíøí pouze po povrchu vodièe a pokud vedou lidským tìlem, je nevnímáme, nedopadla nejlépe. Na pomìrnì vysoko umístìnou pøijímací anténu jsem napojil velmi kvalitní paralelní resonanèní obvod (cívka z postøídøené mìdìné trubky prùmìru cca 10 mm, vzduchový kondenzátor) a podaøilo se mi tak získat zdroj vysokofrekvenèního napìtí odhadem kolem 60 – 80 000 voltù. Dodal jsem si odvahy a pevnì svíranými kombinaèkami jsem se dotkl „¾ivé svorky“ obvodu: podaøilo se mi vytáhnout nìkolikacentimetrový efektní elektrický oblouk. Proud zjevnì vedl mým tìlem, ani¾ bych cokoliv cítil. Tajemství odvá¾ného pokusu bylo v jediném, sevøení nástroje muselo zajistit, aby proud do tìla vstupoval co nejvìtší plochou; jeho odtok do zemì zprostøedkovávala kapacita lidského tìla. Nìkolik odvá¾nìjších kolegù mùj pokus napodobilo, ten poslední ale mohutnì zaøval. Náhodou si sedl na kovový uzemòovací pás, který v pravidelných odstupech pokrýval podlahu místnosti vysílaèe, kde se pokus konal. Nedokonalý pøechod proudu z „pozadí“ jeho tìla do uzemòovacího pásu mu zpùsobil bolestivou popáleninu zadnice.
Pokud vysílání probíhalo, osazenstvo, vèetnì mnì, bylo v podstatì bez práce. Byl to, alespoò pro mne, èas studia mj. odborných knih a èasopisù. Naše chvíle, údr¾ba a seøizování zaøízení, zapoèala u støedovlnného vysílaèe po pùlnoci, po skonèení vysílání, u krátkovlnného, jeho¾ program vysílání byl èasován podle èasového pásma cílového pøíjmu, se našel dostatek èasu i v prùbìhu dne.
Rok praxe byl nesmírnì zajímavý, ale plnì staèil. Jak jsem zjistil, provoz, v nìm¾ po pomìrnì krátkém èase pøevládla bì¾ná rutina, nepøedstavoval pro mé zájmy to pravé oøechové. Moji roèní praxi vystøídala vojenská prezenèní slu¾ba, po ní¾ jsem se u¾ na toto místo (nejen z tohoto dùvodu) nevrátil.
V rozhlasovém studiu
V dobì mé práce v Kostolanech mì ani ve snu nenapadlo, ¾e rozhlasový vysílaè bude jednou zprostøedkovávat programy z mé „autorské dílny“ a dokonce mùj hlas z rozhlasového studia. O mé bezmála tøicetileté spolupráci s brnìnským rozhlasem, o mém nevšedním koníèku, zamìøeným na popularizaci vìdy a techniky se zmiòuji na jiných místech. Tuto, pro mne rovnì¾ nezapomenutelnou souèást mého ¾ivota dokumentuji alespoò dvìma nepøíliš kvalitními obrázky.
V rozhlasovém studiu
Na prvním z nich v rozhlasovém studiu s pøítelem a spolupracovníkem Jiøím Je¾em natáèíme poøad o energetických úsporách, o mo¾nostech a cestách šetøení pøedevším elektøinou. Vysílal se nìkolik rokù po roku 1990, v dobì, kdy jsme byli témìø jediní, kdo se tomuto i dnes vysoce aktuálnímu tématu vìnoval.
Technické pracovištì studia
Druhý obrázek nás zavádí do technického pracovištì, které naše povídání zaznamenává, uvádí znìlkou poøadu, doplòuje pøipravenými scénkami, které podle mého scénáøe natoèili pøední brnìnští herci.
Má autorská spolupráce s rozhlasem, jak jsem se zmínil, trvala kolem 30 let. Její významnou èást jsem vìnoval mé hlavní profesní náplni, za ty dlouhé roky jsem své posluchaèe provedl snad všemi významnými úseky energetiky a pøedevším elektroenergetiky, s mým nezapomenutelným pøítelem, redaktorem Pøemkem Matulou, jsme byli autoøi i pomìrnì rozsáhlé rozhlasové univerzity, vìnované tomuto tématu. Další èást byla odvozena z mé celo¾ivotní lásky radiotechniky a elektrotechniky, kterou jsem pøi své profesi alespoò amatérsky nepøestal sledovat. Mé pøíspìvky však zahrnovaly daleko širší oblast a zahrnuly námìty i z oblasti fyziky a matematiky.