Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Špionománie
aneb další povídání z mého pera.
Proto¾e znaèná èást mladších lidí v této zemi ji¾ nepamatuje hon na špiony, který se rozhoøel nebývalou mìrou na zaèátku padesátých let.
Po úspìšném zvládnutí první tøídy, která se vyznaèovala hlavnì pobryndanými prsty a kaòkami inkoustu na všem v dosahu zdatného ¾áèka jsme všichni postoupili do tøídy druhé a pak dále. Lhal bych, kdybych tvrdil, ¾e to bylo zrovna v druhé tøídì, ale to není podstatné. Mìl jsem neustálou snahu pou¾ívat inkoust i k jiným úèelùm ne¾ ke psaní. Namáèení do kalamáøe, otírání perka do hadøíku (nebo kalhot) byla práce tak vysilující, ¾e na psaní u¾ nezbyl èas. Táta byl pøemýšlivý èlovìk a øekl si, kdy¾ mu to jde, tak dostane hoch plnicí pero. Nápad to byl bezvadný. Pamatuji si, ¾e jsem byl první takto vybavený ¾áèek v naší tøídì. Vytahoval jsem se, samozøejmì. Zlomené péro byla katastrofa. Nevím, kde táta splašil tak zvané „vìèné pero“. Tenkrát to byla vzácnost. Pro mladší podotýkám, ¾e propisky byly sci-fi. Vypadalo to jako normální tu¾ka s krytem na hrotu. Ještì si pamatuji, ¾e to psalo jakousi hnìdì fialovou barvou.
Tak a teï se zase vrátím k tìm špionùm. Vy starší jistì pamatujete na pohromy, jaké zpùsobovali nepøátelé míru a pracujícího lidu této zemì. Bylo to tak strašné, ¾e jsme s klukama organizovali hlídky proti balonùm, ze kterých mìli padat ameriètí brouci, pøezdívané starými hospodáøi jako mandelinky bramborové. Mo¾ná, ¾e byli imperialisti tak rafinovaní, ¾e je vypouštìli zrovna v dobì, kdy jsme èesali sousedovi tøešnì. Jisté je, ¾e jsme chodili místo uèení na sbìr mandelinky. Furt ! Asi proto mám do dneška mezery v èeském jazyce.
Jednoho krásného dne, kdy¾ jsme náhodou nebyli v bramboøišti, pøišel do tøídy v uniformì „esenbák“. Tenkrát to ještì nebyli pøíslušníci VB. Zaèal nás pouèovat jak z Ameriky pouštìjí balony, ve kterých jsou kromì ji¾ známého brouka, zajímavé pøedmìty. Soudruh nám vyprávìl, jak se po lesích povalují pøedmìty, které lákají pøedevším dìti. Panenky napìchované trhavinou, otrávené bonbony a jiné nádherné vìci. „Napøíklad mù¾ete nalézt patentní pero, které je vlastnì zbraò“. V tu hodinu jsem zrovna byl za odmìnu posazen k holkám do první lavice. Bìhem pøednášky jsem sledoval výklad a plánoval, kam za onìmi pøedmìty vyrazíme. Bezdìènì jsem vzal do ruky onu vzácnou vìènou tu¾ku. Ozvalo se zøetelné klapnutí. Pan uèitel ke mnì pøiskoèil a vìnoval mi poøádný pohlavek, strá¾ce poøádku se zvedl z podlahy, oèistil si kolena a sprostì mi vynadal. Zbytek jistì zajímavé pøednášky, jsem absolvoval v kleèe za kamny. Proto vám nemohu poskytnout další povedené kousky vrahù z "Wall ulice". Od táty jsem dostal další pohlavek a ono vìèné pero mi bylo zabaveno. A tak kvùli špionùm nevím, jestli opravdu bylo vìèné…
Zato vìèné bylo chytání špionù. I kdy¾ se v té dobì u¾ nebyly v kurzu Rychlé Šípy, pøesto se v ulicích bojovalo. V ka¾dé ulici a nebo ètvrti, byla parta dìcek, bez rozdílu pohlaví, která hájila svá území proti nepøíteli. Našim územím byl i opuštìný ®idovský høbitov. Tedy opuštìný, ono vlastnì nebyl nikdo, kdo by se o nìj staral. Pùvodní ¾idovské obyvatelstvo bylo zdecimované po válce a ti zbylí u¾ cítili další problémy. Pietnì jsme obcházeli prostor márnice a za høbitovem, v dolíku se konaly pøípravy na boje. Ten dolík jsme mìli prolezlý jako vlastní barák. Pøesto jsme jednou našli ze zemì èouhající kulometný pás. Hrabáním jsme se dostali k dostateèné zásobì munice. Kde se vzala, to nikdo nevìdìl. Jedno bylo ale jisté, ¾e dùkladné pokusy likvidovat onu munici v ohýnku, se ukázaly jako volovina. Zato jsem se nauèil perfektnì se krýt (pozdìji na vojnì se mi to hodilo). Bratranec z Prahýýý byl ale toho názoru, ¾e se to musí odevzdat na SNB. Sliboval pochvalu, medaili a takové vìci. To byste nevìøili, kolik se pod teplákovou bundu vejde nábojù. Namotali jsme zbylé kulometné pásy kolem sebe jako hrdinové mexické revoluce a šlapali na slu¾ebnu. Tam jsme vysypali náš nález na stùl a sledovali blednoucí tváøe postarších esenbákù. ®ádná medaile, doma následoval výprask a domácí vìzení. Stejnì se mi podaøilo pár patron schovat. Pozdìji se hodily, kdy¾ jsem se stal „majitelem“ pistole devítky.
Náš kraj byl vùbec zajímavý. Za války byly lesy plné partyzánù, hlavnì od pátého kvìtna 1945. Pak se zdru¾stevòovalo. Zase ¾ádná idyla. A v té dobì se asi zaèal pøipravovat èíhoš»ský zázrak na severu od mìsta, zatímco na jihu, se v ¾elivském klášteøe opat ka¾dý den usazoval na køeslo plné kulometù a granátù. Musíte uznat, ¾e pro dìtskou duši to muselo mít následky.
Bì¾el èas, špionománie pomalu ustupovala a my jsme brali rozum. No, nepøehánìl bych to tvrzení. Jednoho krásného dne se parta klukù vypravila na pivo. Proto¾e ve mìstì to nebylo ono, chodilo se do Kozlova. Pìt kilákù tam, jedno pivo a šlo se zpátky. Nevinná zábava. Asi v pùli cesty stál na louce baráèek. Cesta u¾ k nìmu nevedla, pouze cestièka. Kdo byl tenkrát iniciátorem celé akce se u¾ dneska neví a také je to jedno. Jeden z nás vybìhl a proletìl kolem baráku, houkl na dìdka, který tam pøe¾íval a zmizel za potokem. Za potokem si sedl na skalku a tiše zíral. Zbytek party vletìl k baráku a zaèal dìdka vyslýchat, ¾e tam schovává špiona. Pane nel¾ete, mi ho honíme a¾ z Jihlavy a tady zmizel. Dìda celý vyjevený prásknul i to, ¾e má malou penzi. Po prohlídce baráku dostal potvrzení, ¾e neukrývá ¾ádné špiony, a ¾e má proto dostat vìtší dùchod, a» si dojde do mìsta, tam náš agent zaøídí ostatní. Agent byl skuteèná postava ve mìstì, ale nepoèítali jsme s následky. Onen dìda se oblékl do sváteèních šatù a vyrazil. Agent koukal jako sùva z nudlí a nenapadlo jej nic jiného ne¾ bì¾et k policajtùm.
Dopadlo to dobøe. Jako pracující mláde¾ jsme byli omilostnìni a dostali pouze dvojky z chování. Tenkrát se takové vìci øešili docela normálním zpùsobem. Pár facek ve správnou dobu je víc ne¾ pokárání a ètyøi sta padesáté vá¾né varování.
Takových „blbých“ nápadù bylo více, ale to by bylo na delší povídání…
Pamìtníci, vzpomínejte!