Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Stùj, nebo støelím
Tak øíkali ve zprávách, ¾e alespoò tu nemocnou americkou dívku propustili, ale oba mládenci jsou nadále podezøelí ze špioná¾e. A oni - øekla bych podle pravdy dál øíkají, ¾e se v terénu prostì ztratili a pøes neoznaèené hranice pøešli, ani¾ by vìdìli a chtìli. A já jim vìøím.
Je to tak snadné - prostì jdeš, kocháš se pøírodou, èasu máš dost, skoro by se chtìlo natáhnout do trávy a poèítat obláèky na nebi. Kdepak tehdy, pøed šedesáti lety klíš»ata! Dneska se nerada dívám i na reklamy s dívkami rozvalujícími se se slastnými výrazy v trávì...
To bylo tak. Byli jsme s man¾elem v anga¾má v Novém Boru a proto¾e by se jen tam divadlo neu¾ivilo, vyjí¾dìli jsme vìtšinu mìsíce hrát na zájezdy po širokém okolí. A proto¾e na jedné z nejvzdálenìjších štací by ani tak nebylo dost obecenstva, mìlo naše divadlo smlouvu, ¾e pøed zaèátkem pøedstavení sveze diváky z okolních obcí. Vyjí¾dìli jsme tedy hodnì brzo odpoledne a tak se stalo, ¾e jsme my, herci, mìli pøed zaèátkem pøedstavení hromadu volného èasu. Co dìlat? Starší ¾enské vìtšinou vytáhly pletení a z termosek si nalívaly kafe, chlapi se spíš stáhli do hospody a ke kartám.
Mnì se tehdy nechtìlo ani jedno ani druhé - a proto¾e byl sluneèný poklidný podzim - vydala jsem se na procházku. Paneèku, to byla krása! Stromy se u¾ barvily do podzimních barev, od syté zelenì do skoro a¾ fialové - mám ráda jaro s jeho nì¾nou køehkou zelení a hlavnì s nadìjí na blí¾ící se léto, ale barevnì se podzimu nic nevyrovná. A zem vonìla, vzduch byl jako tì¾ké víno... A tak jsem šla jakousi pìšinkou, kam mne oèi vedly. Sem tam jsem se podívala na hodinky, ale opravdu bylo èasu a¾ a¾. Pìknì to stoèím do oblouèku a musím se v pohodì vrátit... A pak se pìšinka zmìnila v upravenou cestu, stráò se svá¾ila do údolíèka a ne¾ jsem se nadála - stála jsem za plotem zahrady. A paní tam na nìjaké dítì volá - nìmecky... a popojdu, tentokrát je zahrad víc, vlastnì zaèátek nìjaké obce - na mou duši - jsem v Nìmecku.
Tak. A co teï? Pohled na hodinky - na návrat po vlastních stopách u¾ není èas, mám sice a¾ druhý obraz, ale to bych nestihla i kdybych do tìch kopcù bì¾ela tryskem. Ti lidé za plotem si mne také všimli, jak rozpaèitì postávám a co ¾e hledám? No, nezbylo, ne¾ pøiznat barvu - tehdy jsem ještì celkem brzo po válce nìmecky mluvila dobøe - kdepak dneska! slovíèka se mi rozutíkala z hlavy - a tak jsem se poptala, jak se nejrychleji dostanu zpìt do Varnsdorfu. No copak o to, kdy¾ projdete obcí, tak je tam pøes vodu široký most s oficiálním pøechodem, ale - máte povolení? Je¾íši, bumášku! Kdepak bych ji vzala? Jó, Freulein, tak to bude problém, oni vás nejspíš nakonec pustí, ale bude to trvat, ne¾ se to provìøí! A mnì šlo u¾ hlavnì o èas. A tak mi nakonec ukázali takový strmý prùchod zahradami rovnou dolù k hranicím a menšímu mostku, který byl ale hlídaný a z obou stran ohranièený tì¾kými závorami a uprostøed toho všeho s vysokým plotem. Hodnotili mou tehdy ještì svi¾nou postavu - no, jestli si troufám?!!!
Co zbývalo, ne¾ si troufat? Pustila jsem se jak nejrychleji to šlo po strmých kamenných schodech mezi zahradami a opravdu - otevøelo se pøede mnou menší prostranství a za ním ten ký¾ený nedovolený pøechod. Jajajaj! Copak kláda-závora, tu pøeskoèím snadno, ale ten plot potom je opravdu o moc vyšší, ne¾ jsem kdy o prázdninách s kluky pøelézala! Co naplat - v divadle u¾ se jistì zvoní podruhé, je to dobovka v kostýmech, ještì se mám pøevlíct, nalíèit ... Nadechla jsem se a rozbìhla spurtem. Hup pøes kládu, nìkolik skokù a sápu se na plot. Vtom vyletí ze strá¾nice dvojice chlapù s puškami a "Halt!" i tím støílením vyhro¾ovali, ale to u¾ jsem byla na plotì, jednou nohou na èeské stranì a tak jsem to riskla a prostì jsem se pustila a spadla. Natloukla jsem, samozøejmì, ale nezlomilo se nic a v zápìtí mne obklopila skupinka èeských lidí, co stáli u vchodu do kina a èekali na veèerní pøedstavení a celou dobu mi skandovali své sympatie. Ti na nìmecké stranì mne v tom chumlu nevidìli a mohli jen nadávat, co¾ také dìlali ze všech plic. Potluèené mi pomohli pøes èeskou závoru a kdy¾ jsem se slzièkami v oèích vypovìdìla, ¾e jsem hereèka a v divadle u¾ se asi zaèalo hrát a ptala se, jak nejrychleji k divadlu, rozbìhla se se mnou mladá dvojice, aby mi ukázala nejbli¾ší cestu.
Schvácená, dotluèená jsem doklopýtala do šatny - kde jsi proboha!!! - u¾ tì shánìl inspicient, máš za minutu nástup! Na líèení nebyl èas, stihla jsem akorát strhnout bundu a svetøík - dobové šaty mìly výstøih, to jsem musela - šatnáøka za mnou bì¾ela do kulis s dobovou mnohapatrovou parukou, snad mi ji nasadila správnì - nevìdìla jsem nic, ani co budu øíkat. Na jevištì jsem se "vznešená preciozka" vøítila tempem honìné lanì, naštìstí mne starý zkušený kolega jakoby laskavì objal a vítal - a zadr¾el mne tak pøed pádem do nápovìdní boudy, napovìdka sykla - ty boty!!! - no pravda, mìla jsem ke krásnému kostýmu normální šnìrovací sportovní pionýrky a èouhaly mi zpod suknì kalhoty - první slova mi kolega v tom vítacím objetí všeptal a ten svùj výstup jsem nìjak odehrála - hùø bylo pøed øeditelem - tam jsem to pak druhý den "odehrála" pìknou pokutou s kázáním.
Naïa Vencovská