Deník paní uèitelky – 27
Jíst se musí…
Vzpomínku na školní jídelnu máme snad všichni. Já ji vyu¾ívám s pøestávkou mateøské dovolené od svých tøí let dodnes. Napadají mì historky veselé i „tragické“ - to kdy¾ jsem v slzách sedávala nad mléènou polévkou a nebylo mi dovoleno ji vrátit…
Omáèky bývaly svìtlehnìdé nebo tmavohnìdé, polévka se støídala vajíèková a písmenková. O jídlech zdravých a nedobrých a naopak dobrých a nezdravých víme z dìtství všichni své. Pravdou ale je, ¾e co je zdravé a co nezdravé je poka¾dé trochu jinak…
V naší školní jídelnì se vaøí moc dobøe. Pøesto dìti èasto jídlo vracejí, tak¾e se s kolegynìmi obèas ptáme, co jim asi maminky doma vaøí. Jsme na vesnici, všichni se znají, tak¾e nezøídka smìrem od paní kuchaøky k takovému pospíchálkovi zazní: „Poèkej, já vašim povím….“
Jako všude, i tady máme dìti „¾ravé“ a dìti „òoumy“. Ti první- patøí sem i jedna holèièka z 1.tøídy - bez problému zvládnou i 10 knedlíkù, (dumáme, jak se to do nich mù¾e vejít a závidíme štíhlou linii) ti druzí prosí o jeden knedlík a ještì pùlku vracejí. Nejvìtší úspìch mají tradiènì jídla sladká. Jako „top“ oznaèila paní kuchaøka buchtièky s krémem, naši prvòáci šišky s mákem a vdolky se šlehaèkou. Na opaèném konci ¾ebøíèku se krèí ryby, špenát, luštìniny.
Oblíbené jsou i rùzné omáèky. Kdy¾ je k obìdu rajská nebo svíèková, bývá dozor v jídelnì velmi dlouhý. Dìti si pøidávají a pøidávají a neodcházejí. Pøi èoèce je naopak jídelna prázdná hned. Polévky dìlí malí strávníci na dvì skupiny. V té první je bramboraèka èi gulášovka - ty jsou s hvìzdièkou, v té druhé všechny ostatní, o nì¾ je zájem velmi vla¾ný.
Já mám ráda polévku drš»kovou. Pøiznávám, doma ji nevaøím – to je moc slo¾ité - a tak si ji v jídelnì u¾ívám A taky bramborovou kaši, tu senzaènì našlehanou. Sedím si s plným talíøem a raduju se, ¾e nemusím vaøit ani mýt nádobí.
Pomìrnì velkým „hitem“ v naší jídelnì je nový zásobník na pití. Má toti¾ dvì nádobky. Rozhodnout se, zda si vybrat limonádu ¾lutou nebo èervenou, to u¾ vy¾aduje pøemýšlení… Nìkteøí filutové nejprve ochutnají od ka¾dé trošku a pak si teprve zodpovìdnì plní hrneèek.
V èervnu loòského roku se na pár dní škola - v rámci tzv. projektu - zmìnila na dru¾stva anglicky mluvících zemí. Sportovalo se, pøedvádìly typické tance té které zemì, malovala se trièka, tvoøily nástìnky. Vlály vlajky, znìly hymny. Vše bylo bodováno a hodnoceno. Proè o tom píšu? Paní kuchaøky nám vyšly vstøíc, tak¾e i jídelna se promìnila na pár dní v jídelnu anglickou. Na jídelníèku byla pizza, hamburger, „fisch and chips“ - ryby s hranolkama. Úspìch byl nevídaný.
Jak se chovat v jídelnì? Prvòáci vám to vysvìtlí: „Nesmí se øíkat blé ani fuj - to by bylo paní kuchaøce líto.“ „Taky se nesmí lézt pod stùl a dávat na stùl nohy, házet knedlíky po ostatních dìtech a na podlahu. Zbytky se dávají prasátkùm, pejskùm a slepièkám…“ U¾ je vám to jasné, ne?
Kdy¾ jsme probrali stolování, oblíbená jídla i správné pokládání pøíborù, shrnul naše poznatky Lukin do jediného povzdechu: „Já jsem dostal takový hlad…“ Vzhledem k tomu, ¾e to byla poslední hodina, byl velmi brzy zachránìn. K obìdu byl dnes voraøský závitek, brambory a jogurt.
Eva Procházková
Další èlánky autorky:
Jarní prázdniny, cesta do Prahy