Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zastavení v Izraeli - I
 
Prolog
 
Dostat se v Praze do letadla izraelské letecké spoleènosti El Al je zkouška nervù jen pro trpìlivé jedince. U¾ na letišti se pasa¾éøi ocitnou bìhem speciálního pohovoru v palbì otázek.
,,Kdo vám pomáhal balit zavazadla? Odkud jste cestoval na letištì? Mìl jste zavazadla poøád na oèích? Proè letíte do Izraele? Máte tam nìjaké arabské pøátele nebo známé? Stýkáte se? Kdy jste je vidìl naposled? Nedal vám nìkdo cizí v letištní hale obálku nebo balíèek...?"
Takové a jim podobné otázky dávají u pultíku ostra¾ití kontroloøi. Kdy¾ je všechny odpovím jednomu, moji zpovìdníci se vystøídají a na úplnì stejné otázky musím odpovídat znovu. Pro zjištìní, jestli jsou moje odpovìdi stejné. Zkrátka bezpeènost je na prvním místì, o èem¾ se pøesvìdèuji vzápìtí, kdy jsou má zavazadla vystavena rentgenùm a spektrálním i jiným analýzám, abych se po dvou hodinách dostal koneènì do letounu.
Kromì pilotù a letušek vítá pasa¾éry i vytrénovaná ochranka, pøesto ze mne nemizí nepøíjemný pocit, ¾e nìkde pode mnou je nálo¾ semtexu a v podpatku Araba pøes ulièku kus dynamitu. Utìšuji se faktem, ¾e El Al má nejlépe na svìtì vycvièené bezpeènostní agenty, kteøí jsou schopni zlikvidovat únosce letadla a ještì s ním v pøípadì zranìní pilotù v pohodì pøistát. Koneènì jsme ve zdraví v Izraeli a já jdu zase po svém milovaném Tel Avivu, kde však zjiš»uji, ¾e u¾ nic není jako døív.
 
Ruský syndrom
 
Tel Aviv zalo¾ili v roce 1909 ruští ®idé, je¾ se na Blízký východ vystìhovali pøed carskými pogromy. Rusem byl i první zdejší starosta Meir Diezengoff. Dnes ¾ije v tomto dvoumilionovém mìstì na tøi sta tisíc rusky mluvících ®idù.
,,Jsem v Izraeli tøi roky, mám ¾enu a dvì dìti. Byty jsou tady asi nejdra¾ší na svìtì, ale jako pøistìhovalci jsme dostali ,,kvartíru" o tøetinu levnìji, auto mám na pùjèku, ¾ena dìlá v bance, tak¾e na ¾ivobytí nám zùstane mìsíènì asi šest tisíc šekelù," svìøil se mi taxikáø Vladimír z Krymu, který mì vezl z nádra¾í do hotelu Gordon a dal mi slevu, tak¾e jsem místo dvanácti šekelù zaplatil jen deset.
Kdy¾ jsem vzápìtí zjistil, ¾e hotel Gordon má ruského majitele, mìl jsem obavy, jestli nebude na chodbì ,,dì¾urná" se samovarem na døevìné uhlí a horkým èajem za deset kopìjek. Nehlídkovala, zato v hotelové kuchyni vypomáhala Blanka, blonïatá studentka z Liberce, je¾ si tam na cestu do Egypta vydìlávala umýváním nádobí. Slovanskou atmosféru Tel Avivu mi následnì doplnila Andrea ze Znojma, která dìlala barmanku v nedaleké kavárnì Pelikán.
 
Doplavala si pro svobodu
 
Tel Aviv je také mìstem a druhým domovem pro øadu Moravanù. Avner Street 20 pøijal Franzi Landsbergerovou, ®idovku z Frýdku - Místku.   
,,Mùj otec mìl v Místku textilní továrnu. Zemøel v roce 1931, o podnik a tøi dcery se starala moje matka," vyprávìla mi perfektní èeštinou. ,,Kdy¾ 14. bøezna 1939 pøijeli do Frýdku - Místku Nìmci, bylo mi osmnáct a stala jsem se svìdkem toho, jak se èeští vojáci 8. pìšího pluku s kulometem postavili na odpor. Pak se zaèaly chystat transporty ®idù, naši pøíbuzní v Ostravì èi Brnì byli Nìmci zadr¾eni hned první den okupace. Odjeli jsme proto do Prahy, kde jsem se rozhodla uprchnout do Palestiny."
Pøíbìh o nové domovinì Franzi Landsbergerové zaèal dramaticky, ale naštìstí od jiných ®idovek neskonèil tragicky. Z Prahy odjela jako dvacetiletá v záøí 1940 vlakem do Rakouska a z Vídnì parníkem a¾ do Rumunska a Øecka. Cestou museli kotvit u ostrovù v Egejském moøi, aby nakoupili vodu, potraviny a uhlí. Ka¾dý z uteèencù dal, co mìl. Peníze, šperky, jinak by nemohli plout dál. A kdy¾ u¾ nebyla pára, pøesedla na loï Patria, na ní¾ se vešlo na dvanáct set vystìhovalcù.
,,Museli jsme asi mìsíc èekat v pøístavu, proto¾e na lodi nebylo dost sociálních zaøízení pro tolik lidí. Byli jsme mladí, o pronásledování ®idù v Evropì nemìli tušení. Mìla jsem s sebou akrodeón, tak jsme hráli, zpívali a u¾ívali si," zasnila se Franzi Landsbergerová.
Kdy¾ však dorazili k pobøe¾í Palestiny, nastaly potí¾e. Britové, kteøí dohlí¾eli na území Blízkého východu, odmítli ®idy na Blízkém východì dál pøijímat a sna¾ili se Patrii vrátit zpìt. Zaèalo se proslýchat, ¾e chtìjí poslat uteèence a¾ na ostrovv Madagaskar.
Jedno listopadové ráno roku 1940, kdy¾ u¾ bylo pobøe¾í Palestiny nadosah, ucítili pasa¾éøi Patrie otøes a loï se naklonila. Explodovaly bomby, které zde mìli nastra¾it bojovníci ¾idovské domobrany Hagana, aby znemo¾nili transport ®idù do nìkteré z britských kolonií.
,,Nevìøila jsem, ¾e by se tak velká loï kousek od bøehu mohla potápìt. Smáli jsme se. Pluli jsem pøece na mnohem menších lodích, proè by se mìla zrovna tato veliká potopit?" popisovala paní Franzi dramatickou situaci. ,,Dali nám ale korkové záchranné pásy a øekli, a» skáèeme do vody. Dvì stì padesát lidí se utopilo jen proto, ¾e vèas nevylezli ze svých kajut. Jinak by se asi zachránili. Voda byla teplá, pobøe¾í nadosah."
Doplavala nìkolik stovek metrù ke bøehu nedaleko Haify. Rok byla v uprchlickém táboøe, ne¾ dostala práci v kibucu, pak v Haifì jako èíšnice. Mezitím se zdokonalila v nìkolika jazycích, a¾ z ní byla pracovnice izraelských aerolínií v Ji¾ní Americe, Velké Británii, Švýcarsku a dalších zemích svìta.
 
Zpátky ke koøenùm                                      
 
Byl pátek a ¾idovská èást Jeruzalému se pozvolna chystala na šabat. Mìl jsem volno, a tak jsem si vyjel do Tel Avivu, v nìm¾ jsem v¾dycky po návratu do ¾idovského státu absolvoval zkoušku stálosti své izraelské melancholie. Brzy mi došlo, jak je mnì pøi této pøíle¾itosti rok od roku sentimentálnìji.
,,Vracíš se prostì ke svým koøenùm!" smál se kamarád Michail. ,,Uèíš se hebrejsky, pøestal ses cpát vepøovým a kdyby to nevypadalo zvrhle, koukl bych se ti do rozkroku, jestli u¾ nejsi té¾ obøezaný..."
,,Bracha le vatala - po¾ehnání pronesené nadarmo, aneb jak øíkáme u nás na Valašsku: Marná snaha!" zašklebil jsem se, jeliko¾ mi to lichotilo; namyšlení ®idé jen tak nìjakého bezvìrce na jednoho ze svých èasto nepasovali. ,,Zkrátka ¾ádné sebezohavení na sobì nemám, kromì toho, ¾e jsem kdysi sjel po bøichu zamrzlý potok!" dodal jsem, ale docela vá¾nì mì nìco napadlo o jeruzalémském mystériu, je¾ se mnou zacloumalo v¾dy, kdy¾ jsem zastrkával do škvíry ve Zdi náøkù lístek se svým dalším pøáním.
Chladnì mì nevítal ani Tel Aviv, i kdy¾ bìhem nìkolika mìsícù, co jsem v nìm nebyl, se udála spousta zmìn hlavnì v psychice jeho obyvatel. Øada lidí byla zabita v atentátech, a ti, kteøí pøe¾ili, se na zákeøný svìt dívali s ještì vìtší nedùvìrou ne¾ pøedtím. Pozùstalí vyèítali ruským pøedkùm, proè právì tady pøed sto lety koupili od Turkù kus pouštì, aby na ní postavili prvních dvacet domù budoucího mìsta, který nazvali Pahorkem jara.
Dnes jako by jeho ulice proøídly a zdálo se mi, ¾e lidé, kteøí na nich zbyli, spìchali a nejistì se jeden druhému dívali do oèí. Nejradìji by také mì obešli obloukem. Mìl jsem pocit, ¾e se sna¾ili odhadnout, jestli nejsem palestinský sebevrah. Šel jsem do obchodního domu koupit kytici rù¾í pro man¾elku svého hostitele a vojáci s namíøeným samopalem po mnì po¾adovali, aby jim ukázal obsah fotobrašny. 
Potøeboval jsem si dát pro uklidnìní kávu s cigarerou a zamíøil do denního baru na nábøe¾í. Stáli pøed ním další ozbrojenci a byli ve støehu. Vloni se nedaleko odtud vyhodil do vzduchu na ruské diskotéce Rasija arabský mladík a zabil jedenadvacet lidí. Bytostnì jsem vnímal stresující napìtí a hypnotizoval kolemjdoucího mu¾e s podivným bøichem pod vzdouvajícím se trièkem.
,,Nemá kolem pasu sebevra¾ednou nálo¾?" napadla mì paranoidní myšlenka. ,,A co támhle ten mladík s tím divným balíkem? A ten mercedes plný Arabù, který zastavil na chodníku? Není naládovaný semtexem?" mruèel jsem nervóznì a byl vydìšený.
Chvíli jsem se procházel a mìl tísnivý pocit, ¾e mì nìkdo sleduje. Nad promenádou Šlomo Lahata krou¾ily vojenské vrtulníky, na moøi kotvil køi¾ník, hladinu kolem plá¾í brázdily hlídkové èluny a po chodníku rázovali vojáci s automatickými puškami M16. Mluvili rusky.
Mezi ruskými pøistìhovalci je stále víc mladíkù bez ¾idovského pùvodu. Izrael je ale pøijal za své, pokud chtìli armády. ®idovští chlapci, kteøí se v Izraeli narodili a museli povinnì tøi roky na vojnu, po zeleném suknì u¾ moc netou¾í. Ka¾dodenní smrt v pøímém televizním pøenosu je odrazuje. Nelákají je ani roky bez výdìlkù a vlastenectví u nich nebylo ¾ivotní prioritou, jako u jejich sionistických otcù a dìdù.
,,Volil jsem stranu Šinuj, které je proti tomu, aby ortodoxní ze ŠAS byli ve vládì!" uslyšel jsem do vzdechù moøe rozhoøèená slova poctivce Bobbyho Davida, který pøe¾il Terezín a pøed šedesáti lety se z Ostravy vystìhoval do Palestiny. ,,Rozèiluje mì, ¾e v sobotu bìhem šabatu nesmí nikdo v Izraeli sáhnout na práci, pøesto¾e nevìøících je v nìm osmdesát procent. A nelze pochovávat na ¾idovských høbitovech vojáky ruského pùvody, proto¾e nejsou obøezaní. Kdy¾ ale za Izrael nasazovali své ¾ivoty, byli nám dobøí...
 Sedìl jsem na lavièce na nábøe¾í a pozoroval drobnou Filipínku, která ohleduplnì a s nezastíranou laskavostí vedla pod pa¾í nemohoucí staøenku. Dívky z Filipín jsou nej¾ádanìjšími peèovatelkami o staré a nemohoucí Izraelce.
Kdy¾ zaèal foukat od moøe vítr, sedl jsem si do baru. Najednou se otevøely dveøe a vešli dva mladí Arabové s taškou. Zatrnulo mi, kdy¾ se uvelebili u vedlejšího stolu. Sáhli do igelitky... a vytáhli z ní krabici s šachovými figurkami. Dali si partièku, pøesto to mé nervy nevydr¾ely. Radìji jsem zaplatil a kvapnì odešel.
Pøipadal jsem si jako èítankový pøíklad paranoika a nechal jsem si ujet linkový autobus, kterým jsem se mohl za pár šekelù dostat k pøíteli na konec mìsta. Vzal jsem si taxíka, proto¾e tady nedávno explodoval právì autobus mìstské dopravy a spousta cestujícících v nìm byla zabita. Komu by nebyl ¾ivot milejší ne¾ dvacet dolarù..?
 
Jaffa, Jonáš a velryba
 
Malebnou souèástí Tel Avivu, v nìm¾ byl 14. kvìtna 1948 slavnostnì vyhlášen stát Izrael, je starobylé mìsteèko Jaffa, podle Bible nejstarší pøístav svìta. Mìl ho ètyøicet dnù po opadnutí vody strašné potopy vystavìt tøetí Noemùv syn Jefet.
A aby tìch legend nebylo málo, ¾il zde prý i Jonáš, kterého podle povìsti ve zdejším moøi polknula velryba. Dramatický je také pøíbìh krásné Andromédy, jí¾ její otec nechal pøivázat k útesu, aby ji obìtoval moøské nestvùøe. Perseus, syn Diùv, však pøíšeru zabil, dívku osvobodil a vzal si ji za ¾enu. A k Andromédinì skále chodí v Jaffì turisté podnes.
,,Køes»ané tady navštìvují dùm Šimona ko¾eluha, který tu údajnì v 1. století bydlel a u nìho také apoštol Petr," øíká Bedøich Bachner, který se do Tel Avivu pøistìhoval v roce 1946 z Ostravy, kdy¾ jen on a jeho otec jako jediní z rodiny pøe¾ili holocaust. Dnes je v dùchodu a obèas jezdína výlet z vesnice Moledet na severu Izraele do nejstaršího pøístavu svìta se svými dvanácti vnouèaty. ,,Do Jaffy pøivá¾el na lodích cedrové døíví z oblastí dnešního Libanonu u¾ král Šalomoun, kdy¾ stavìl v Jeruzalémì chrám, který však nepøe¾il stejnì jako Jaffa. Tu zcela znièil pøi svém ta¾ení Napoleon."
Jaffa má ještì jednu zvláštnost. V roce 1962 vyplul z jejího pøístavu èlun, na jeho¾ palubì byla nádoba s popelem váleèného zloèince Adolfa Eichmanna, který byl v Izraeli odsouzen k trestu smrti a popraven. Jeho popel byl pak rozsypán po Støedozemním moøi. Ale to u¾ je úplnì jiná a navìky uzavøená kapitola...
 
Text a foto: Bøetislav Olšer
 
Popisky k fotkám:
1) Pøistáváme...
2) Tel Aviv a mešita
3) Z oèí do oèí v Gaze
Další foto v galerii