SeniorTip

Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Cesta od poezie k nádobí a zase zpět

K povinnostem kulturního referenta na zotavovnách ROH patřil také lyžařský výcvik začátečníků. Můj "sporťák" o mně ztratil iluze už na výcvikovém kurzu, o kterém jste už četli a tak mi přidělil alespoň sáňkaře. To jsem v sobě objevila skrytý talent a doslova nadšence. Ale měla jsem pocit, že to pro rekreanty, ale i pro mne samotnou je málo. A tak mi napadlo využít podvečerního stmívání pro Večery pod lampou.

Na Petrovce byla velice romantická "kavárnička", vlastně vyvýšená část jídelny, kde se prostíralo k večeři jen při plném stavu a tak jsem snadno dosáhla povolení využívat jí jednou týdně k poetickým podvečerům. Zájemců se kupodivu našlo vždy dost. A tak jsem ty chvilky poezie upřímně milovala. Mnoho básní jsem uměla zpaměti, zbytek jsem si nechala
poslat z domova. Napsala jsem si k tomu příhodné spojovací slovo a asi tak hodinku - já skutečně pod lampou, posluchači ve ztlumeném světle - jsme se nechávali hladit krásnými verši známých i méně známých básníků - českých i cizích.

Vrchní to neviděl moc rád, protože musel dirigovat případné prostírání stolů podle mého programu, no ale nakonec jsme se nějak vždycky shodli, nic mi nevadilo se pak opásat zástěrkou a pomáhat číšníkům. Což mne nenadále čekalo ve Vysokém nad Jizerou, když
onemocněla chřipkou skoro polovina personálu a tak jsme robotili všichni - doslova kdo měl ruce a nohy. Zprvu mi svěřili roznášení plat s plnými talíři, ale to dopadlo "tragicky" hned první den - tušíte samozřejmě, že jsem úspěšně naservírovala jen ten první talíř a protože jsem neuměla ramenem a paží vyvažovat náklad, ostatní se sesypaly na nejbližšího hosta. A tak jsem skončila v kuchyni u nádobí.

Kdež bych byla tušila, že se mi to po roce 1968, když jsem přestala redaktorovat, stane hlavním a celkem dobře snášeným zaměstnáním. Kdy mám dodnes pocit až směšné pýchy, že v jedné z hospod jsem dosáhla takové rychlosti, že jsem do necelé hodiny dokázala umýt a sklidit celou nádobovou zásobu podniku. Chodila jsem tam totiž jako do druhého
zaměstnání až na sedmou hodinu večer. A od čtyř hodin číšníci špinavé nádobí jen nosili a nosili a nebyl v přístěnku nikdo , kdo by to umyl.

A byla jsem v té hospodě tak uznávaná, že jsem později, kdy jsem tam pracovala už na plný úvazek, byla zbavena povinnosti držet v čistotě i záchody - a to jsem byla opravdu ráda. Ať jsem v těch ztracených dvaceti letech dělala prací různě náročných - na tělo a občas i na ducha - hajzlík ve čtyřce byl opravdu hodně neradostná práce. Ale naučila jsem se i promítat filmy, mám řidičák na pražskou tramvaj - a to ještě na tu starou s klikou, i když přátelští kolegové mne nechávali zajezdit si i s těmi novými moderními vozy. Riskovali jsme nepříjemnosti vždycky při posledním nočním zatahování z Bráníka do pankrácké vozovny, kdy se dalo
předpokládat, že dispečeři už si taky dají v dozorování pohov.

No a když už jsem v tom chlubení, jak jsem úžasná - bylo nás v tom řidičském kurzu přes dvě stovky a ačkoliv jsem netechnický typ - mé vypracované struktury elektrického vedení ve voze si kopírovali skoro všichni. Nejspíš pozůstatek gymnaziální deskriptivy. A že jsem při
ústních zkouškách byla druhá za nejlepším - shodou okolností také bývalým redaktorem? No to bylo snadné. Jednak jsem měla výtečnou paměť a jednak - můj tehdy ani ne pětiletý syn se tak těšil ze svého umění číst, že mne zkoušel z otázek tak urputně, že jsem to všechno musela umět nejen jako když bičem mrská, ale odříkat to (jen pro něj doma, samozřejmě) i s čárkami a tečkami mezi textem.

Ale objevila jsem, že mne baví být účetní všeho druhu, hospodářskou i mzdovou - a to ke svému velkému překvapení, protože právě v té vozovně na Pankráci jsem byla terčem posměchu, že si neumím spočítat ani vlastní výplatu. A vůbec nejvíc jsem elánu a nápaditosti osvědčila jako sekretářka. Má kariéra v těch povoláních obvykle končila tím, že mi
redaktorská zvídavost nedovolila si nevšímat nepravostí a kolegů jsem se zastávala neústupně až do chvíle, kdy mne v tom ti zastávaní nechali a nejlepší úspěch v boji byla výpověď a nové zaměstnání. Anebo jsem dělala tak pohodovou práci, že mne soudruzi sami vyhmátli a poslali zpět na převýchovu do nějaké dělnické profese. Ale možná, že právě tahle nutnost se rychle přizpůsobovat novým podmínkám mne udržovala po všech stránkách fit natolik, že jsem pak po revoluci už jako šedesátiletá mohla ještě hodně let pracovat v redakcích a ještě v 73 letech úspěšně vést místní radniční měsíčník v městečku, ve kterém jsem se díky své neposedné povaze neprozřetelně octla.

Ale pro pána krále! Začínala jsem psát s úmyslem, že to bude o poezii - no konečně i tohle je "poezie života" - a utekla jsem od tématu opravdu na sto honů. A tak to tak alespoň skončím. Já jsem v zimě jako "kulturka" pracovala v Krkonoších - ale na léto jsem se vracela do
Ratají nad Sázavou. A tam jsem takové poetické večery, tentokrát opravdu za tmy a svitu měsíce - pěstovala s rekreanty na lodičkách. A největší úspěch - jak jinak na vodě - měl Vodník z Kytice. To byla poezie, panečku! A šplouchala jsem hudební doprovod rukama ve vodě a čarovala hlasem ... joj, kde jsou ty časy!

Naďa Vencovská

Další články autorky: