O vzpomínání

Není to tak dávno, co mi Jisuch53 naznačil "ne že bych podezříval..." jakože se do jednoho života nemohlo vejít tolik příhod. Ale mohlo, Jirko - a taky vešlo. Základ toho možného je v tom, že ten, kdo to všechno povídá je "povodeň", která se životem valí a žije ho naplno, do všeho se žene po hlavě, dostává nabančíno a přece pořád má pocit, že život je fajn, která má navíc chuť a schopnost to všechno vnímat jako prima příběh, hodný vyprávění a odít to do slov – no, a která žije už tolik let, až už je statisticky "v přesčasí" - jejda! to je námětů na vzpomínání a vyprávění.

A navíc, se vzpomínáním je to tak, že jen člověk neopatrně pootevře dvířka, vyhrnou se ty vzpomínky - jako ta povodeň a vyplaví ze všech dávno zapomenutých koutů věci, o kterých člověk už ani netušil, že si je vůbec může pamatovat.

Než jsi mne tou poznámečkou vyprovokoval, byla jsem poctivě přesvědčená, že jsem nikdy nic neselhala a nevymyslela si - ale ouvej (!) přece jen ... A tak pro čisté svědomí přidávám dnes jedno vzpomínání, které je sice pravdivé, ale přece jen jedna jeho část je dosněnou fantazií. Prostě by to takhle bylo hezčí, romantičtější, kdyby se to bývalo opravdu stalo.

Ale pokud jsem někdy v obsáhlejších novelkách - ne tady v ST v těch kratších vzpomínkách - přece jen příběh vyfabulovala, tak v každém z nich jsem vycházela z vlastních zážitků a pocitů. No a abych to přiznání k pravdě dovedla docela ke konci - ano, napsala jsem i příběhy naprosto od A až do Z vymyšlené. Sobě i čtenářům pro radost a obveselení a dokonce celou sérii - a tak vlastně Jisuchovi dík! Nenapadlo by mi je vytáhnout ze šuplíků a nabídnout vám je jako letní čtení a teď to udělám, jen co vyhrábnu ten správný šanon. Takže to až za čásek...
...dneska ten tedy příběh první, kde jedna - hádejte která - část je vysněná...

Úsměv a never more

Už druhý týden projíždíme v autobuse Anglií a Skotskem. Nohy sotva vleču. Štěstí, že tady u Windermeeru budeme tři dny!

Nad schody hotelu se objevil chlapík. Nic moc svaly a mezi blonďatými vlasy počínající pleš. Seběhl pár schodů - aha, pospíchá a já zavazadlo po bolavých nohách vleču pomalu a překážím. Vtom mi beze slova bere kufr z ruky a nese nahoru. Něco říká. Krčím rameny, nerozumím. Ukazuji klíč s číslem pokoje. Pokývne hlavou a vede mne dál. Staví kufr na zem a za celé to zdržení mne odměňuje úsměvem. Až se mi zatajil dech. Už desítky let jsem nepotkala takový úsměv. Upřímný, bezbranný, bezelstný.

Byla to příjemné tři dny. Ostatní shlédli na výletě další katedrály a já si zůstala v městečku u jezera a také v hale hotelu. Kdykoliv jsem zvedla oči, nedošel můj pohled až k jezeru. Zarazil se o ten neuvěřitelný úsměv. Ten člověk tam prostě byl. Všude a pořád. Nikdy se nedozvím, čím vlastně byl. Stokrát v úpravném vydání prošel halou, stokrát pod okny ve staré bundě čistil terasu nebo sekal trávník. A denně večer v krásné sportovní bundě poslal úsměv na dobrou noc. Po celou dobu byl viditelně rád na světě, v životě, v práci jakékoliv, kterou právě dělal.

Poslední den jsem byla ve městě nakoupit a neodolala půvabu jednoho chlupáče. Stál v přepočtu celé jmění, ale byl jako živý a tak hebký a veselý. Jezevec. Badger. Doma jsem si ho postavila v hale u křesla a napadlo mne vymyslet mu jméno. A že jsme byli v zemi plné šlechtických starodávností byl pojmenován Yossef Benjamin Badger of a from... A hned jsem mu napsala vizitku. Vtom se ozval smích. Srdečný, veselý, hlasitý. Byl to můj muž s úsměvem.

"Oh, Džousef, oh bjůtifl..." "End jú? Džousef?" "Nou, Stevn. End jů?! "Naďa." "Nadja, Nadja. Very, very bjůtifl...!" a dál nám slovní zásoba nestačila. Ale celý zbytek dne jsme si povídali očima. K večeru se objevil v hale. Tentokrát zůstal zády ke mně a usilovně četl nějakou týdny starou vyhlášku. Zjistila jsem, že nejen oči umějí mluvit. Uměla to i ta záda. Trochu mne to zbavilo dechu. Chtěla jsem totéž, co mi vzkazovala ta váhající záda. Tichounce jsem řekla - helou - zbyteček zábran ve mně doufal, že je to tak tichounké, aby to ani nemohl zaslechnout. Ale zaslechl. otočil se. Vůbec se neusmíval. Napjatě se mi díval do očí. Vyslala jsem - něco ve mně vyslalo - to rozhodující - ano. Se sevřeným obličejem mne mlčky vzal za ruku, do druhé sebral ze stolku Yossefa, já tašku a vyšli jsme.

Šli jsme do jeho domku. Na terase mi nabídl meloun. Pak tichounce v tom přítmí natáhl ruku a odnášel si prsty z mé tváře tu melounovou vůni na špičku jazyka. Pak, vedena za ruku, jsem se v dřezu opláchla. Když jsem zvedla oči z ručníku, díval se na mne. Oči a úsměv dostaly novou dimenzi. Byla v nich něha. Nekonečná, modrá. Stejná, jako ta moje.

Tu noc jsme naplnili několikrát. Uvědomila jsem si, že jsme řeč vůbec nepotřebovali. Mluvili jsme souhlasným rytmem pohybů, odpovídali na náznak, vyvrcholení doprovázela slova bez obsahu. Dávno před odjezdem jsme se rozloučili posledním objetím a tichým "thanks". Sbalila jsem si věci potmě a jako ve snách. Odjížděli jsme směrem k tomu jeho domku zázraků. Nechtěla jsem se ani podívat, ale něco mi zvedlo oči. Stál tam se sekačkou na trávu a jakoby zvedal ruku na rozloučenou. Pohyb nedokončil, jen zlehka si přihladil vlasy. Zachytla jsem se prsty Youssefova kožíšku. Bylo to tak nečekané, neuvěřitelné - a tak konečné.

Naďa Vencovská

Další články autorky