Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Taioviny
Skromný Tai a minerálka
Kdy¾ k nám Tai zaèal chodit, panovala právì venku velká vedra. Proto jsem v¾dy postavila na stùl láhev minerálky a sklenici, aby se Tai mohl osvì¾it. Vìtšinou se na láhev vrhl hned po pøíchodu a ne¾ odcházel, zvládl nejménì tøi ètvrtì litru minerálky. Lahve jsem stavìla na stùl bez výbìru, tak jak mi pøišly pod ruku, a tak jednou na stùl pøišla pomeranèová podìbradka, podruhé tøeba malinová hanaèka, ale obèas i rájec bez pøíchuti. Spotøebu jsem nijak nesledovala, ale po urèité dobì jsem si všimla, ¾e kupodivu nìkdy zùstane láhev netknutá. Zaèala jsem si tedy Taiovy ¾íznì všímat pozornìji. A ejhle! Kdy¾ byla na stole malinová minerálka, byla ¾ízeò pøímo neuhasitelná. Kdy¾ to byla minerálka pomeranèová èi citronová, ¾ízeò ho trápila také. Jestli¾e se však na stole objevil nesycený rájec èi dobrá voda, klesla spotøeba na minimum èi se dokonce rovnala nule.Udìlala jsem tedy pokus.
Ten den bylo snad 35 stupòù a já jsem lstivì postavila na stùl rájec bez pøíchuti. Tai pøiletìl jako obvykle roz¾havený a hnal se rovnou po vodì. Kdy¾ uvidìl rájec, jeho oblièej se protáhl, ale proto¾e ¾ízeò byla tentokrát opravdová, voda v nìm jenom zasyèela. Po chvilièce zaváhání si nalil ještì jednu sklenici, vypil ji u¾ pomaleji a pak mi povídá: „Víte, proè já u vás tak hodnì piju?“ Zakroutila jsem hlavou, a tak mi to vysvìtlil:“Máminká ¾íkala minerálka né zdravá, a tak doma piju jen dobrá voda.“ „Nebo voda z vodovoda!“ dodal ještì. Pak se rozzáøil: „A já mám minerálka máliná moc rád!“ „Nooo…pómeranš taky snáším,“ dokonèil skromnì.
„Perlorodka“ Tai
Dnes se asi Tai rozhodl mi vynahradit nìkolik hodin, pøi nich¾ „neperlil“. Padaly z nìj toti¾ perlièky drobné, ale kvalitní.
Nad tím, ¾e Tai zvládl záhady psaní velkých písmen, jsem zøejmì jásala ponìkud pøedèasnì. Èím víc se velkými písmeny zabýváme,tím èastìji se objevují chyby – ale chyby takové, které ukazují, ¾e Tai se ještì dostateènì neorientuje v èeských reáliích.Èeká nás ještì kus práce…
Sotva se tedy dnes usadil za stolem, sdìlil mi: „Tak moje známky jsou sranda…nó, sranda a hrùza …tak napùl!“ Kdy¾ vidìl mùj nechápavý výraz, dal se do vysvìtlování: „Dostal jsem èi¾i jednièky: èi z matematika a jedna z anglický jazyk –to je sranda.“ „No a ta hrùza?“ zaèínala jsem tušit odpovìï. „Na doplòovací cvièení,jak jsem øíkal minulá hodina ty velký písmená, zase V!“ „Tak¾e jsi udìlal hodnì chyb?“ptám se.“Jako mùùùch!“pøisvìdèuje odevzdanì. „Tak to budu muset poprosit paní profesorku, abych si mohla z tvého sešitu vypsat to,v èem dìláš nejvíc chyb, abychom to lépe procvièili!“uva¾uji nahlas. Tai obrátil oèi v sloup a upøímnì mì varuje: „To ale budete poèebovat hóóódnì èasu!“
A tak se pouštíme do dalšího diktátu. Tai píše naprosto správnì Ji¾ní Ameriku i Moravské Slovácko, ale na následujícím øádku na mne výsmìšnì kouká „morava“ s malým m. „No,Tai! Ty jsi pìkný nevdìèník! Morava tì pøijala jako svého a ty ji tak neuctivì píšeš s malým m!“ Šibalsky se na mne podívá:“Paní profesorká øíkala,¾e mù¾eme s malý písmeno!“ „Mù¾ete?“ nechci vìøit svým uším. „Nóó! ®e kdy¾ na tom nezále¾íme,mù¾eme psát s malý, ale kdy¾ zále¾íme,píšeme velký!“ A tak jsme si nacvièili vazbu „zále¾í mi/nezále¾í mi na nìèem“…
Dalším oøíškem, který se dnes Tai rozhodl rozlousknout, je pohoøí Hrubý Jeseník. Tento název sice Tai napsal bezchybnì,ba i správnì pravopis odùvodnil, ale stále se k nìmu vrací oèima a je vidìt,¾e mu nìco vrtá hlavou. Koneènì z nìho vypadne:“A je taky nìkde na Moravá Hladký Jeseník?“ Zasmìji se a vysvìtluji mu,¾e „hrubý“ tady neznamená „drsný“, ¾e to døíve znamenalo „velký“. „No a v nìkterých oznaèeních to zùstalo,“ dodávám. „Kdy¾ v diktátì udìláš velkou chybu, øekne ti paní profesorka, ¾e jsi udìlal hrubou chybu,ne?“ „A já jí øeknu,“ øehtá se Tai,“¾e ale není drrrrsná!“
Diktát tentokrát dopadl docela slušnì, pochválím ho tedy, ale louèím se s ním výhrù¾nì:“A jestli i pøíštì pøijdeš s tím,¾e zase musels dostat jenom V, pøinesu velkou vaøeèku a uvidíš!“ Taiovi bleskne v oèích šibalská jiskøièka a s dokonale nevinným výrazem se zeptá: „Budeme va¾it?“
Pamìtníci, vzpomínejte!