Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Šetřil na obývák

Před pár nedělemi jsem vzpomněla na majora Ředinu, co nám novinářům vyprávěl o svých policajtských zážitcích a slibovala jsem, že sem tam mezi ty svoje vzpomínky vložím i něco z těch vzpomínek jeho.

Tak tady je ta první:
Znal jsem toho kluka už od malička. Začal s koly, to mu bylo tak třináct let. Pak přešel na motorky. Snad ho zpočátku lákala rychlost, jako každého jiného kluka. Táta mu umřel brzo, máma se starala jak mohla, ale na velké výmysly nebylo. Ale co naplat - kradl a to se nesmí.
Zpočátku jsme mu u nás domlouvali. Co taky s takovým klukem, který na člověka kouká, souhlasí a lituje. Možná, že to byla naše chyba potřeboval přísnější ruku a byl by se udržel na dobré cestě. Nakonec si na krádeže zvykl a přešel na jiný artikl. Obchody - peníze.

Tam se to tak nepozná kdo je zloděj, když ho rovnou nechytnete. Ale ty motorky ho přece jenom nepustily. Dokonce ukradl jednu i našemu vyšetřovateli. Po šesti trestech se zdálo, že se usadil. Oženil se, ženu měl rád a nebylo o něm slyšet. Přestěhoval se do sousedního městečka a už jsem skoro myslel, že budu Honzu uctivě zdravit. Pak se najednou u nás objevila série vloupání do obchodů. Rukopis stále stejný - vykopnuté dveře, vybraná pokladna. Vždycky přes poledne. Však si taky náš neznámý přítelíček vysloužil jméno Poledňák. Hlídali jsme, vyslýchali, všechno marné. Chlápek byl šikovný, stopy nenechával.
Celá akce se odbyla ráz na ráz. Peníze a pryč. Už jsme z toho měli zamotanou hlavu. Nakonec jsme sáhli k osvědčenému prostředku. Obsadit prodejny a počkat si na něj.

Chytil se. Na Honzu jsem při tom honu ani nevzdychl a když jsem ho pak uviděl, nemohl jsem věřit očím. Slušně oblečený mladý muž, s pěkným chováním, pohledný. Ale nedalo se nic dělat. Byl to Poledňák. A když jsem pak poslouchal jeho příběh, nevěděl jsem, má-li mi ho být přes všechno líto, nebo mám mít vztek.

Začalo to absencemi v práci. Žena byla po potratu, ošetřoval ji a v práci si řekli, co s absentérem, a trestaným k tomu. Pravda, nebyl bez viny. Ale ať je to jak chce, doma se styděl říct, že přišel o práci a tak začal chodit ven. Jen tak, aby se to nepoznalo. Samozřejmě do hospod. Kam taky jinam. Za chvíli potřeboval peníze - no a tak si je opatřil. Rozhodl se vydělat si je známou snadnou cestou a pak krádeží nechat. Vyjížděl "domů", sem k nám, kde to dobře znal a - "šetřil ženě na obývák". Šlo mu to dost rychle. A představte si, že právě ve chvíli, kdy kradl naposledy a vlastně omylem, protože se přepočítal v konečné potřebné částce, kterou potřeboval - jsme ho dopadli.

Teď sedí, samozřejmě. Ale jeho případ mi kolikrát leží v hlavě, když se zamýšlím nad tím, jak bychom měli postupovat u těch chlapců, co na té křivé cestě teprve začínají.

Slyšela, zapsala a uveřejnila ve svých tehdejších novinách Večerní Plzeň

Naďa Vencovská

Další články autorky