Kaluga - Konečně do Moskvy

V Moskvě už jsem byl. Na letišti celkem pětkrát a navíc při cestě pro měřák. Ale přece jenom to nebyl ten turistický způsob objevování. Při prvním přistávání na Šeremetěvu jsme měli štěstí. Bylo “průhledné” počasí. Posledních patnáct minut jsme letěli “krokem”. Asi byly plné dráhy, asi i obloha a pojížděčky, a tak jsme se courali. Letět courem je vám dost stresující. Celé letadlo se vám klepe, chvílemi se vám i trochu propadá, motory si občas zavyjí a křidélka s klapkami nevědí, co mají dělat. Jakoby to letadlo chtělo za chvíli skonat. Připadal jsem si jako kdysi ve vlaku do Bousova. Tím klepáním se vám ve vlaku otevírala i dvířka u kamen. Navíc jste měli pocit, jako byste seděli v dřevěném masážním křesle. Ale zase díky tomu, že vám tohle to letadlo letělo pomalu a nízko, jsme hodně viděli. Před Moskvou je vám to samá voda. Samá voda, samá voda, samá voda, přihořívá, Moskva. Obrovská Moskva. Perou se s Londýnem o největší město Evropy. Kdo vyhrává? Tak to vám nevím.

Teď naposledy jsme z Boleslavi do Kalugy cestovali dvacet dvě hodiny. Rekordní čas. To vám nejdřív uletí to vaše zamluvené letadlo v devět ráno. Byla totiž sněhová kalamita a ještě nestačili protáhnout silnice. Letíte pak až přeobjednaným spojem v sedmnáct hodin, ale ten letí až v devatenáct. A když konečně šťastně přistanete v Moskvě, tak se kolegovi ztratí kufr. Ten sice posléze přiletí, ale až dalším letadlem za tři hodiny. Když je smůla, tak je pech a vy jste zkrátka pechvogel. Jak říkají naši bratranci Němci. Ale díky tomu, že jsem byl tím nešťastným ptákem, jsme přistávali úplně v noci. Moskva se pod námi načervenale kroutila, vykrucovala, vlnila a dmula těmi svými šesti a osmi proudovými prospekty. Bylo to jak ve fantastickém filmu, ale navíc krásné a úplně skutečné. Žádný podvod po filmařsku. Žádná iluze. Živé, pulzující velkoměsto. Tohle jsem viděl poprvé v životě a s největší pravděpodobností i naposled. Kam se na to hrabaly výhledy z kavárny Perla na létajícím budějovickém letišti kdysi dávno v mládí. Takže jsem vlastně nebyl žádným pechvoglem, ale vyvoleným. I bez televize.

Při cestě do Kalugy pak chvíli jedete z plna do prázdna. To doma taky nezažijete. Hodně dlouho je kolem vás plno Moskvy. Pak jí ubývá a ubývá, už to není Moskva a najednou vidíte tmu. Černočernou. Jen světla vašeho auta jí propichují a jinak nic není. Tma se totiž vidět nedá. Když vidíte jen nepatrně něco malého a světélkujícího, není to tma. Ale tady nic. Tedy v těch místech, kam už nedosáhla světla z našeho auta. Všude, kam až oko dohlédne, jen jedno veliké, černé, nepropustné nic. Ani hvězdy nesvítily, ba ani oblaka nesvětélkovala a ani světlušky nebyly. No taky v únoru, kde by se vzaly, že. Toto jsem taky nezažil nikdy předtím. U nás v Čechách, ba ani jinde v Evropě. Všude, kde jsem kdysi byl, nebylo tak úžasně liduprázdno. Ani stopa po člověku kromě toho plechu kolem vás a asfaltu určujícího kam s vámi a odkud. Asi takhle může vypadat ten konec všech konců. Žádný tunel se světlem na konci, ale cesta nocí z Moskvy do Kalugy. Naštěstí to netrvalo zas tak dlouho, abych z toho měl psychickou újmu. Po nějaké chvíli jsme potkali auto v protisměru a pak další a další. Potom první spící domy a byli jsme zase v lidském světě. Naše samota skončila.

Jednoho dne toho mého ruského pracovního pobytu mi oznámili, že se mnou končí. Úplně. Dobře mi tak udělali. Už mě nepotřebují. Tedy potřebují, ale už na mě nemají peníze. Měl jsem nejvyšší čas do té Moskvy jet. Budík mě vzbudil. Jen já jsem se nevzbudil. No vzbudil. Ale až v jednu odpoledne a ne v šest ráno. Tělo zvítězilo nad hlavou. Nasnídal jsem se, za minutu i naobědval a šel jsem na nádraží. Podívat se, v kolik by mi to jelo nazpátek, kdybych byl býval jel. A když jsem tak koukal na tu změť linek, všimnul jsem si, že můžu z toho vlakového nádraží jet i autobusem. Odjíždělo tu do Moskvy každou hodinu něco kolem tak asi autobusů. Ani jsem nemusel vytahovat pas. Což bych u místenkového vlaku musel. Na třetí pokus jsem se trefil do toho správného autobusu do Moskvy. Cestou zastavujeme jen v Kozelsku. Přisedá si ke mně pán s mým knírem. Tedy se svým. Já ho zásadně nepůjčuji. To víte, hygiena. Aby ode mne nikdo nic nedostal. Pán sprašivajet, jestli staví autobus na Kyjevské. Da. Dumaju, čto da. Pán nevěří a jde se zeptat řidiče. Pak dumajeme oba. Dcera mu za tu krátkou cestu dvakrát volá, jestli uže jechajet. Pán jechajet intenzivně a ze všech sil.

Konečná je na hodně nenápadném místě. Malinkaté autobusové nádražíčko před nestvůrně obrovským obchoďákem.
Ťoplýj Stan(nebo stan?) se to tam jmenovalo. Vynikající název na zapamatování. Hned mi naskočila asociace se sexuální orientací neznámého Stana. Jsem já to ale hlupák netolerantní, ale nemůžu za to. Co v tom mozku mám, se mi tam někdy neřízeně spojí. I proti mým přesvědčením a zásadám. Je tu metro a je stejné, jako jiná metra. Chvíli očumuji, jak to tady chodí, a pak jdu. Je to stejné jako v jiných metrech. Devátá stanice je Treťjakovská a tam já vystoupím. Od ní je to kousek na Rudé náměstí. Tras je v Moskvě mnogo. Odhaduji to tak na sedm až deset. Žádná krása to není. Je to opět jako v jiných metrech. Ty opěvované a focené stanice jsou asi na jiných trasách. Tahle moje je žlutá. Zastávky jsou dost daleko od sebe. Vlak jede rychle, nepříjemně mi fouká na hlavu a mám dojem, že musíme co chvíli vykolejit. Ale ono se nic neděje. I cestující jsou jako ti pražští. Čtou, nebo telefonují. Ksakru, nejsem já to vlastně v Praze?

Venku je drsná zima. Chvíli jen tak jdu. Bez jistoty kam. Trochu už se smráká. Přehazuji na jedna čtyřkový objektiv. Prsty mě neposlouchají. Ruce mám zmrzle i z rukavic. Nakonec se zadaří. Pak mi to nedá a zeptám se babušky na Krasnuju ploščaď. Babuška gavariť, čto nada idti prjamo. Charašo. Idu.
A pak už vidím sám. Na kopečku v Africe, tedy pardon, v Moskvě je vidět Kremelská věž. Zatím jen jedna. Úplně na jejím vršku září rudá hvězda v kalendáři. Ježíši, co blbnu! Zase ty neřiditelné asociace. Ale tady už určitě nezabloudím. Je to tu směs dávného a nedávného. To dávné je koloniální, to nedávné už zápaďácké. U hotelu zastaví Mercedes. Olivrejovaný portýr se prohne v pase, otevře dveře a tlustý Japonec ráčí. Je až s podivem, že se portýr v tom pase nezlomil a vrchní část těla nedopadla na chodník. Je to úžasné, ale celé to vyzní elegantně a přirozeně. Jako bych to viděl už aspoň milionkrát. Vlevo jsou barevné báně chrámu Vasila Blaženého, tyčí se věže Kremlu a vpravo je obrovský nápis BIZNIS. Jak příznačné pro současné Rusko.

No a pak jsem nadšen. Z řeky. Právě po ní projela loď, kry jsou rozlámané a světla okolí se odráží od ledu do prostoru. Je to jako svatozář a řeka je náhle svatou. Mačkám spoušť na aparátu. Poklesávám v kolenou, stoupám si na špičky, pobíhám. Zuřím, že to stále není ono, a pak si uvědomím, že nejsem Bůh. Jen ten je dokonalý. A pak stojím, nemačkám, koukám a jsem rád. Zase jednou ve správnou dobu na správném místě. Jsem já to vlastně Jirka Radovan. Jako v té pohádce. Až ti bude nejhůř, Jiříku, vzpomeň si na nás, mravence, ptáky, lvy, lidi, živly, život, Vesmír…..Ne není mi nejhůř, ale vzpomněl jsem si. Život je krásný, protože je šíleně vzácný. Už za rohem možná není, už za vteřinu možná nebude, už zítra si ho možná nebudu schopný uvědomit. Teď jsem nejbohatší tvor v celém Vesmíru. Vím, že jsem. Nádhera!

Na mírném návrší je La Place Rouge. Ne není prázdné. Na to měl štěstí jen Gilbert Becaud. Taky mě nečeká Natali. Tu svoji Natali jsem musel nechat v Kaluze. Vydělává. Tělem. A ty dvě Japonky co jdou proti mně, mi ji ani trochu nepřipomínají. Noblesní GUM je ověšen žárovičkami a před ním je cosi barevného a trochu pouťového. Pomalu si louskám "katok" a pak už vidím rolbu. Katok má nárok být pouťový i tady. Moskvané mají kluziště přímo na svém centrálním náměstí. No co, Paříž má kolotoč. Copak má Praha? Aha, dluhy. Jsem trochu překvapen, jak je Krasnaja ploščaď vlastně malá. Z těch přehlídek vypadala jako dvě Václavská náměstí. Vlevo se proplétají provazy. A za nimi je takový divný bobeček. Mramorový. Ještě že to jasný sokol Vladimír Iljič Uljanov-Lenin nevidí. Určitě by se mu nelíbil. Naštěstí leží vevnitř a na vycházky ho neberou. Vůbec mám divný pocit, že tohle nové Rusko neví, co s ním. Tahali by ti burlaci čluny po Volze kdyby nebyl, nebo netahali? Kdo ví, kdo to tuší. Byl Napoleon zločinec, či nebyl? A co Hanibal? Co Cortéz, co Karel Veliký? Čas! Pouze čas má sílu rozhodnout. Zapomnění a vůle vítěze. Existuje-li vůbec nějaká instituce vítěze. Doopravdy existuje?

Mauzoleum je opuštěné. Jen jeden policista nejistě prochází provazovým hadem. Na celém náměstí je tak maximálně šedesát lidí. To za Krasnoj Ploščaděj je živo. Plno lidí a ještě víc aut. U sochy maršála Žukova stojí generál a civilní řečník, jenž silným hlasem hřímá proti nezájmu státu o historii. Dnes je výročí vítězné bitvy u Stalingradu a nic. Nikdo nic. Kde jsou ti velicí a hrdí příslušníci slavného a vítězného národa?! Poslouchá ho asi pět lidí. Malá obrýlená Japonka stojí se zakloněnou hlavou a snaží se pochopit smysl vět. Otevřená ústa a trochu vyděšené oči svědčí o tom, že je totálně mimo. Nebo totalitně? Jedna stará důchodkyně chvílemi nadšeně tleská a když se jí něco doopravdy zalíbí přímo radostí povyskočí. Tak jako čertík z krabičky. Na opačném konci stojí tři dvojníci. Malinký Lenin, menší Stalin a úplně nejmenší Rasputin. Není zrovna moc lidí, kteří by se s nimi fotili. Lenin mluví italsky, anglicky, znovu italsky, pak snad i španělsky a potom německy. Stalin zarputile mlčí. Rasputin jen viditelně mrzne.

Je čas. Musím zpátky. Mám zpáteční lístek na půl desátou. Přebíhám Krasnuju ploščaď, v poklusu vyfotím řeku a sednu na metro. U zorientovaného Stana pak zabíjím čas do odjezdu. Nemusel jsem být zas tak rychlý. Nešť. Procházím obrovským obchoďákem. Tak čtyři fotbalová hřiště textilu a oblečení. To vše násobené čtyřmi patry. Obrovská zábava pro chlapa!!! Ale je zde teplo a vlídno. Moskvanky tedy nic moc. Asi jsou hezké ženy jen v Kaluze. Nebo se přede mnou schovaly. Pak už mě to nebaví a jdu si sednout do přistaveného autobusu. Přede mnou sedí elegantní čtyřicetiletá dáma. Aby si udělala soukromí, tak si nasadila kapuci a telefonuje. “Ne, to tedy neměli! To taky ne. A tu stříbrnou bundu ti nekoupím. Za šest tisíc rublů! Zbláznil si se?!” Ale pak už se i paní unaví a spí. Moskva řídne, pak je zas ta úplná tma a prázdno a konečně Kaluga. Řidič staví pomalu na každé křižovatce a na nádraží už vystupujeme jen čtyři. Město je skoro prázdné, sníh křupe pod nohama a postel se mi blíží. No a tohle tedy byla moje vytoužená návštěva Moskvy. Obrovské a nepoznané Moskvy. Čas mě zase porazil. Porazil? Kdo to ví. Možná ten čas…

Jiří Suchánek