Bylo, nebylo (6)
Ze ¾ivota šlechty
Moje kamarádka Zdenka bydlí v malebné vesnièce, co domeèek, to pohádka! Byla jsem tam ka¾dou volnou chvilku.A moc ráda! Ještì padesát let, a budu taky jejich, øíkali bodøí sousedé.
Ka¾dý má zahrádku, pelargónie v oknech, koèku a psa. Psi jsou èistokrevné a dávné plemeno, které pøe¾ije snad všechny vyšlechtìné druhy dalších nìkolik tisíc let. Je to pravá, nefalšovaná smìs všech plemen, která se kdy jen mihla vesnicí. Zaruèenì u nich nehrozí plození debilních dìtí po vzoru šlechtických rodù, kdy se brali nejradìji sestra s bratrem, nebo syn s matkou, aby bohatství bylo pohromadì. Také šlechticù nebylo tehdy tak moc, aby se jednoho dne zákonitì nesetkal ka¾dý s ka¾dým co by – tøeba i vzdáleným pøíbuzným. Degenerace na sebe nedala dlouho èekat.
U psù z naší vesnièky nic takového nehrozilo. Byli to ¾ivoèišní tvorové, s vìrností si hlavu nelámali, ale incest nepìstovali.
Náš malý nešlechtic byl tak škaredý, a¾ byl krásný, a nedá se ho popsat ani jako obraz, ani jako socha, ani jako nic. Za vše mluví jeho jméno, které mu hlava rodiny, tedy otec kamarádky pøidìlil pìt vteøin poté, co ho po prvé zahlédl. Táta mìl jméno po svém tátovi, Vilfrid, tedy taky nic moc, ale…
„Soudruh!“, zahlaholil. „Soudruh to bude, proto¾e tak vypadá“, a zaèal se smát jako na psychiatrickém uzavøeném oddìlení, kdy¾ se roznáší snídanì.
Na dìdeèka Vilfrida po znaènou èást jeho ¾ivota dohlí¾ela vìzeòská slu¾ba co by na podvratného ¾ivla, kulaka, a nepøítele dìlného lidu. Od té doby v rodinì k soudruhùm nejen¾e nepøilnuli láskou bratrskou, pøímo je nenávidìli. Matka namítala, ¾e si to ten pejsek nezaslou¾í, ¾e pøece nemù¾e za to, ¾e má køivé ucho, nìjaký našikmo stavìný mozek, a krátké køivé no¾ièky.
„Hele, já neøíkám, ¾e do nìho budu kopat, já ho budu mít rád! Ale jakmile se zatváøí tak, jako kdy¾ jsi ho postavila na zem, pùjde do Jáchymova“!
„Jak se proboha zatváøil, nebo¾átko malé?“, nesmìle a skoro se slzou v oku dìla matka.
„Jako soudruh“, utnul debatu Vilfrid mladší, a dál se o problému nediskutovalo.
Soudruh se mìl èile k svìtu, a za pár týdnù by ho celá rodina nevymìnila ani za zlaté prase. S diamantovým pøívìškem místo ocásku. 
Rostl, dospíval, a zdálo se, ¾e ze „soudruha“ má opravdu jen to jméno. Byl milý, spravedlivý, pøítulný, a absolutnì nezákeøný.
Pak se však stalo nìco, kdy Vilfrid skákal ve svých padesáti letech po stromech a neartikulovanì vykøikoval – „a je to soudruh, sviòa jedna zákeøná, a ještì se smìje! Já to vìdìl, já to vìdìl!“ pištìl na zahradì, a skákal jak pavián ze stromu na strom.
Dle mého názoru Soudruh nemohl za nic. To jen Vilfridova ješitnost a umanutost, a pak ta ostuda u sousedù a hrozící soudní spor - to ho vykolejilo! A to ho omlouvalo.
Krátké shrnutí dìje, který mìl dost otøesný konec:
U sousedù bydleli „Sousedé“. Jak jinak. Ale to opravdu byli Sousedé! Bìhem jednoho roku se mezi malebnými domky objevilo nìco, na co bylo nutno hledìt delší dobu, ne¾ se pochopilo, ¾e se v tom bydlí.
„A ¾e jim to ti památkáøi dovolili“, divili se babky v sámošce, kdy¾ u¾ se patnáct minut naslinìnými prsty sna¾ili marnì dostat dovnitø blbého umìlohmotného sáèku. Nad takovým tvrdošíjným sáèkem pøijde øeè na cokoliv. A tak se prodavaèka, která to øekla své sestøe kadeønici, a to vyprávìla svým zákaznicím, a jedna zákaznice byla babièka od kamarádky mé kamarádky dozvìdìla, ¾e:
ti noví jsou dìsnì bohatí, prý dostali skoro celou Šumavu v restituci – nebo to byly Krkonoše pani? No to je jedno, a ještì nìjaké fabriky, a baráky v Praze, a tak utekli z Prahy tady, ¾e je tu nikdo nezná, a budou mít klid.
Jo klid! Ten by mìli, kdyby nefungoval daleko kvalitnìjší a spolehlivìjší pøenos informací ne¾ je internet mobily, telefony a jiné zbyteènosti. Pøenos dat z úst do ucha, a z ucha do úst.
Kromì bazénu venku, bazénu uvnitø, terasy, klimatizace, tìlocvièny, zimní zahrady, jezírka na zahradì a spousty jiných ukrytých vymo¾eností mìli také psa! Ovšem – to nebyl pes. To byl šlechtic!
Tentokrát šla informace z èekárny u veterináøe, proto¾e se tele od Vavreèkù nemohlo dostat na svìt, a váhali a váhali, a¾ dováhali, a bylo pozdì. Pro lidi, kteøí se zvíøaty ¾ijí jako v jedné rodinì to je bezpochyby rána. Ale také èerstvá a velmi zajímavá informace k pøenosu. Nevím co má Vavreèkovic tele spoleèného s diplomy psa – šlechtice od nových sousedù, ale informace šly ruku v ruce.
Náš nový „Soused Pes“ se jmenoval tak dlouze, a s tolika „von“ a „nevon“, ¾e si celá vesnice zapamatovala jen jméno, které na pejsánka volala nejmladší ratolest.
Lady!
Otec, dìd i pradìd odnìkud snad ze Skandinávie, kde pokoøovali pøehlídková mola. Matka bez zahanbení, nebo» pøed jejím rodokmenem by studem omdlévali i Pøemyslovci.
Pes to byl nádherný, rasa vzácná, v Èechách ojedinìlá. A drahý. Hodnì drahý!
Se Sousedy nebylo vìtších sporù, nebo» ti se nehodlali kamarádit s ka¾dým, a vùkol byli dle jejich mínìní jen lidé nízcí, nevzdìlaní, hloupí – a nebyli na patøièné úrovni.
Obèas jen mimochodem prohodili náhodou nìjakou poznámku, která mìla zpùsobit jejich další rùst v našich oèích. O plazmové televizi, která se jim nevešla na tu zeï u krbu, tak museli koupit novou sedaèku, aby ji mohli dát jinde - tu televizi.
O faktuøe za stromky a stromeèky a keøíèky, která by snad uhradila náklady na roèní provoz Karlštejnu.
Doposud svorná dìdinka se zaèala dìlit na dvì èásti.
„To se nìkdo umìl narodit, mají všechno…!“
A na:
„A» se neposerou z tìch penìz! Mají jeden ¾aludek jako my, jeden zadek, a sranda je s nìma teda jako ve funebráckým voze!“
Tak hovoøila ta moudøejší èást dìdiny.
„Jedeme do Rakouska nakrýt naši Lady“, spisovnou èeštinou s patøièným dùrazem na slovo LADY prohlásila majitelka plazmové televize, která nebyla na stìnì u krbu. „Vybírali jsme dlouho, to víte, to není jednoduché, naše Lady má ty nejlepší pøedpoklady mít výstavní štìòátka, tak i otec musí být zaruèenì kvalitní, se všemi atributy otce budoucích šampiónù!“ Tak hovoøila tato osoba.
Do Rakouska za ¾enichem s „von“ a „von von“, a nìjakými tìmi CACIBY èi CAC – to my neznali, my znali Míšu, co lítal za slepicema, Fandu od Kropáèkù, co lovil myši, nebo Bobíka, co mu vloni pøejel traktor nohu.
Kdy¾ u¾ se jelo potøetí, a poøád s velkými pochybami, zda se to velké spojení, ten velký tøesk dvou šampiónù uskuteènil se zdárným výsledkem, rodina zaèala hledat v jiných vodách, více na západ. Jejich Lejdinka byla pøece absolutnì v poøádku!
Byla.
Hárání prý pominulo, a bude se tedy èekat na další. Šlechtic z Rakous asi selhal, nebo nebyl dost vstøícný, èi potentní, nebo ¾e by se u Lejdinka z východu zdála pøece jen trochu „out“? Ten další ¾enich, to u¾ bude zaruèená superstár!
Netrvalo dlouho, a ve šlechtické rodinì zaèali výskat a jásat, nebo» se nakonec ukázalo, ¾e Lejdinka bude chovat!, a to tedy je vìc, tak vzácné plemeno, prý se málokdy povede hned napoprvé, a byly toho plné noviny v dìdinì. Tedy – pøenos informací pracoval, a¾ mu skoro baterky vyhoøely.
Èekalo se tedy na vzácný pøírùstek.
Nemohu za to, ale jsem vtahována do zvláštních situací, a jsem v¾dycky tam, ke bych radši asi být nemìla. Kamarádka mnì øíká, ¾e jsem jak Jesika Flatcherová, ta kam se vrtne, tam je vra¾da. Já, kam se vrtnu, tam malér. Jako kdybych za to mohla!
Poflakovala jsem se po zahradì, „Soudruh“ se mnì pletl pod nohama, a koukala, kde co vyrostlo nového, a co by se eventuálnì dalo pøedìlat, udìlat nebo zhòácat do stavu jedlého a po¾ivatelného.
V zadním traktu zahrady, kam u¾ nikdo nechodí, a jsou tam jen køoviska a plevel, jsem na chvilku usedla. „Soudruh“ u nohy. Najednou jako kdy¾ do nìho støelí, a byl pryè. To nikdy nedìlal. Byl to disciplinovaný soudruh, dìlal jen to, co mu bylo dovoleno, a kradl jen tak, aby to nikdo nepoznal.
A» jsem volala a pískala jak jsem mohla, „Soudruh“ v èudu. Šla jsem tedy kousek smìrem, kam pelášil.
No jasnì!
Díra v plotì k sousedùm! Jak je to mo¾né? Mìli svùj hrad obestavìný kolkolem neprùstøelným plotem, snad byl i pod proudem a napojen na centrum tísòového volání, a vzadu – díra! ®e o ní vìdìl „Soudruh“ bylo podezøelé, ale ona se tam najednou mihla i Lady.
Trvalo mnì pár vteøin, ne¾ mnì došla mo¾ná katastrofa...
Pøiznám se, ¾e jsem si pohrávala s myšlenkou, ¾e tento svùj objev ponechám ve svém srdci, a „mladým“ ponechám jejich radosti, bez problémù s tøídním, majetkovým i vzhledovým rozdílem. A poèkám si slavnostního narození slavnostních mláïat slavnostních rodièù v slavnostním domì.
U¾ byla i jména vybrána, a tipovalo se, kolik štìòátek bude, u¾ byla i zamluvena, a zcela, ale zcela vyprodána! Ka¾dý prý chtìl takového vzácného psa! (øíkala madam plazmová).
Nebudu napínat. Štìòátka se narodila, bylo jich pìt. Dost prý. Natìšení pøihlí¾eèi, pomáhaèi, a veterináø nejdøív rozpaèitì koukali a øíkali si, jaký je rozdíl mezi sotva narozeným pejskem a dospìlým psem tak vzácné rasy. .
Ale netrvalo dlouho, a došlo jim, ¾e otec není „VON“, ale nìjaký mrzký chlípník, který se vetøel do jejích honosného sídla, zprznil jejich nevìstu, a urèitì znásilnil(!), proto¾e ona by si vybrala mu¾e zásadnì urozeného, ze šlechtického rodu, a s patøièným majetkem.
Dále se odehrávala hra z vesnického prostøedí, hrána více ménì ochotníky, èili nevalné úrovnì, zato spád a dìj to mìlo.
Pátraèka. Vypátrán viník (chudák „Soudruh“, nemìl šanci uniknout podezøení a následnì odhalení). Nahlášení škody – hlavnì ta morální újma(!) (ještì ¾e to nebylo o zka¾ené povìsti, ale i o tom se prý u holièe mluvilo), obviòování, jekot nehodný šlechticù, a pak otázka – co teï?
Otázku si kladli samozøejmì „Plazmáci von“. Zbytek dìdiny mìl jasno. Štìòátka, která mìla v sobì krev „Soudruha“ nezùstala dlouho neumístìna. Odebrat je chtìli naši milí lidièkové ještì døív, ne¾ to bylo mo¾né. ®e je prý budou krmit z flašky a olizovat vlastním jazykem – jen, aby za ty první týdny nepochytili nic z manýrù šlechty. To by prý je museli utratit!
Dagmar Jarošová
