Deník paní uèitelky – 7
Pochvala
Tak jsem si to dneska u¾ila. Dostala jsem od dìtí pochvalu. ®e umím krásnì èíst. To potìší, no uznejte, obzvláš» ve škole! 
To je tak. Ka¾dý den poslední ètvrthodinku, ne¾ jdeme domù, vezmeme polštáøky a jdeme si sednout ( nìkdy i lehnout ) do kruhu pod tabuli. A tam si vyprávíme – co kdo bude dìlat odpoledne, co se nám povedlo, proè jsme šli dneska do školy, kdo nás potìšil a kdo naštval. Koho chceme pochválit a komu vynadat.
Vysvìtlila jsem dìtem, ¾e pochvaly jsou moc krásná vìc a ka¾dého potìší. A tak se chválíme – sna¾ím se usmìròovat, aby se dostalo pochvaly ka¾dému a pøipomínám „hrdinské“ èiny – pùjèení tu¾ky, radu, pomoc s úklidem lavice, nalezení zatoulané cvièky. „Chválím Ane¾ku, proto¾e napsala krásné oblouèky“ pronesl galantnì jeden kluèík. „Jak to víš?“ podivila jsem se, holèièka sedí dost daleko od nìj. „No, myslím si to a taky má krásné copánky,“ odvìtil malý milovník a roztomile zrudnul.
Pak ještì v rychlosti probereme, komu je potøeba vynadat a u¾ sahám po pohádkové kní¾ce. „Jestlipak jste si dnes zaslou¾ili Birlibána?“ napínám a to je pokyn k všeobecnému ulehnutí. Birlibán je nádherná dìtská kní¾ka Eduarda Petišky s roztomilými ilustracemi. Mezi dìtmi je ménì známá, ne¾ by si zaslou¾ila a tak se „tak trochu“ sna¾ím tu køivdu napravit. Nepamatuji prvòáky, kterým by se nelíbila. Dalšími mými favority jsou „Kvak a ®bluòk“ a pak roztomilá ko»ata „Puf a Muf“.
Koneènì jsem se odhodlala k tomu, ¾e jsem prozradila tuto svou literární èinnost kolegùm ve sborovnì. Mìla jsem trochu zábrany, jako ¾e se „vytahuju“ a stále jsem to oddalovala, a¾ se to èásteènì provalilo. Nejspíš díky rodièùm svých ¾áèkù, které jsem informovala- aby si text také mohli èíst- a ptala se na jejich souhlas s uveøejòováním fotografií. Reakce byly docela pøíjemné. I konstatování, ¾e informací o tom, jak to ve škole chodí, není nikdy dost.
v¾dycky mrzí pomìrnì èasté názory, ¾e uèitelé si „odsedí“ svých 5 hodin, dìti si „nìco pøeètou, nìco napíšou“ a jde se domù. ®e je to pøíjemná a nijak zvláš» namáhavá práce. A tìch prázdnin! Myslím, ¾e ka¾dý, kdo si to nìkdy vyzkoušel, ví velmi dobøe, ¾e to není pravda. Nebudu líèit všechny problémy a stresové situace, kterým jsme dennì vystaveni, kdo chce, dovede si je pøedstavit sám.
Koncem školního roku toho máme všichni „tak akorát“ a snad se nikdo nediví, kdy¾ prozradím, ¾e se jako èert køí¾i o prázdninách vyhýbám místùm s dìtským švitoøením, jakkoliv roztomilým, a nejradìji „poslouchám“ ticho. Školní chodby jsou o pøestávkách poètem decibelù srovnatelné s velmi hluènými továrními provozy a na otázku : „Co se to tam u vás dìje, vùbec tì neslyším…“ do mobilu v klidu odpovídám: „To nic, to je jen pøestávka.“
A na závìr ještì pøidám jedno úsloví, které kdysi vyvolalo ve sborovnì salvy smíchu a dodnes mi obèas pøijde na mysl. To tehdy jeden totálnì vyèerpaný kolega klesl o pøestávce ve sborovnì na ¾idli a pronesl: „ Mnì se ve škole moc líbí, jen kdyby tu nebyly ty dìti.“
Jsme prostì taky jen lidé.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: