Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pamìti – VII.
Je problematické navázat na pøedchozí líèení, kdy¾ se vzpomínky honí hlavou, jako stádo splašených koní. Ještì k tìm kozám. Mùj ex man¾el je stejnì potrhlý jako já, co se zvíøat týká. Našim chlupatým kamarádkám pøedkládal na závìr ka¾dého dne tzv. švédské mísy. My jsme vùbec rodinka k pohledání. Všechno se nám hodí, všechno je k nìèemu dobré. A co se nehodí nám, mù¾e se pøece hodit našim kamarádùm! Ještì¾e bydlíme v rodinném domku, který je pro umístìní rùzných vìcí velkokapacitní. Man¾el kamarádil s nìjakou obchodnicí na Pálavském námìstí, která tam mìla obchùdek se zeleninou. Proto¾e za celý den se jí nahromadilo plno rùzného odpadu, uzavøela kooperativu s pantátou, ten od ní odebíral vše, co šlo spálit v kamnech a ona mu za to dávala všechno ovoce a zeleninu co se nedalo prodat. A tak z toho dostávaly naše kozy tzv. švédské mísy, které také lahodily oku. Však ho také za to milovaly. Chodily za ním jako nezvedené dìti a neustále strkali hlavy do všech kapes a hledali kde co k snìdku. 
Po nastìhování z Chaloupek do ®idenic jsem kromì jiného pøivezla i kocoura Filipa. Naši mìli v té dobì pejska Broèka a mezi tìmi zvíøaty od prvopoèátku panovalo zjevné nepøátelství. Broèek byl na Kalecké doma, kocour Filip pova¾oval za „doma“ místo, kde jsem byla já a nehodlal se s nikým o toto privilegium dìlit. Proto¾e Broèka napadal nemìla ho moje maminka ráda. Kdy¾ jsem jela na dovolenou maminka hlídala dìti. Na o kdy¾ jsem se vrátila kocour u¾ doma nebyl a maminka tvrdila, ¾e se ztratil. Nechtìla jsem vyvolávat spory, ale bylo mi jasné, ¾e ho nìkam odstranila. Dlouho jsem se nemohla s jeho ztrátou smíøit. Byl to pøece jen mùj vìrný kamarád, který mi pomáhal pøeklenout období, kdy dìti odešly z domova a já jsem zùstala na Chaloupkách sama.
Broèek zùstal u mých rodièù asi devìt let a potom dostal zánìt slinivky a musel být utracen. Pozdìji si naši pøivezli psa z útulku. Jmenoval se Olinek a byl milý a pøítulný. Jen se nesmìla nechat nìkde otevøená branka, jinak ho rodièe stále hledali.
Jednou kdy¾ pøišla paní listonoška a nechala otevøeno, Olinek vybìhl a u¾ ho nikdo nenašel. Dalšího psa si u¾ nepoøizovali. Zato mùj man¾el, pøišel hned k dvìma psùm. Prvním byl drsnosrstý jezevèík. Syn mé kamarádky ji sebral cikánùm kdy¾ jí mlátili prknem. Vzal psa domù a zaèal jí øíkat «apinka. Ani ne za pùl roku k ní pøibyla Betynka, fenka vlèáka. Ta zase byla majetkem další mé kamarádky, která musela do nemocnice na operaci a její man¾el jí nechtìl v baráku. Tak jsme ji dostali i s papíry. Z poèátku jsme se jí báli, nebo» mìla hroznì zlé oèi, ale bylo nám jasné, ¾e láska a vlídné zacházení ji velice rychle zmìní. Pùvodní majitelé byli svérázní a pou¾ívali ve výchovì pro mne nepøijatelné praktiky a metody. «apinka byla norník jak se patøí, a kde nory nebyly, tam si je udìlala. Proto¾e nikdo z naší rodiny nenimrodil, bylo nutné najít jinou strategii. Kdy¾ ne lišky, tak myši. Díky ní se naše zahrada pozvolna mìnila v mìsíèní krajinu. Nejradìji norovala v záhonech. Bylo zajímavé, ¾e kdy¾ pøišla Betynka, ty dvì se hned spøátelily. Betynku jsme zaèali brát jako dalšího èlena naší smeèky a stala se naší trpìlivou a oddanou kamarádkou. S Betynkou jsme si u¾ili spoustu legrace, která se ovšem stala legrací a¾ po létech.
Psi pobíhali volnì na zahradì. Tam mìli naši chlupatí mazlíèci prostor k darebnostem. Betynka s oblibou zahrabávala nìkde v zahradì - tu vanièku sádla, tu kostku másla, pøípadnì kus chleba, jednou dokonce i jednu holínku. Nìkdy stáhla ze šòùry nìjakou souèást odìvu, o pono¾kách ani nemluvì. Neustále se nìco hledalo a kdy¾ se to náhodou našlo a øíkalo se:“Betynko, nevíš náhodou kdo ty pono¾ky zahrabal v tulipánech?“ … cudnì klopila oèi a chovala se velice tiše tak nenápadnì jak jen to doká¾e ètyøicetikilový pes. Mám ráda naše snídaòová rána. Kolem pána sedí jeho psi, kolem mne moje koèky, všichni na nás upøenì èuèí a polykají sliny s prosbou v oèích. „Nebuï škrob, dej nám aspoò kousíèek!“
Pozdìji pøibyl ještì jeden pes. Nevím pøesnì kdo øekl, ¾e je to psí kluk a dcera øekla, ¾e musí mít krátké jméno a tak to byl Sam. Koupila mu modrý šáteèek a šla ho pøedvést své kamarádce. Její man¾el koukl na psa a øekl: „Ty brïo, dy» je to fena!“ No jo, ale co se jménem? A tak jsme jí zaèali øíkat Sendy.
První rok byl rokem mrakù lou¾ièek kdekoliv a jakkoliv velkých. Zkrátka, do rodiny pøibylo malé dítì. To byla samá kašièka, syrová vajíèka, Pribináèky, mixovaná zeleninka… a kdo ví co ještì. Všichni spali v jedné hromadì. Legrace byla s Betynkou, ona si v¾dycky lehla nohama k èlovìku a byla schopna ho z postele vystrkat. «apinka spávala pánovi v rozkroku a Sendy se mu omotala kolem krku nebo pod pa¾í. Pro mnoho lidí by to asi takto bylo neúnosné, nám to ale nevadí.
Asi rok pøed tatínkovou smrtí k nám zaèal chodit šedivý kocour, kterému jsem pro jeho zanedbanost zaèala øíkat „Frajer Luky“. Trvalo rok, ne¾ se osmìlil vkroèit do naší kuchynì. Z kuchyòského okna umístil tatínek desku se šprušlíky na zem. A po tomto zaøízení chodí koèky sem a tam dle své libosti. Pøi jedné koèce to není problém, pøi tøech koèkách, zvláštì v zimì je to horší. Ony toti¾ zásadnì nechodí ve špalíru, ale napøed jedna, pak druhá, za chvíli tøetí. V létì, kdy jsou okna celý den otevøena to nevadí.
V dobì, kdy se u nás zaèal objevovat kocour Lukáš, ¾ila se mnou jen koèka Filipka. Pepíèek a Miluška byly trvale na velké zahradì. Lukáš první zimu ¾il v boudì po Broèkovi. Teprve další jaro, kdy¾ bylo otevøeno okno se najednou objevil v oknì. Z poèátku jsem s ním mohla být jenom já a jakmile vešel nìkdo cizí, kocour hned utekl. Trvalo mu dlouho ne¾ si zvykl na ostatní èleny rodiny. Pravidelnou stravou se jeho tvary zaoblily a byla to ta nejkrásnìjší koèka, kterou jsem kdy v ¾ivotì mìla. Myslím si, ¾e šlo o britského modrého kocoura, nebo» jeho srst mìla zvláštní namodralý lesk, skoro vùbec nepelichal a jeho srst byla neuvìøitelnì krátká a hebká. Byl velice trpìlivý a nikdy se nevzpouzel. Rád se èesal a vùbec pøíkladnì dbal o svou hygienu. Mou lásku mi oplácel lovem myší a potkanù, z èeho¾ dcera mívala hysterické záchvaty.
Obèas ho bolely klouby a tak jsem ho mazala rùznými mastmi a i to snášel, jakoby vìdìl, ¾e se mu sna¾ím pomoci. Dceru strašnì miloval, kdy¾ za mnou pøišla na kus øeèi a sedìla na lavici, sedal si za ni a láskyplnì ji okusoval ucho nebo jí kousal do krku. V¾dy jsem øíkala jejímu partnerovi, a» si dá pozor, ¾e mùj kocour je jeho velký konkurent.
Hned po vstupu do naší domácnosti se Lukáš choval velice dominantnì a Filipka z toho mìla zpoèátku trauma. Dlouho si na nìj nemohla zvyknout, zvláštì, kdy¾ do té doby mìla panièku výhradnì pro sebe. Ale je pravdou, ¾e v nelehké dobì mého peèování o maminku mnì byl vítaným kamarádem. Mìla jsem ho asi osm let, jednou, kdy¾ jsme šli od veterináøe pøi vystupování z autobusu spadla pøepravka na zem, dvíøka se uvolnila, kocour utekl a u¾ jsem ho nikdy nenašla. Pak zaèaly mít zdravotní problémy i další koèky. Problémy se zuby trápily zahradní koèky skoro rok a hodnì zhubly.
Moje koèky milují papírové krabice, nákupní tašky, moje svršky, moji postel, zapomenutý lavor na nádobí, ¾idli, ze které právì vstanu a další nepøedvídaná místa. Nìkdy ráno, kdy¾ se jim zdá, ¾e u¾ jsem v té posteli pøíliš dlouho, zapoènou s raním vyzpìvováním, a¾ se nakonec naštvu a vstanu. Ony se pak usalaší do teplé postele, ve které pak prospí celý den.
Další zvíøata s mým ¾ivotem u¾ tolik spoleèného nemají, ale pøipomenu je. Byla to zvíøata dcery. V dobì, kdy u¾ s námi nebydlela si poøídila dobrmana Maxe. Marnì jsem jí øíkala, ¾e takový pes potøebuje pravidelnou péèi a drezùru. Ale nic naplat, v módì jsou teï u mladé generace velcí psi, tak si poøídili velkého psa. Všude se s ním chlubila, ale moc èasu mu nevìnovali, proto¾e byli celý den v zamìstnání. Pes se doma nudil a tak jim dìlal samou neplechu. Bylo to štìnì, plné síly a bujnosti a ty krátké procházky, které mu dopøávali, nepotlaèily jeho nezkrotný elán. Po urèité dobì ho dali pryè. Pak si poøídila perského kocoura Matýska. Jednou však odešel a u¾ se nevrátil. Dcera byla tenkrát hodnì neš»astná, proto¾e kocoura velice milovala a dlouho se nemohla s jeho ztrátou vyrovnat. Dalším jejím zvíøetem byl zlatý retrývr Sorbon. Byl to ú¾asnì trpìlivý a mírumilovný pes a dcera si ho brávala i na dovolené do zahranièí a dìlala mu, co mu na oèích vidìla. Ani z jeho ztráty se nemohla dlouho vzpamatovat a tak se rozhodla, ¾e s poøízením dalšího kamaráda poèká a¾ do dùchodu, a¾ bude mít více volného èasu.
V mém ¾ivotì bylo opravdu mnoho koèek a za¾ila jsem s nimi hodnì radostných okam¾ikù.
Ale zpìt k naší psí smeèce. Kdy¾ šel man¾el na zahradu s vozejkem a se tøemi psy, rázem se stal v ®idenicích osobou známou a populární. Pejskaøi jsou velmi vstøícní. Líbí se mi jak se ka¾dý s ka¾dým zastaví na kus øeèi, poptá se na zdraví páníèka i pejska. Vùdcem naší psí smeèky byla Betynka. V¾dy všechny zahnala za sebe. Jako druhá šla «apinka a poslední Sendy. Betynka byla nejen dobrou uèitelkou, ale s tou nejmenší si celé hodiny hrála. Betka le¾ela na zádech a ta malá kolem ní krou¾ila a kousala jí kam se dalo. Kdy¾ u¾ to bylo neúnosné, ohnala se a tím si sjednala na chvíli pokoj.
Betynka ¾ila dvanáct let a dodnes nám se po ní stýská. Asi rok pøed tím jsme museli nechat uspat «apinku. A tak zùstala jen Sendy. Øíkali jsme si, ¾e jeden pes je málo a ¾e si poøídíme zase nìjaké další štìnì. Dcera mé kamarádky má chovnou stanici plemene Wels Corgi pembroke. No, a v dubnu jsme si jeli pro štìòátko. Je to pastevecké plemeno, má velmi silné nohy a ostré zuby. Je to dominantní pes. Musíme dávat neustále pozor, aby neuzurpovala Sendy a pokud jim dáváme pamlsky, musí mít obì stejnì velký kus, aby se neporvaly. Cony je hroznì ukecaná, neustále páníèkovi nìco vykládá, a¾ z toho jde hlava kolem. Ona štìká na nìj a on štìká na ni J Opìt spí všichni v jedné posteli…
A tak bych mohla povídat do nekoneèna. Tímto vyprávìním jsem chtìla pøiblí¾it všechna naše zvíøátka, díky kterým mám radost ze ¾ivota a která mnì pomohla najít mùj smysl ¾ivota.
Irena Atzlerová