Výlet do Františkových Lázní
aneb nádra¾í jsou ohavná, ale dùchodci jsou na tom skvìle...
Jako senioøi dùchodci, jsme se s man¾elkou rozhodli, ¾e naše 47.
výroèí spoleèného sou¾ití „oslavíme“ výletem do Františkových Lázní. Máme k tìm „Frantovkám“ takový nìjaký romantický vztah. Oba jsme si tam opakovanì pokoušeli dávat do poøádku své pochroumané tìlesné schránky a nutno øíci, ¾e docela úspìšnì.
Poèasí nám pøálo a tak jsme si øekli, proè si nevyjet a pokochat se místy, kde se nám líbilo, dát si dobrý obìd v restauraci Gruzie (tam co dìlají prima boršè s pirohem), posedìt v parku a tøeba si i 
sáhnout na „pimpáska“ toho legendárního Frantíka.
K našemu rozhodnutí jistì pøispìlo i nejnovìjší zjištìní „vládnì pomazaných hlav“, které nedávno oznámily, ¾e dùchodci jsou na tom v té naší krizi vlastnì nejlépe. Tohle zjištìní od tìch, jejich¾ platy neklesají pod sto tisíc, èlovìka nabudí. A tak bylo rozhodnuto, nìjakou tu stokorunu výletem „rozfofrovat“.
Oba máme seniorské prùkazky na slevu vlakového jízdného, a tak jsme v ranních hodinách stáli pøed Horním nádra¾ím. ®e je to nádra¾í „fujtajblové“ a¾ hnusné, o tom u¾ bylo popsáno hodnì papíru. Ale, ¾e je a¾ tak hnusné….to nás pøece jen pøekvapilo.
A nebyli jsme zøejmì sami. Všimli jsme si japonského páru, který si fotoaparátem s nástavcem o velikosti malého dìla, poøizoval jeden snímek za druhým. Mo¾ná proto, ¾e nad cedulkou o nadmoøské výšce nádra¾í se skvìly dva ventilátory znaèky Toshiba.
Ale to ji¾ pøijí¾dìl náš rychlík R 440 Ekcelsior, špinavý, uvnitø poèmáraný, se sedadly z takové té èervené ko¾enky, její¾ pùvodní barva se skoro ztrácela pod za¾ranou špínou a záplatami. V Chebu pøesedáme do motoráku nìmeckého. Samozøejmì, nebe a dudy. Èisto, ¾ádné povalující se 
odpadky, skoro jako v obýváku. Škoda jen, ¾e se jede jen jednu stanici.
Vystupujeme na nádra¾í Františkovy Láznì. Není sice tak tragicky ohavné jako to karlovarské, ale èiší z nìj rovnì¾ nìco, co bych nazval „socialistický chcíplý pes“. A fasáda také oprýskaná a uvnitø nádra¾ní haly typický zápach WC.
A tak se co nejrychleji pøesunujeme do zelenì lázeòských parkù, které jsou ve „Frantovkách“ krásnì udr¾ované a je opravdu radost se zde procházet.
Posedìli jsme pod loubím, kde se od nepamìti øíká „ve vagonu“ (to jistì ka¾dý, kdo zde byl jako pacient zná). Obsluha èiperná, ceny pøimìøené. Má to zde poøád tu zvláštní lázeòskou atmosféru setkávání, tlachání a povídání, kafíèka, vínko, dortíky …
Okolo pùl dvanácté se nebe zatáhlo, jako by se chystaly zaèít padat trakaøe. To u¾ jsme ale byli v ji¾ vzpomínané restauraci Gruzie. Boršè byl výborný a jídlo také. Deš»ová prùtr¾ opravdu pøišla, ale vadila nám v pøítmí restaurace dost málo.
Skvrnu na tom dobrém obìdì však udìlala má nepozornost, kdy¾ jsem platil úhradu 640 Kè (dal jsem 650). Byli jsme ji¾ s man¾elkou venku a pochvalovali èistý a po dešti skoro voòavý vzduch. V duchu jsem si ještì pøepoèítával za co, ¾e jsem to vlastnì tìch 650 Kè zaplatil. Bohu¾el jsem došel k opakovanému závìru, ¾e nás obsluhující mladá dáma „natáhla“ o sto korun.
„Tatínku, tak se tam vrátíme“, nabádala mne ¾ena, u¾ zase v zeleni parkù.
„Ani náhodou“ byla má odpovìï. „Pøece si nezkazíme ten náš seniorský výlet, notabene k pomìrnì významnému výroèí“.
No øeknìte… peníze byly a budou. A nám se ten výlet pøesto co jsem uvedl, opravdu jinak velice líbil.
Petr Norbert
Další èlánky autora:
Jak jsme ¾ili jako novomon¾elé