Mo¾ná jsem tím údolím Ostravice v Beskydech jako malá projela vlakem, pozdìji autobusem. Tedy spíš urèitì, proto¾e si pamatuji, ¾e jsme jezdívali na Mezivodí na borùvky. Pozdìji pak u¾ autem na Staré Hamry, hlavnì na Velký a na Lojkašèanku. Kdy¾ jsem celé roky bydlela nejprve v Kunèièkách u Bašky, pak na panelákovém sídlišti s atraktivním jménem Riviéra ve Frýdku - Místku, v¾dycky jsem z okna vidìla hory. Chodili jsme po horách odjak¾iva, brácha byl skaut, tak¾e jsme i s jejich oddílem byli na nejedné akci. Dodnes si pamatuji, jak jsem asi jako pìtiletá breèela na táboøe nìkde pod Lysou horou, proto¾e jsem mìla sníst høibovou polévku a tu já nerada. Z oken bytu poutala moji pozornost pøedevším Lysá a ještì více asi Smrk, který jsem mìla spojený s hrdinným zimním táboøením v sedle. Já jsem tam sice nenocovala, nicménì jsem tam byla „na návštìvì“ za Beskydskými vlky, kteøí u¾ tehdy nebyli skauty, ale za totality se stali TOMíky.
Uplynulo nìjakých pár let, pak u¾ jsem byla dospìlá tehdy, zejména v dobì studií, jsem tíhla k Ostravì. Dokonce jsem si dovedla pøedstavit, ¾e bych tam v nìjaké klidnìjší èásti bydlela. Co se týèe zábavy mého vìku, tehdy Ostrava ¾ila folkem, bylo tu zázemí pro folkové koncerty, festivaly, recitály. Nìjaká souvislost s pøírodou se dala najít.
A ptáte se, kde jsem nakonec zakotvila? Zvítìzily hory, domeèek v centru Ostravice v zeleni na úpatí mého Smrku. Jenom¾e tím nic nekonèí, nýbr¾ naopak zaèíná. Tahle strategická poloha mì díky mé zvìdavosti vyprovokovala k hlubšímu zájmu o místopis údolí Ostravice a také ke sbírání dobových pohlednic. Snad nejvìtší výzvou je zatopené starohamerské údolí, které patøilo k nejkrásnìjším místùm v Beskydech. S tím souvisí nejen hledání dostupných informací z tisku, literatury, ale také hledání lidí, kteøí mají stejné zalo¾ení jako já. Ještì¾e máme ten internet, proto¾e jinak by mi nedostatek èasu neumo¾nil pøi je¾dìní do práce do Frýdlantu n. O. a pøi péèi o tøi dìti vìdìt o øadì podobných lidí a být s nimi v kontaktu podle potøeby.
Pøedevším díky všem tìm spøíznìným lidem vzniká postupnì øada pøíbìhù, které se mi daøí dávat dohromady a jim všem bych chtìla podìkovat za podporu.
Právì v tìchto dnech je tomu osmnáct let, co jsem „Ostravièanka“, tak¾e u¾ jsem koneènì dospìlá a do toho mého hledání se mohu dát opravdu se vší vá¾ností, tøeba i zcela nevá¾nì.
Mo¾ná jsem tím údolím Ostravice v Beskydech jako malá projela vlakem, pozdìji autobusem. Tedy spíš urèitì, proto¾e si pamatuji, ¾e jsme jezdívali na Mezivodí na borùvky. Pozdìji pak u¾ autem na Staré Hamry, hlavnì na Velký a na Lojkašèanku. Kdy¾ jsem celé roky bydlela nejprve v Kunèièkách u Bašky, pak na panelákovém sídlišti s atraktivním jménem Riviéra ve Frýdku - Místku, v¾dycky jsem z okna vidìla hory. Chodili jsme po horách odjak¾iva, brácha byl skaut, tak¾e jsme i s jejich oddílem byli na nejedné akci. Dodnes si pamatuji, jak jsem asi jako pìtiletá breèela na táboøe nìkde pod Lysou horou, proto¾e jsem mìla sníst høibovou polévku a tu já nerada. Z oken bytu poutala moji pozornost pøedevším Lysá a ještì více asi Smrk, který jsem mìla spojený s hrdinným zimním táboøením v sedle. Já jsem tam sice nenocovala, nicménì jsem tam byla „na návštìvì“ za Beskydskými vlky, kteøí u¾ tehdy nebyli skauty, ale za totality se stali TOMíky. 