Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Americká nukleární bitevní loï

a sen být námoøníkem

 

 

Ji¾ od útlého mládí jsem chtìl být námoøníkem. U¾ jenom proto, ¾e tatínek byl velitelem U boatu, co¾ na mì udìlalo obrovský dojem. Alespoò nám to malým klukùm øíkal, aby jsme se nestydìli, ¾e byl na plíce a nedu¾ivka, kterého nevzali ho na vojnu. Báli se, ¾e by to nevydr¾el v plynové masce. Já si však umìl ¾ivì pøedstavit tatínka v elegantní bílé námoønické uniformì a vùbec mi nevadilo, ¾e jeho ponorka potápìla britské konvoje. Naopak. Jako klukovi mnì to imponovalo. To, ¾e ¾ádným velitelem nebyl jsme se s bráchou dozvìdìli, kdy¾ mìl veliké popotahování s úøady, proto¾e jsme se jeho pùsobením za války vytahovali a nìkdo to na nìj prásnkul. Jednoho èasného rána zabušili neurvale na dveøe dva pánové v ko¾ených kabátech a bledého tatínka si odvedli do Bartolomìjské na pohovor. Tenkrát jsme si to strašnì vypili. Táta nám øekl, ¾e jsme kluci pitomí, ¾e u¾ nám nikdy neøekne ¾ádné tajemství, proto¾e všechno vy¾vaníme. Díky tomu, ¾e jsme si pustili pusu na špacír mìl zara¾ený postup a od vìzení ho zachránilo jenom to, ¾e za povstání bojoval v Praze na barikádách. Sousedi si mysleli, ¾e kromì na plíce je taky na hlavu, kdy¾ øíká dìtem takové nesmysly. Udìlal by lépe, kdyby nám býval øekl, ¾e byl námoøníkem na køi¾níku Aurora a výstøelem z dìla zahájil Velkou øíjnovou socialistickou revoluci.

 

Svojí lásku k vodì a lodím jsem utu¾oval tím, ¾e jsem na prázdninách jezdil neohro¾enì na neckách po místním potùèku. Kdy¾ jsem byl starší tak kdykoliv to bylo mo¾né jsem chodil na Vltavu na parník, kde jsem do nekoneèna se zájmem a notnou dávkou závisti pozoroval potetované bicepsy plavèíkù, kteøí dlouhými bidly obratnì odstrkávali loï od stìn zdymadel. Pakli¾e jsem se na parník nedostal, tak jsem alespoò chodil na ®luté láznì, odkud jsem plaval a¾ k samotnému parníku, který tvoøil mohutné vlny, na kterých jsem se radostnì houpal, pøedstavujíc si, ¾e jsem na širém moøi.


To, ¾e jsme moøe nemìli, mì moc mrzelo a postupem èasu jsem se smíøil s osudem, ¾e ze mne námoøník, který by v na¾ehlené uniformì oslòoval krasavice, nikdy nebude. Taky mì trochu odradily filmy Kruté moøe a Zkáza Titaniku. Jako vnímavý chlapec jsem si uvìdomil, ¾e taková loï, by» i obrnìná a s dìly, se mù¾e nakrásnì potopit a pøedstava šlapání ledové vody nebo se¾rání ¾ralokem mì nikterak nevzrušovala. Zájem o lodì, hlavnì lodì váleèné, mì však nikdy neopustil. Místo námoøním dùstojníkem jsem se stal zapšklým knihovníkem. Jako takový jsem trávil dlouhé hodiny listujíc knihami o èemkoliv, co plavalo na vodì. Letadlové lodì, ponorky a køi¾níky obzvláštì upoutávaly mou pozornost a probouzely mojí obrazotvornost. Tou¾il jsem nìjaký z tìchto plovoucích kolosù navštívit a na vlastní oèi vidìt v jakých podmínkách stovky, nìkdy i tisíce námoøníkù ¾ijí.


Jak hroznì všední byl mùj ¾ivot s knihami v porovnání s námoøníky. Zatímco já jsem v práci za regály pošilhával po obrýlených, jako tresky hubených a nìkdy i vousatých knihovnicích, oni, kdy¾ koneènì vrávoravým krokem vystoupili na bøeh, mìli v¾dycky o radost postaráno. V pøístavech toti¾ na nì v¾dycky èekaly davy roztou¾ených ¾en, které dobøe vìdìly, ¾e jenom osmahlý moøský vlk mù¾e po nìkolika osamìlých mìsících na lodi splnit jejich nejtajnìjší touhy...


Moc mì mrzelo, ¾e jsem se minul povoláním. Zrovna tak mì mrzelo, ¾e jsem jenom snil o lodích a na ¾ádné poøádné jsem nikdy nebyl. Nicménì, ¾ivot rychle ubíhal, knihovnièinu jsem zamìnil za práci v policejních slu¾bách a pozvolna jsem na svojí vášeò zapomnìl...


Americká nukleární bitevní loï USS Arkansas zavítala na pøátelskou návštìvu do Melbourne. Byl jsem jeden z mála lidí, kterému se dostalo pocty tuto super moderní loï ještì s nìkolika australskými kolegy navštívit. Nemohl jsem tenkrát uvìøit svému štìstí. Koneènì se splnila má touha na vlastní oèi vidìt nìco, o èem jsem dlouhá léta pouze snil.


Na palubì køi¾níku nás za doprovodu hudby jménem kapitána pøivítal usmìvavý, krajnì sebevìdomý lieutenant v oslnivì bílé uniformì, právì takové, o které jsem snil jako malý kluk. Pøátelsky, témìø ¾oviálnì, nás oslovil a nechal si nás jednoho po druhém pøedstavit. Poté následovala nezapomenutelná exkurze lodi. Lieutenant sršel informacemi. Mìl to pravé americké velikášské sebevìdomí, které nám, bodrým Australanùm (jednomu èeského pùvodu) pøíliš neimponovalo. Spíše naopak. Zdálo se nám, ¾e jsme byli v jeho oèích pøízemní tvorové, kteøí nemají potuchy o ú¾asné americké nièivé moci, která pouhým stisknutím knoflíku mù¾e srovnat se zemí celá mìsta v jakýchkoliv èástech zemìkoule. A podle toho s námi také jednal. Mluvil zásadnì v akronymech, tedy ve zkratkách, popisujících rùzné bitevní systémy a zbranì. Dùstojník, který mìl pøed sebou hrstku australských policajtù však oèividnì nebyl pøipraven na typický australský smysl pro humor. Aèkoliv jsme vìtšinou nemìli ponìtí o èem mluví, znalecky jsme pøikyvovali jeho pøednášce ve zkratkách a nekladli jsme záludné otázky. Ty však na sebe nenechaly pøíliš dlouho èekat.


Lieutenant nás pøivedl do nejtajnìjší místnosti bitevní lodì. Pøedstavil nám jí jako nervní centrum, ze kterého se sleduje co se dìje ve svìtových krizových oblastech. Ponurá, tmavá místnost plná velkých obrazovek pøed kterými ve vysokých pohodlných køeslech sedìli dùstojníci, kteøí analyzovali co se právì pøed jejich oèima dìlo a kam by mìly být asi namíøeny rakety. Ta køesla byla v zadu znaènì vyboulená a nás zajímalo co se v tìch boulích asi skrývá. Tmavou místnost lehce narušovalo èervené svìtlo nad vchodem. Lieutenat blábolil cosi o americké suverenitì, kdy¾ se kolega Jim Whittard nesmìle pøihlásil o slovo.


„Yes Sir,“ øekl dùstojník a tím dal najevo, ¾e dává kolegovi pøíle¾itost polo¾it otazku. „Rád odpovím, pakli¾e nejde o tajnou informaci.“


Jim si odkašlal, mrknul na nás jakoby chtìl øíct „Teï dávejte dobrej pozor,“ a se zcela vá¾nou tváøí se zeptal lieutenenta: „Sir, to èervené svìtlo támhle, to znamená, ¾e tady na lodi máte pro námoøníky k dispozici bordel?“


Lieutenat polkl na prázdno. Nevìdìl co si má o otázce myslet. Jenom my jsme se š»ouchali lokty a pod vousy se hihòali. Poté rozpaèitì odpovìdìl, ¾e samozøejmì na lodi nic takového není a ¾e kdy¾ na to pøijde, tak¾e si námoøníci mohou u¾ít v soukromí svých kajut ne¾ se dostanou na souši.


“Excuse me, Sir,” zvedl ruku detektiv inspektor George Smith. “To za tìma køesly, to máte padáky?”


Americký lieutenat znervóznìl. Zaèínali jsme ho pozvolna vyvádìt z míry. Nebyl si však zcela jistý jestli jsme opravdu tak zabednìní nebo jestli to jenom hrajeme. Jak øíkám, nemìl tušení o australském smyslu pro humor. Ve své funkci musel zachovat klid a proto, tentokráte mnohem chladnìji, jenom øekl: “Ne, to samozøejmì nejsou padáky, ale záchranné vesty.” Vùbec nezareagoval tím, ¾e by se zasmál, jako bychom v jeho pøípadì udìlali my, Australané, a øekl nám, ¾e jsme volové. Ne, zachovával si naškrobenou fasádu amerického námoøního dùstojníka.


Na kapitánský mùstek nás rozhodnì brát nemìl. Jistì toho dodnes chudák lituje a zdají se mu hrùzostrašné sny. Hlavnì kvùli tomu, ¾e kdy¾ jsem spatøil rudý telefon, který zprostøedkovával okam¾ité spojení kapitána s americkým prezidentem, tak jsem se k nìmu vrhnul s tím, ¾e nutnì potøebuji zavolat ¾enì Mánì, ¾e pøijdu domù pozdì na veèeøí. Zatímco se australští policajti mohli poèùrat smíchy, Amerièan mì v poslední chvíli zachytil a hystericky zaøval a» se telefonu ani nedotknu. Pak u¾ nás jenom chvìjící se po celém tìle dovedl zpátky na palubu, kde se pøiškrceným hlasem zeptal, jestli má nìkdo z nás ještì nìjakou otázku. My jsme chvíli taktnì mlèeli. Ne však dlouho. Ticho jsem nakonec pøerušil, a korunu všemu jsem opìt nakonec nasadil já, kdy¾ jsem znalecky pokyvoval hlavou a utrousil jsem:” Sir, this is an FBS you have here.” Zatímco kolegové u¾ hned vìdìli co pøijde potom a stì¾í se udr¾eli, aby nevybuchli v pustý chechot, lieutenant nemìl tušení.


Typicky americkým zpùsobem se zeptal: ”Excuse me, Sir?“


Svùj výrok ve kterém jsem pou¾il Australanùm tak známého akronymu, jsem opakoval.


Lieutenant zrovna tak opakoval svojí tupou otázku.


Podíval jsem se na kolegy jako bych od nich ¾ádal o svolení mám-li nebo ne. Jejich pøikývnutí mnì dodalo kurá¾ a já pomalu, ale zøetelnì se sebe vydal: “You have a Fucking Big Ship here, Sir.”


Nejsem si zcela jistý, zdali lieutenant pochopil celý vtip, nicménì si z èela utøel snìhobílým kapesníkem krùpìje potu, køeèovitì se pousmál, zasalutoval nám a tím skonèila naše exkurze americké nukleární bitevní lodi USS Arkansas.


Naší návštìvou jsme se s kolegy ještì dlouho dobøe bavili. Policejní øeditel Bob Jason prohlásil, ¾e jsem teï nefalšovaný Australan, proto¾e nejenom, ¾e rozumím typicky australskému humoru, ale doká¾u ho v ¾ivotì i patøiènì pou¾ít.


Toto ocenìní mì samozøejmì nále¾itì potìšilo. Jen si nejsem úplnì tak jistý, co si o Australanech myslí americké námoønictvo…


Dodatek 1: v listopadu 2011 Austrálii navštívil americký president Barack Obama. V jednom ze svých projevù se s obdivem zmínil o australském zemitém humoru.


Dodatek 2: po návštìvì jsem si s radostí uvìdomil, ¾e jsem udìlal dobøe, ¾e jsem se nestal námoøníkem. Kdo by chtìl mít na svìdomí zodpovìdnost stisknout tlaèítko, které vypustí nukleární rakety, anebo vysvìtlovat prezidentu USA, ¾e nìjaký šílenec pou¾il telefonu, aby vysvìtlil ¾enì, ¾e pøijde pozdì na veèeøi.


Ivan Kolaøík

 

Další èlánky autora:

Neúspìšný hráè
Úvaha o bolesti
Nebezpeèná práce
Úvaha o taxikáøích
Policejní dar - 1
Policejní dar - 2
O lásce k umìní - 1
O lásce k umìní - 2
O lásce k umìní - 3
O lásce k umìní - 4
O lásce k umìní - 5
O lásce k umìní - 6
Opuštìný man¾el
Povídání dìdeèka
Rybáøem proti své vùli
O havìti
Neobvyklá zamìstnání
Úvaha o sportech
Rozhovor se zrcadlem
Vánoce jsou svátky klidu
Úvaha o vášních
Úvaha o chùzi a zdravení
Úvaha o pivì
Úvaha o kompjùtrech
Úvaha o kantorech
Úvaha o umìní a tetování
Úvaha o spaní
Úvaha o mluvì
Úvaha na nevšední téma
Moje štace v Americe - 1
Moje štace v Americe - 2
Další štace po svìtì - 3
Další štace po svìtì - 4
Fejeton o bázni
O svatbì a slavném spisovateli
Babièèino z mrtvých vstání
O tatínkovi
O oslovování a chabé pamìti
Ticho léèí
Neobyèejná svatba
Slu¾ba vlasti odrodilce
Setkání s královnou
Ouchylou proti své vùli
Silvestrovské muzikály
Úvaha o vánocích
Nostalgická zastavení
Èásteèné pominutí mysli
Po¾áry v Austrálii
Uvaha o hrdinství
Úvaha o psaní dopisù
Kulturní úroveò
O australském jaru
Kobylí závody
Úvaha o Silvestru
Kam s ním
O módì mládí a plášti Oberonu
Jak jsem se stal dla¾dièem
Moje nejoblíbenìjší místa
Jak jsem kupoval dámské intimní obleèení
Vznešená záliba
Nebezpeèí na australských plá¾ích
Konverzace o poèasí 
Ú¾asná návštìva Èeska
®ivot v posteli
O pivì, ¾enách a jiných vìcech