O záchodovém boršči a Vlasovci Vasilovi

Copak si budeme namlouvat! Nic naplat, záchodky, hlavně pak veřejné, nejsou zrovna továrny na parfémy. Většinou naopak! V Číně jsme se například vsázeli s kolegy o padesát dolarů, že nikdo nebude tak otrlý aby pouze kradmo nahlédnul do veřejného záchodku a pohled přežil. Drsný policejní rada John Fox, kterému došly peníze na kuřivo si myslel, že sázku vyhraje, rozšafně do jednoho z beijinských záchodů vešel, za několik vteřin se bledý na smrt vypotácel, beze slova s třesoucíma se rukama zkasíroval od nás padesátku a po zbytek zájezdu si jenom zapaloval jedno cigáro o druhé a chřadnul, protože se vůbec nemohl dotknout jídla.
Bohužel jsou hrůzu nahánějící klozety po světě více pravidlem, nežli výjimkou. Vyskytnou se však někdy případy, kdy se s blaženým výrazem na tváři usadíte na mísu v čisté, krásně vykachlíčkované oné místnosti, kde je tak útulno, že byste si dokázali přečíst Vojnu a mír na jedno posezení. Tak tomu je třeba nejenom v melbournském Hiltonu, ale i na zcela zastrčeném záchůdku v prvním patře přímo nad varhany půvabného anglikánského kostela v novozélandském městečku Dunedin. Na tuto málokým objevenou toaletu jsem se uchyloval i když se mi zrovna nechtělo nic strašného, co by tuto sympatickou místnůstku připravilo o její útulnou atmosféru, udělat. Tak mi na ní bylo dobře!

Výjimkou byla také veřejná toaleta ve Státní knihovně v Melbourne, kde jsem v sedmdesátých letech dělal knihovníka. Přestože byla tato místnost v suterénu knihovny hojně navštěvovaná čtenáři, které naléhavé volání přírody odtrhlo od studií či spánku v teplém prostředí historické čítárny, vždycky příjemně voněla. Ne však po nepřirozeně navoněných chemických sprejích jak tomu na toaletách obvykle bývá, nýbrž libou vůní právě se vařícího jídla!
Dlouho jsem pátral po zdroji neobyčejné vůně, po které se mi i v této místnosti sbíhaly sliny.
Zrovna jako samotná knihovna, tak i pánská toaleta, byla veliká. Okachlíkovaná od podlahy do stropu starými, popraskanými zažloutlými kachlíky, toaleta měla zasklený kumbálek, takovou kancelář pro hajzl dědka, ze které měl přehled co se v místnosti, za kterou nesl plnou zodpovědnost, děje. Samozřejmě, že papíry klientům se zoufalým výrazem v tváři nevydával, protože v Austrálii tak tomu není zvykem. Ani nevybíral peníze za použití toalety jak je to běžné v mnoha zemích světa. Děda se pouze pečlivě staral o čistotu tohoto zařízení a k mému úžasu si v kumbálku při každé příležitosti něco na přenosném vařiči kuchtil. Čím více jsem jeho místnost pod knihovnou navštěvoval, tím více jsem se začal o tohoto nemluvného muže se širokým, hladce oholeným slovanským obličejem, vysokou postavou a hlavou ostříhanou na kraťounkého ježka, zajímat. Kdo asi je tento záhadný člověk, který si z toalety udělal co možná nejpříjemnější pracoviště, kde si vyvařuje a obklopen mušlemi s chlapíky vykonávajícími své nutné potřeby, pochutnává na svých jídlech? Jaký osud ho zavál do katakomb Národní knihovny? Z jakého asi důvodu si vybral zrovna toto zaměstnání?

Abych přišel záhadnému mužíkovi na kloub, toaletu jsem navštěvoval při sebemenší příležitosti. Vždycky jsem ho slušně pozdravil, na což on většinou jenom pokývnul hlavou a slabě se pousmál. Nikdy však neutrousil ani slůvko. Až jednou, když se z jeho kumbálu linula neklamná vůně boršče a já k němu přistoupil, nasál jsem do nozder vzduch a řekl jsem mu: “No, panečku, to ale krásně voní, to si dneska určitě vaříte boršč.”
Muž se na mě podíval, na kulaté tváři se mu rozlil úsměv a se silným přízvukem mi odpověděl: ”Tak, tak, opravdu si vařím boršč. A jak to víte, že je to boršč?”
“Abych nevěděl, pocházím z Československa a v Praze byla jídelna, kde se na toto jídlo specializovali,” odvětil jsem. V zápětí jsem se zeptal odkud pochází on, když si vaří ruské národní jídlo. Ohlédl se kolem sebe, něco nesrozumitelného zamumlal a zmizel ve svém kumbálu.
Příští den jsem návštěvu toalety využil k navázání konverzace tím, že jsem k muži, který se právě po podlaze oháněl koštětem, přistoupil a rusky jsme na něj vypálil:” Já znáju odkůda vy. Vy růskij čelověk.”

Děda postavil koště do rohu místnosti a anglicky stroze odpověděl, že se mýlím. A rychle zmizel do svého kumbálu. Tím konverzace skončila, ale protože mi odpověděl na otázku položenou v ruštině, utvrdil ve mně přesvědčení, že nemůže být nikdo jiný než Rus.
Při příští příležitosti jsem dědovi podal ruku a řekl jsem:” Mně nazyvájut Váňa. Kak vás?”
Děda se vzpřímil, obezřetně se podíval kolem sebe, moji pravici příjmul, mohutným stiskem jí potřásl a potichounku řekl: ”Já Vasil.” A dodal: “Vy chatíte boršč?”
Neměl jsem tenkrát čas a popravdě řečeno ani chuť se s Vasilem pustit na záchodě do jeho oblíbeného boršče. Omluvil jsem se a řekl jsem mu, že ho zase brzo uvidím. Nelhal jsem. Ten večer mi žena Máňa naservírovala stravu, po které jsem příští den musel toaletu navštěvovat každých deset minut. Běhavky jsem využil k prohloubení komunikace s Vasilem. Pomalu, ale jistě jsem si získával jeho důvěru. Získal jsem ji úplně, když jsem mu řekl za jakých okolností jsem opustil rodnou zemi a vysvětlil mu, že jsem se ocitnul v Austrálii díky ruské okupaci a jak jsem vděčný bohu, že se mi podařilo z komunistického Československa utéct. Vasil pozorně poslouchal a pak zareagoval tím, že si pohrdlivě odplivnul na právě umytou podlahu a hlasem plným zloby procedil skrz zuby: “Růskij čelověk, chuj takoj, svoloč takája!”

Podivil jsem se, že on, jako Rus, se může tak nenávistně o svých lidech vyjadřovat. Jo, kdyby tak mluvil o bolševikovi, tak bych se nedivil, ale o svých? A tak mi to nakonec Vasil po pravdě vysvětlil. Nejdříve si však ověřil, že na záchodě není živáčka. Pak jsem mu musel slíbit, že to co mi řekne zůstane pouze mezi námi. Teprve když si byl jistý, polohlasně mi dal nahlédnout do jeho osudu.

Vasil nebyl Rus, ale Ukrajinec. A navíc Vlasovec. Místo mého rodiště, Prahu, si pamatoval dobře, protože jí pod vedením generála Vlasova osvobodil jako jeden z prvních. A jak tak Vasil povídal, připomněl jsem si vyprávění mých rodičů o tom, jak se devátého května 1945 Vlasovci objevili na stráni proti naší vile v Košířích a jak je lidé vítali jako osvoboditele. Jejich sláva však neměla dlouhého trvání. Stalinova Rudá armáda vyhlásila na Vlasovce nemilosrdný hon. Koho se podařilo chytit, byl většinou na místě popraven. Vasilovi se podařilo útěkem uniknout jisté smrti. Nějakým způsobem se dostal do Austrálie, před mnoha lety zakotvil v Melbourne, kde zahalen rouškou anonymity pracoval na toaletě Státní knihovny. A přesto, že v té době, kdy jsem se s ním spřátelil, uplynulo od války již více než třicet let, Vasil žil v neustálém střehu. Nikomu nedůvěřoval. Stále se bál, že ho Stalinovi agenti v Austrálii najdou a sprovodí ze světa. Proto ta počáteční nesdílnost. Nevím, kolik měl Vasil v Austrálii přátel, ale pochybuji, že měl vůbec někoho s kým by mohl bez obav sdílet okolnosti svého života. Je pravděpodobné, že jsem byl jediný, kterému se svěřil. A tak jsem se cítil poctěn, že mi Vasil nakonec důvěřoval a otevřel mi své srdce.

Od doby jeho vyprávění se nedívám na hajzl báby a dědky a vůbec na nikoho, kdo vykonává podřadné práce, které nikdo nechce, skrz prsty. Nikdy totiž nevíme, co se skrývá v osudech lidí, kteří se sklopenými zraky, potichu tyto práce vykonávají…
Zajímalo by mne, co se stalo s Vasilem. Pochybuji, že ještě žije. Začátkem sedmdesátých let, kdy jsem na borščem provoněné toaletě Státní knihovny s ním uzavřel neobvyklé přátelství, byl o mnoho starší než já. Bylo by bývalo pěkné, kdyby se dožil pádu komunismu a rozpadu Sovětského Svazu. Určitě by si na oslavu někde uvařil jeho milovaný boršč a popil by něco vodky. Kdo ví…