Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a lyra
Kdy¾ nìkdy nemám èas sestavit Taiovi diktát „na míru“, sáhnu obvykle po sbírce diktátù a jazykových rozborù, která obsahuje diktáty z doby, kdy ještì byly texty pøijímacích zkoušek pro všechny støední školy jednotné. Tak i tentokrát.
Vybrala jsem diktát s názvem Mistr Josef Suk, nebo» v nìm bylo obsa¾eno nìkolik výrazù, v nich¾ Tai nìkdy chyboval. Pravda, mìla jsem trochu obavy, aby Tai strávil ponìkud kni¾ní jazyk, jím¾ byl diktát napsán, ale pak jsem si øekla, ¾e po nále¾itém vysvìtlení nìkterých výrazù to Tai urèitì zvládne. Nejvìtší úskalí jsem spatøovala v poslední vìtì diktátu, je¾ znìla: Za bílou zdí kryje ¾ulová lyra rov, v nìm¾ svùj vìèný sen spí syn èeského uèitele. A jak poznáte, ne neprávem.
Tai vyslechne celý diktát a skepticky odfrkne: „Tady Èeši ka¾dý mistr!“ Tím zøejmì nará¾í na fakt, ¾e se nám sešlo v poslední dobì v diktátech nìkolik „mistrù“ – Jan Hus, Hanuš, Alois Jirásek… „Nó…tedá…skoro ka¾dý,“ zmírní posléze svùj soud a zaposlouchá se do mého vysvìtlování. Význam slova „rov“ chápe, jak se zdá, rychle. Horší to u¾ je s lyrou. Ale nakonec pomù¾e obrázek. Ještì zbývá vysvìtlit, ¾e „vìèný sen“, který spí Mistr Suk na høbitovì, není toto¾ný s Taiovým snem stát se vojákem, a mù¾eme zaèít psát.
Tai píše plynule, chyby nedìlá ( kdy¾ pominu nìjakou tu délku, která mu v ka¾dém diktátì uteèe) a u¾ se dostáváme ke kritické vìtì. Tai si poslechne celou vìtu, ale nepíše a mezi oèima se mu utvoøí starostlivá vráska. Obrátím k nìmu tázavý pohled. „A, paní profesorko,“ leze z Taie pomalu, „co je to lyra?“ Potlaèím mdloby, které se o mne pokoušejí pøi pomyšlení, jak dlouho jsme si toto slovo vysvìtlovali, a znovu vysvìtluji, ¾e se jedná o starý strunný hudební nástroj, a zjednodušenì lyru maluji na papír. „Ahá!“ vyhlazuje Tai koneènì vrásky na èele, „já trochu zapomnìl! Ale u¾ vzpomnìl!“ A chápe se pera. Píše, píše a mnì padá kámen ze srdce v domnìní, ¾e byla „lyra“ pokoøena.
Následuje pravidelná kontrola celého diktátu a u¾ mi Tai podává svùj sešit k opravì. Chápu se èervené propisovaèky a spokojenì ètu, co Tai stvoøil. Zatím ¾ádná chyba, jen jedna nesprávná délka. „No vidíš, Tai, dnes je to vý…,“ nadechuji se k pochvale, ale nedoøeknu. Moje oèi nevìøícnì ètou : Za bílou zdí kryje ¾ulová lyrarov, v nìm¾… Podívám se zoufale na Taie a zaúpím : „Tai, prosím tì, co to je LYRAROV?!“ „No co by,“ podiví se Tai . „Pšece ta strunná nástroj, jak vy ¾íkala!“
Po dalším výkladu Tai sice uznal, ¾e „zkøí¾il“ strunný nástroj s hrobem, ale nevím, nevím…
Budu muset „lyru“ na Taie nastra¾it zase nìkdy znovu…
Pamìtníci, vzpomínejte!