Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Smìšnosti
My jsme s mu¾em rádi chodívali na procházky na Olšana. Naše dcera Majdaléna tomu øíkala morbidnost, ale my jsme to vùbec nebrali jako høbitov. Byly to krásné výlety po pra¾ské minulosti. Mùj druhý mu¾ Jan byl velký milovník pragenzií a jeliko¾ nebyl èlovìk, který by nìco jen tak shroma¾ïoval, ani¾ by to znal - tak procházet se s ním po Olšanech znamenalo donekoneèna poslouchat, co která z tìch rodin znamenala, jak spolu souvisely a tak. A veverky pøi tom bìhaly pøes cestu, kvítí vonìlo, ptáci se mohli ztrhat - tak jakápak morbidnost.
Dnes u¾ tam nechodím vùbec. To místo rozptylu je tak neosobní, ¾e pøipadá neupøímné vzpomínat na mrtvého právì tady. Tøicet spoleèných let se nedá vymazat. To je schováno v èlovìku jinde a není tøeba chodit o Dušièkách v davu lidí s pugétem. Ale na své zemøelé vzpomínám pøec a je mi hloupé, ¾e i tak smutná chvíle, jako je pohøeb, se u mne neobejde bez komièna. Otec mìl dlouholetého pøítele, který si zamanul, ¾e mu promluví nad rakví. Kdysi
profesor hospodáøské školy mìl koneènì po letech dùchodu pøíle¾itost se vypovídat. Tak zaujal pózu vzletnì pøednášejícího a mluvil k "drahému Stanislavovi". A mluvil a mluvil. Koneènì padnul hlasem. Personál krematoria to pokládal za pokyn zaèít s tichou hudbou, i rakev se zaèala sunout... "Ještì né!" - zakøièel, proto¾e ještì zdaleka neøekl vše, co si v duchu pøedsevzal. A tak hudba umlkla, rakev popojela zpìt a on opìt mluvil a mluvil.
To by mohlo být všechno - ale kdepak. Potøeboval se nadechnout, na chvíli zmlkl - a situace se na puntík opakovala. A kdy¾ koneènì øeè doopravdy skonèil - stal se pravý opak. Hudba nezaèala hrát, rakev nepopojela. Trapas rostl. Koneènì ceremoniáø skoèil zeptat se øeèníka ,
jestli u¾ koneènì mohou ... nemìla bych to na sebe øíkat, ale já se na pohøbu vlastního otce smála, a¾ jsem musela oblièej schovat do kapesníku.
A jak mne ty smìšné situace v ¾ivotì pronásledují, tak jsem se s komikou i vdávala.
Já jsem se po rozvodu zaøekla, ¾e mu¾skýho do kvartýru u¾ ani za nic - ale odøíkaného chleba nejvìtší krajíc - a tak, kdy¾ u¾ jsme mìli dceru Majdalénku, dopustil se mùj mu¾ na sebe neslýchané stateènosti a jednoho krásného dne zazvonil s kufírkem v ruce u mých mosteckých dveøí. A má prohlášení o samostatnosti vzala za své. To prostì nešlo, vyhnat èlovìka, který mne má rád, který si pro mne zpøeházel ¾ivot a nemá kam hlavu slo¾it.
A tak, kdy¾ u¾ jsme potom èekali další dítì, povídá mi Janík: znáš mne tak dlouho, v mém vìku se èlovìk u¾ nemìní, víš, co ode mne mù¾eš èekat, dìti budou ètyøi, tvé holky mám rád - tak se vezmeme. Vydr¾ela jsem protestovat dost dlouho, ale udolal mne. Tak jsme se brali.
Paní oddávající proslovila krásnou øeè, já jsem dokonce poslouchala dojatì. Kdy¾ se Honzy zeptala, bere-li si mne dobrovolnì, pronesl jasné a urèité "ne". Slyšela jsem, jak svìdkové za námi zalapali po dechu, já jsem myslela nejinak, ne¾, ¾e se zbláznil. Co se do mne nahuèel, abychom se vzali! Paní oddávající tøeštila oèi a pøipadala mi jako myš fascinovaná zmijí. Janièek baculáèek se tváøil jako spokojený Budha. Toèil mlejnky a nechal nás škvaøit.
První se vzpamatovala pomocná úøednice. Pøiskoèila ke stolu, hrabaly se chvíli s paní oddávající v lejstrech, chvilku si špitaly - pak paní oddávající zakuòkala "promiòte". Nikdo si toti¾ nevšiml, jen ta moje milovaná hlava vìdecká - ¾e mu spletli nevìstu. A proto¾e tu nabízenou cizí sleènu nechtìl, tak nebral.
I kdy¾, pak na chodbì okouknul, co se nabízelo - no jo, mu¾skej!
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: