Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Papín a zlatý Pepa

Bylo jedno z mála letošních hezkých sobotních odpolední, a tak mě sluníčko vytáhlo ven. Možná to udělalo to výjimečně hezké počasí, že se ke mně přidal i můj muž, aniž by předcházelo půlhodinové vrčení.

Jdeme po poměrně úzkém pásu, jímž vede pěšina z jedné strany ohraničená ploty zahrádek a z druhé hustým rákosím, jež maskuje hladinu Zámeckého rybníka, když náhle asi pět metrů před námi vyrazí bažant. Kde se tam vzal, to mi zůstalo záhadou, protože v rákosí bažanti přece nežijí a v zahrádkách, kolem nichž z druhé strany jezdí po hlavní silnici nepřetržitá šňůra aut, už vůbec ne. Snad tam tedy spadl z oblohy a teď před námi uhání, až mu hlavička poskakuje a pěkně vybarvená dlouhá péra ocásku se natřásají.

Můj muž tentokrát není ani za mimozemšťana, ani za papiňák, tj. z uší mu nečouhají dráty mp3 a nevydává typický hvízdavě-syčivý zvuk. Místo toho se mnou normálně komunikuje. Doprovodí uhánějícího bažanta pohledem a povídá: „S jedním takovým jsem měl tu čest už ráno!“ (Tady musím předeslat, že můj muž o víkendu každé ráno tak 2-3 hodiny brázdí pěšky okolní lužní lesy. A protože počasí dnes přálo i cyklistům, vyjel si na kole.

Rozsáhlé lužní lesy rozkládající se severozápadně od našeho městečka jsou protkány cestami, po nichž jezdí lesní technika, a také cyklistickými stezkami. Když si přimyslíme terén rovný jako placka, máme tady cyklistický ráj.) „Jedu si to směrem k L.,“ pokračuje muž, „sluníčko už přihřívá a najednou se za zatáčkou přede mnou vynoří několik mohutných klád, které jako by zvaly k odpočinku. Proč jim tedy nevyhovět? Slezu z kola, opřu ho o strom a na kládách si vyhledám polohu, v níž se mi bude slunit nejpohodlněji. Tvář obrátím k slunci, zavřu oči a vychutnávám si klid lesa, v němž snad kromě mne není ani človíčka. Najednou zaslechnu zapraskání větvičky a za chvíli znovu. Otevřu oči , abych se podíval, kdo ruší mou siestu, ale v první chvíli nikoho nevidím. Když se však podívám lépe, zahlédnu kousek před sebou bažanta. Ale ne obyčejného, kterých je ve zdejších lesích díky tomu, že je myslivecká společnost svého času dokonce chovala, plno, ale bažanta zlatého.“ (Jistě ho znáte. Vždyť v různých zookoutcích, které najdeme snad u každého zámku či ve větších parcích, nikdy nemůže chybět.) „Prohlížím si jeho zlaté peří, které se třpytí na slunku, a přemýšlím, odkud asi utekl,“ vypráví muž dále. „Nejprve se neodvažuji ani pohnout, abych ho nepoplašil, ale zdá se, že bažant má pro strach uděláno. Napřed mne chvíli pozoruje jedním okem, havičku skloněnou nabok, ale pak udělá pár váhavých kroků směrem ke mně. Znovu se zastaví a znovu si mne prohlíží. V tu chvíli mě sluníčko pošimralo v nose a já jsem nezadržitelně a hlavně hromově kýchl.

Tak - a je pryč (!) pomyslím si a kouknu po bažantovi. Jenže ten jen trochu poskočil, a jako by se definitivně rozhodl, že mu z mé strany nehrozí nebezpečí, mašíruje si to rovnou ke mně. Vzhledem k tomu, že si s sebou svačinky nevozím, začínám bažanta preventivně přesvědčovat: „Kamaráde, tady jsi na špatné adrese. Nemám vůbec nic na zub!“ A na důkaz své pravdomluvnosti mu ukazuji naruby převrácenou kapsu bundy. Bažant mne sice vyslechne, ale na jeho rozhodnutí můj procítěný projev nic nezmění. Když je vzdálený asi metr ode mne, na chvíli se zarazí a znovu si mne celého přeměří pohledem. A já začínám mít v tu chvíli nepříjemný pocit, že se některá část mého těla stane vzápětí kořistí žravého bažanta. Než domyslím, bažant se rozmyslí a bleskově napadne zobákem špičku mé botasky. „Kšc!“ bafnu na něho, ale s predátorem to ani nehne. Pilně pokračuje v oklovávání botasky. V tu chvíli toho mám dost. Vstanu, tlesknu do dlaní a houknu na bažanta: „Jedeš!“ Ten se sice zarazí, opustí moji botasku, ale že by „ jel“, to se říci nedá. Pouze poskočí asi o tři slepičí kroky a se zájmem mě pozoruje, jak nasedám na kolo. Pro jistotu ještě jednou křiknu : „Kšáááá!“, výkřik doprovodím výmluvným gestem a šlápnu do pedálů. Když se po chviličce ohlédnu, jestli můj společník konečně zmizel v lese, nestačím zírat. Milý bažant si to mete za mým kolem, jen se mu nožičky kmitají! V tu chvíli jsem to již nevydržel a jadrně jsem mu upřesnil, kam by už mohl jít. Ani tuhle radu nevzal na vědomí a běžel za mnou ještě hezkých pár set metrů, než nerovný boj s kolem vzdal.
Na další křižovatce jsem potkal známé. Vyprávím jim o záhadném opeřenci a oni se začínají smát: „Jo, to je Pepa!“ vysvětluje Jana. „Ten nás tady doprovází skoro pokaždé.“

Jsem zvědavá, jestli se muž s Pepou ještě někdy setká. Začínám totiž Pepovi fandit a přeji mu, aby si ho nevyhlédla nějaká liška.

Míla Nová