OKÉNKO DO 2.TØÍDY – zastavení è.18
Druháci se vrátili z jarních prázdnin plni zá¾itkù i dobrodru¾ných vzpomínek, vyprávìli a vyprávìli. Nìkdo zdolával rakouské Alpy, nìkdo Jizerské hory, nìkdo kopeèek za vsí. Ale všichni si to u¾ili. Já u¾ trochu míò, v posteli se zápalem plic. Tak dlouho jsem ignorovala svùj kašel, a¾ jsem skonèila u doktora.
My uèitelé jsme vùbec „na ránì“ s rùznými nemocemi, které pøinášejí dìtièky a jak se tak nad nimi skláníme… Pøíušnice, neštovice- co si tak vzpomínám. „Je¾išmarjá, paní, kde jste k tomu pøišla, ve vašem vìku?“ divil se pan doktor. „No, ve škole,“ odpovídala jsem s úsmìvem.
Nejhorší byla epidemie zardìnek v naší škole v dobì, kdy jsem byla tìhotná. Znamenalo to po dobu tøí mìsícù ka¾dý týden jezdit do nemocnice na kontrolní odbìr krve a s obavami èekat na výsledky. Byl to tenkrát hrozný nervák.
Najde Míša s Vojtou ty správné jarní kytky? Nebo to vyøeší Barborky ?
Nastává nám období karnevalù, masopustních prùvodù a pro kluky i „fotbalová sezóna“, a tak to u nás o pøestávkách bzuèí jako v úle. Obèas i uprostøed hodiny, ale to se mi zatím daøí „jemnì“ usmìròovat- napø. bouchnutím do stolu. Máme toti¾ pøed sebou ještì spoustu práce.
Ane¾ka i Bára mají jasno. Jen se budeme muset rozhodnout, co je správnì…
Poctivì trénujeme psaní i-y po tvrdých a mìkkých souhláskách a dìtièky zatím netuší, ¾e tato dvì písmena jim budou komplikovat ¾ivot po celou dobu školní docházky a pøipraví jim ještì nejednu starost a horkou chvíli. A tak bezstarostnì zvedají kartièky tu s mìkkým tu s tvrdým y a radují se, jak je to jednoduché.
Slovo rybáø Štìpánku ani Filipa nerozhodilo. A jaké i se píše ve slovì cibule? Terezka to ví…
Naše škola se zapojila do projektu, jeho¾ cílem bylo získat grant na vybavení školy moderní výpoèetní technikou, a byla úspìšná. Dìti jsou nadšené, okukují, kde se co dìje. Nestaèíme je odhánìt z míst, kde se odøezávají staré tabule a montují ty nové, s mo¾ností pøipojení na poèítaèe a projektory.
My starší a „netechniètí“ ty vymo¾enosti sledujeme spíš s obavami. Poøád se musíme uèit, absolvovat rùzná školení, za pochodu zvládat pøístroje, o nich¾ se nám pøed pár lety ani nesnilo.
Mùj vztah k technice mohu dokumentovat i svou „zruèností“ pøi práci s novým mobilem. Kdy¾ jsem si na nìm pøed pár dny poprvé naøizovala budík, místo oèekávaného zvonìní se ráno ozval dùrazný ¾enský hlas: „Je tøeba vstávat…!!“ Vzbudila jsem se leknutím.
Sluneèní paprsky zaèínají pomalu a jistì prosvìtlovat naši tøídu, probouzíme se ze „zimního spánku“. Všechny snìhuláky z nástìnek vystøídaly motivy jara. Dìti hlásí, na které zahrádce u¾ vidìly snì¾enky èi bledule, vyhlásili jsme soutì¾ o nalezení první pampelišky, i kdy¾ na tu si budeme muset ještì poèkat.
Táta vèera navenku, našel první snì¾enku.
Vedle petrklíè, zima u¾ je pryè.
A ještì závìreènou pøíhodu, která nám také zpestøila vyuèování. Pøi hodinì hudební výchovy jsme poslouchali ukázku Svatebního pochodu, zpívali jsme Komáøi se ¾enili èi Kalamajka mik mik mik, o¾enil se kominík. A tak jsme si „ustanovili“ nevìstu (èervenavì se usmívala), ¾enicha (ten se rozpaèitì stydìl), rodièe snoubencù i ostatní svatebèany. Pro velký úspìch jsme si „pochod k oltáøi“ 2x zopakovali. Za patnáct-dvacet let se tyto zkušenosti mohou druháèkùm hodit…
Naše druhá tøída je teï plná veselých obrázkù…A» ¾ijí maškarní a karnevalové reje...
Eva Procházková
Další èlánky autorky: