Bylo, nebylo (5)
Znásilnìní na cestì
První autíèko, které jsem vlastnila, byl starý dobrý trabantík. Kdo ho ještì pamatuje, tak ví, jaké to bylo bo¾í vozidlo!
Mìla jsem combi(!) a velmi, velmi vzácný kus! Taková rùznorodost materiálù a barev, která se po ka¾dé opravì mým man¾elem na nìm podepsaly, by vydaly na román.
Jezdila jsem hodnì slu¾ebnì, po celé republice a byla jsem mladá. Mladá, hezká, pitomá, a sebevìdomá. Sebejistá, jak jen mládí mù¾e být.
Brázdila jsem bez báznì a hany naše luhy, háje, a hlavnì silnice, absolutnì nepøedpokládajíc ¾ádnou zradu. A i kdy¾ se nìco vyvrbilo – nikdy jsem nemusela mìnit kolo, nebo cokoliv. Jak øíkám, staèilo vystoupit z auta, a zamávat.
Pøesto jsem z vyprávìní vìdìla, ¾e ne všichni mu¾i na cestách jsou kavalíøi, a ne všichni nezištnì pomáhají „bezmocné“ dívce. Tak dlouho se chodí se d¾bánem…
Tak jsem si jednou taky tak trabantila horským terénem, co to dalo. Chudák mùj Lojzík (tak jsem autíèko pojmenovala) do horších rukou se dostat nemohl. Soutì¾ila jsem s tehdy výkonnými vozy znaèek ®iguli a Volha, který z nás se døíve odlepí na køi¾ovatce na zelenou – v¾dy jsem vyhrála, ovšem jen na prvních pìt metrù. Odpich jsem mìla dobrý, akcelerace mne v¾dy zklamala. Riskovala jsem nesmírnì a dnes mì oblévá pot a hrùza, jak jsem mohla… a ¾e to všichni, vèetnì mne, pøe¾ili.
Dotrabantila jsem ve veèerních hodinách do podhùøí, opuštìná cesta, já pedál plynu u zemì – a najednou hups! Škyt. Škub. Ticho. Lojzík onìmìl, a pøestal se hýbat. Ani vpøed, ani vzad, o postranních úmyslech ani nemluvím.
Nezbývalo, ne¾ vystoupit, a èíhat, a¾ nìkdo pojede kolem. Nemìla jsem absolutní ponìtí, co Lojzíkovi mù¾e být. U¾ nejednou se stalo, ¾e jsem prostì nemìla benzín. Jen¾e ukazovadlo, takový proutek, který se noøil do nádr¾e, a mìl na sobì nìjaká znamínka, kdy je tøeba bít na poplach, byl pro mé pìstìné ruèky pøíliš hrubý nástroj. I jen otevøít tu šílenou kapotu bylo nad mé síly – tedy spíš jsem se o to nepokoušela.
Stála jsem tedy v mírném kopci, a modlila se, aby ruèní brzda zase nezaøvala NAZDÁRRR, a neodpochodovala do pryè.
Nikde nikdo, Byl pozdní veèer, ale nebyl první máj, a já sama na neznámé cestì s trucujícím Lojzou.
Dlouho nikde nic nejelo, a já zaèala pøemýšlet, co kdy¾ tam zmechovatím.
Hurá! Motor auta!
Vyprsila jsem se, a zamávala.
Auto – krásné, velké, nìjaké – zastavilo, a z útrob se vynoøil mu¾. Hora. Vousatý, a mohutný. Najednou mnì sebevìdomí opustilo, sebejistotu vzalo sebou, a já stála s rozklepanými kostmi pøed neznámým mu¾em s myšlenkou – marjá józef, u¾ je to tu! Nikde nikdo, já provokativní minisukni a výraz vyhozeného štìnìte v popelnici.
Postava se ke mnì pøiblí¾ila a barytonem, který by závidìl i operní zpìvák, se mnì zeptala:
„Tak co, sleèinko, co má bejt? Co potøebujete, rád pomù¾u, vodtáhnu, pøitáhnu …“, a nepøíjemnì se rozesmál.
Mnì do smíchu nebylo, jen jsem nìmì ukázala na Lojzu, a doufala, ¾e toho chlípníka odradí mùj zoufalý a mrtvolnì bledý oblièej.
Chlapík se uchechtnul, a ponoøil pùlku tìla pod karoserii.
„Svlíknìte se!“, vyštìkl na mnì, sotva se vynoøil.
Ve mnì by se krve nedoøezal. Pøemýšlela jsem jaké mám šance.
Nulové!
Nebyla jsem schopna nejen slova, ale u¾ ani pohybu.
„Tak svlíkat, sakra, nebudu tu do pùlnoci, dem na to“!, vyhrnul si rukávy, a já byla na omdlení!
„Punèocháèe“!, vyštìkl.
Aha, tak na to pùjde na rychlovku, blesklo mnì hlavou. Je lepší být umøetá, nebo znásilnìná? Øešila jsem v panické hrùze, a úplnì zdemolovaná si zaèala rolovat punèocháèe dolù. Sundala jsem si støevíèky, punèocháèe – a postava se ke mnì hrozivì pøiblí¾ila.
Vytrhnul mnì punèocháèe z ruky – a zmizel zas pod kapotou.
Netrvalo dlouho, vynoøil se opìt, a oznámil:
„Na dojetí by to mohlo staèit, jo, ale radím, u první opravny zastavit, máte v háji klínový øemen. Zatím jsem dal místo nìj ty punèocháèe, ale nafurt to není! Tak èau!“, nasedl do svého pojezdítka, a odjel.
Pøe¾ila jsem tu potupu, jak jsem tam tak stála, bez punèocháèù, bez bot, zato zcela pøipravena na nejhorší, smrt nebo znásilnìní, anebo nejdøív znásilnìní, a potom smrt…
Za dlouhou chvíli jsem se sama sobì rozesmála
Faktem ale je, ¾e to byla jedna z miliónu malých pøíhodek a chvilek, kdy èlovìk dospívá, a uvìdomuje si, co všechno by se MOHLO stát, kdyby…
Dneska u¾ toho MOHLO BY SE je tolik, ¾e bych ani za volant nesedla. Druhým faktem ale je, ¾e dneska by mnì pøíkaz – punèocháèe dolù – asi z míry nevyvedl. Ono tìch gerontofilù zas tak moc po svìtì nechodí.
Dagmar Jarošová
