Psí kusy
Onehdy jsme mluvili na chatu o psech a také mne k té vzpomínce inspiroval èlánek o Petrových "Trochu jiných lázních" - kde já jsem všude nebyla? A v tìch lázních jsem dìlala pomocníka v kuchyni - tìch obrovských hrncù brambor, co jsme se naèistily! A stala jsem se nepøekonatelným rekordmanem v mytí nádobí, co¾ se mi pozdìji hodilo v Praze v hospodì za rohem, kde jsem si drobný plat sekretáøky u paní primáøky na klinice Rtg vylepšovala od sedmi do dvanácti hodin v noci (a pak musela vyvìsit šaty do svìtlíku a dùkladnì se umejt i s vlasy, jak jsem z té hospody smrdìla kouøem). Ale zpìt do Lázní Bechynì. Pracovala tam v kuchyni jedna bezvadná ¾enská, mìla trochu drsný humor, ale jako jedna z mála se ke mnì nechovala jako k nevítané naplaveninì. Není u¾ mo¾ná ¾iva, ale nìjak se pokusím vyhnout upøesnìní - i kdy¾ ona sama tu historku vykládala bez zábran…
Psí kusy
Pes je opravdu nejlepší pøítel èlovìka - pokud se o toto místo nedìlí s konìm. Ale to u¾ je na ka¾dém z nás. Já miluji oba - konì i psa a nevím, kterého víc. Ale i psí pøátelství mù¾e pøinést komplikace. Znala jsem jednoho prima mu¾ského, ve svém oboru kuchaøského odborníka na slovo vzatého, který mìl v ¾ivotì dvì vášnì - tì¾ko øíct, kterou vìtší.
Ta vášeò byla honitba (k tomu samozøejmì psi), ale nesrovnatelnì vìtší slabost mìl pro svou ¾enu. Byla to taková energická paní, hotový generál - ale pøesto, anebo mo¾ná proto, ¾e sice hubatila a øvala - z nièeho nedìlala problémy a nechávala lidi ¾ít - tak všem kolem pøipadala fajn.
Ta nám jednou, kdy¾ bylo v práci klidnìji, vyprávìla, jak se zbavit mu¾ovy pozornosti, která podle ní v jeho vìku u¾ stála za - no, ona mluvila hodnì lidovì, tak¾e tu kvalitu milování pojmenovala velice pregnantnì... Mìli dva psy. Jednoho chlupáèe a jednoho honícího. A tak je nauèila, ¾e kdy¾ spustila ruku z postele a tiše luskla prsty, pøiletìli a støemhlav se vrhli na cokoliv, co se hýbalo. No a kdy¾ to dobøe umìli, tak toho vyu¾ila v pravý èas. Ten její mu¾ (on byl mezi nimi poøádný vìkový rozdíl) se jednou sna¾il a sna¾il a nìjak mu to moc nešlo a ji u¾ otravovalo pøedstírat, ¾e šílí vášní. Tak spustila obì ruce, nechala je volnì viset a luskla prsty.
Psi se pøihnali, pánùv holý zadek pokládali za vylepšení legrace a vrhli se na nìj. Dorá¾eli, poòafávali a pokusovali, on je marnì odhánìl, ona øvala smíchy a z man¾elských radovánek nic nebylo. A dlouho se pak odkládaly. Dokonce to mìlo nepøíznivý dopad, proto¾e on od té doby trpìl fóbií, poøád se ohlí¾el ke dveøím i v tom nejlepším a poøád taky sledoval, jestli se ona pro tu vzpomínku nezaèíná ve vrcholném momentu chechtat. Tak¾e mìla víceménì pokoj a mohla si s klidným svìdomím èasem dopøát milence. Jen¾e - jak u¾ je ¾ivot samá legrace - tak si to pejsci zapamatovali, jak strašnì fajn je to hra a ani¾ by tentokrát luskala prsty, radostnì se pøiøítili, aby si ji zopakovali. A proto¾e to byla ¾enská, která ¾ila ¾ivot naplno, tak se ani tentokrát neudr¾ela a øehtala se jako kùò. A jak po èase vzpomínala, tak øíkala - a já myslím, ¾e upøímnì - ¾e sice tímto pøišla o milence, ale za tu srandu ¾e to stálo. Koneènì - mu¾skejch není na svìtì jen jeden, ale takhle se zasmát, to se povede s málokterým. Akorát prý nemuseli ti èokli ty její chlapy kousat ausgerechnet do pytlíku.
Jak øíká Oskar Wilde - jediná barvitá vìc v ¾ivotì je høích - a proto¾e za høích nejhøíchovatìjší se pokládá milování, zvláš» s nìkým nepatøièným, tak holt lidstvo svou pøirozenou potøebou ¾ít barvitì høeší v tomto punktì rádo a ze všech sil…
Moc ráda se s vámi setkávám na chatu - já vám mám ten „STip“ jako pravé po¾ehnání. Mám nìjak blbej èas. Sice to zvládám stateènì, a kdy¾ se mi depka vloudí, tak se mi poèítaè s STipem stává balíèkem poslední záchrany. Jsem za vás všechny moc vdìèná.
Naïa Vencovská alias Venca
Další èlánky autorky: