Do záplavy èlánkù, relací a poøadù v našich médiích o Èínì pøed zahájením Letních olympijských her 2008, nejaktuálnìji o jejím velkém neštìstí po zemìtøesení, a také o èastých významných návštìvách a progresivní diplomacii èi o rostoucí ekonomice a vojenské síle, obrovských kvantech èínského zbo¾í, které zaplavuje Ameriku, Japonsko a zejména evropské zemì, by se zdálo, ¾e je jaksi nepatøièné psát o básníkovi, který ¾il u¾ v osmém století v letech 701 – 762 (jen pro pøipomenutí: naše èeské dìjiny zaèínají a¾ ve století desátém).
Jmenoval se Li Po, stal se a dodnes je nejvìtším èínským básníkem, jak o nìm psali mnozí - profesor Jaroslav Prùšek z Orientálního ústavu Akademie vìd ÈR, jeho nìkteré verše pøelo¾il kdysi František Hrubín, pøed rokem vydal o nìm knihu Ferdinand Stoèes (Nebeštan na zemi vyhnaný, 424 stran, Mladá fronta 2007), a letos se o to pokusila naše další pøekladatelka a básníøka Zdenka Bergrová. To není náhodné, proè právì ona. Posluchaèka Bohumila Mathesia na Filozofické fakultì Univerzity Karlovy a ctitelka jeho Písní staré Èíny „døela na poznání Li Poa od roku 1959“, jak mi sdìlila. Tak vznikla necelá stovka jakýchsi parafrází jeho básní ve slièné kní¾ce Ohlas Li Poa (84 stran, vydalo nakladatelství Oftis, Ústí nad Orlicí 2008). Okam¾itì vzbudila zájem na letošním kni¾ním veletrhu Svìt knihy v Praze, kde byla pokøtìna a spolu s ilustrátorem – man¾elem Vìroslavem - ji zde podepsali prvním desítkám ètenáøù – milovníkùm podobných kní¾ek.
Nelehký údìl mìl básník v úøednické roli v Èínské øíši za vlády feudální dynastie, její¾ èlenové se èasto navzájem vra¾dili. Li Po ve svých verších zachytil plnost ¾ivota skvìlým jazykem, jeho básnì mají pøísný øád, jejich autor musel dobøe znát dìjiny, mytologii a filozofii své zemì. Pozoruhodné je poznání èínské poezie a její porovnání s evropskými básníky. Parafráze pøekladù, které se sice opírají pøedevším o anglické texty, ale zároveò prozrazují, ¾e jejich autorka se vrhla i na studium èínštiny, spojující desítky èínských náøeèí na rozlehlém území s více ne¾ miliardou obyvatel.
„Pokusy o parafráze jednoho z nejvìtších èínských básníkù (v jeho dobì ¾il napøíklad ještì básník Tu Fu) mì stály mnoho marného úsilí a marných slz...“, øíká pøekladatelka, která nará¾ela léta na nepøízeò èeských sinologù, ani¾ by se sami o pøeklady pokoušeli. To bylo v letech sedmdesátých, kdy se jí první rukopisný text tzv. „ztratil“ v tehdejším nakladatelství Svoboda. Dokladem o jejích snahách popularizovat èínského básníka, mù¾e být jediný rozhlasový poøad z 13. listopadu 1966, uvedený o pøestávce veèerního koncertu na stanici Èeskoslovensko I.
Mám tedy v rukou tuto vzácnou sbírku a ètu si v ní napøíklad tyhle verše:
„Jak se ohýbat
pøed hodnostáøi,
kteøí vra¾dí a útoèí,
spíše snad
právem stáøí
hledìt jim pøímo do oèí...“
Anebo
„Jaro se klade po kraji,
ptáci u¾ tvoøí páry,
hladina vody netají,
jak jsem starý.
Vzpomínky letí do mraèen
k domovu za obzorem,
tonu v podruèí zmìn
v myšlení chorém.
Co naplat, u¾ jsem kmet
má zahrada je pod plevelí,
a císaø hlaholit mi velí
o jaru mnoha let...“
A øíkám si pøitom, jak je dobøe, ¾e poezie neumírá, lituji, ¾e ubývají její ètenáøi, ¾e se v knihkupectvích krèí nìkde v koutku a pøece odjak¾iva mìla velkou sílu, kterou èerpali její ètenáøi všech vrstev. Jestli¾e se v dnešní dobì na její význam v literatuøe i ve spoleènosti zapomíná, rodí se stále nové a nové verše, objevují se jejich pøeklady a dokonce pøichází etapa, v ní¾ lidská spoleènost, pøesycená nadbytkem a technikou, hledá nové invence, nadpøirozeno, empatii, vnímání celkových obrazù z odstupu – a toho všeho jsou schopni jen lidé tvùrèí, obratnì tvoøiví s novým pøístupem vysoce lidským, humánním. Zásadnì to jednou zvrátí ¾ivoty nás všech. K lepšímu, vznešenìjšímu, prosperujícímu. Ta doba pøichází...
