V Praze na Starém mìstì v Karlovì ulici je dùm U zlaté studny. K nìmu se vá¾e tato povìst.
Døíve se studny hloubily èasto ve sklepení domu. Dùm U Zlaté studny dostal své jméno právì po své studni. Ze studny se brala voda k bì¾nému u¾ití, na vaøení, pití a koupání. Voda byla èistá a dobrá. Pouze o pašijích na Velký pátek voda v hluboké studni ve sklepì najednou zezlátla a kdy¾ ji naèerpanou vynesly na denní svìtlo, jiskøila a leskla se tak, jako kdyby v ní plavaly drobné zlaté penízky. A kdy¾ se nìkdo naklonil pøes roubení studnì, èasto zahlédl u dna jiskøení, jako kdyby tam hoøelo zlato na¾loutlými plaménky. Jisté je, ¾e se to po okolí rozkøiklo a lidé byli zvìdaví. Chodili se tam dívat. Jednou se šla podívat i jedna zvìdavá slu¾ka, nahnula se pøes roubení a pozorovala plaménky tak dlouho, a¾ se jí zatoèila hlava a milá slu¾ka do studny spadla a utopila se. Její paní ji shánìla a po dlouhém vyptávání se dozvìdìla, ¾e asi zùstala ve sklepì u studny. Slu¾ku opravdu ve studni našli utopenou. Vytáhli její tìlo a studna se musela vyèistit, takhle se z ní voda nemohla brát. Pøi èištìní vypadl u okru¾í jeden kámen a z úkrytu za kamenem se vysypal velký poklad. Studnu dali do poøádku, voda se z ní mohla zase brát, ale slu¾ka, která se ve studni utopila, nemohla dojít klidu. Zaèala se zjevovat jako duch, celá zmáèená chodila po celém domì, po schodech nahoru a dolù a hledala domácího pána, který jejím pøièinìním zbohatl. A který z tìch penìz, které takto získal, jí nepoøídil ani poøádný køes»anský pohøeb. Ale nenašla ho. Pøestala se prý zjevovat a¾ tehdy, kdy¾ se v domì zaèala objevovat nová strašidla, bezhlavý rytíø se svojí bezhlavou ¾enou.
A to u¾ je povìst druhá, která se k tomuto domu vá¾e.
Po dlouhých letech po utopení slu¾ky se do tohoto domu nastìhoval široko daleko známý caletkáø. Proè zrovna sem, to nevím, v okolí bydleli tehdy jenom ševci, pr»áci a flekýøi. Kdy¾ caletkáø nabízel svoje výrobky, srdce se nad nimi jenom smálo, umìl z marcipánu a sladkého tìsta udìlat moc pìkné vìci. Formoval z toho rùzné vìci, jako ptáèky, rybièky, dìlal sladké koláèky s rùznými náplnìmi. A poøád si vymýšlel nové a nové tvary. Jednoho dne si øekl, ¾e kdy¾ po domì straší bezhlavý rytíø a jeho ¾ena, ¾e by je mohl také vymodelovat z dragantu a marcipánu. Jeho zbo¾í šlo na odbyt, ale o bezhlavé figurky nemìl nikdo zájem. Tak jim milý caletkáø dodateènì pøidìlal hlavièky z marcipánu, s hrozinkami, oøíšky a mandlemi. Lidé tyto figurky kupovali a dost si je oblíbili, tak¾e caletkáø musel hlavnì pøed velkými svátky pracovat dlouho do noci, aby uspokojil zájemce. Jednou tak pilnì pracoval a¾ do pùlnoci. Odbila dvanáctá a caletkáø u¾ chtìl skonèit svoji práci, kdy¾ najednou uslyšel za sebou kroky. Ohlédl se a strnul. U dveøí stál bezhlavý rytíø s èernì odìnou paní, ale tentokrát mìli oba hlavy na krku, jenom byli bílí, jako èerstvì omítnutá zeï. Caletkáø strachy padl na kolena a èekal, co se bude dít. Rytíø ho chvíli pozoroval a pak mu øekl, ¾e dìlá a vydìlává na nich, ale ¾e ty hlavy, které figurkám on pøidává se jim vùbec nelíbí. Proto tedy ¾e pøišli, aby se podíval, jak vypadají doopravdy a aby si pospíšil napravit to, co vlastnì pokazil. Mezi tím, jak s caletkáøem mluvil, ulamoval všem u¾ hotovým figurkám hlavièky, házel je na zem na jednu hromadu a rozšlapal je. Caletkáø se celý chvìl strachy, ale proto¾e se bál i o svùj ¾ivot, tak se rychle dal do práce. Strach ho popohánìl a tak byl hotov ještì pøed uplynutím hodiny duchù. Rytíø si s ¾enou dílo prohlédli, zkoumali ze všech stran a tiše spolu mluvili. Nakonec rytíø uznale øekl, ¾e jejich podobu vystihl opravdu dokonale a ¾e mìl velké štìstí. Kdyby se mu práce nepodaøila, musel by zemøít. Takhle ¾e ho za jeho práci odmìní. Zaèal mu vypravovat, co se jim stalo. Kdy¾ se pøed dávnými dobami vraceli z hispánské zemì, pøijeli na noc do Prahy. Vyjednali si nocleh právì v tomto domì. Majitel byl ale zlý a chamtivý èlovìk a kvùli jejich penìzùm je v noci zabil a uøízl jim hlavy. Potom mrtvoly zakopal ve sklepì domu, nedaleko studny. A hlavy hodil do Vltavy. Ještì ho poprosil, aby vykopal ve sklepì jejich kosti a pohøbil jak, jak se sluší a patøí. Jinak ¾e budou muset strašit a¾ do skonání svìta. Caletkáø byl dobrá duše a chtìl jim to vše slíbit, ale to u¾ odbila jedna s pùlnoci a strašidla zmizela. Ráno caletkáø poøádnì nevìdìl, jestli se mu to jenom všechno zdálo, jestli to byl jenom zlý sen a nebo skuteènost. Ale kdy¾ se podíval na své výrobky, figurky na stole mìly opravdu nové hlavy a ty døívìjší byly rozšlapány na zemi u stolu, tak zjistil, ¾e se mu to opravdu nezdálo. A proto se rozhodl, ¾e ve sklepì zaène kopat a hledat kosti tìch strašidel. Kopal u studny, tak jak mu to rytíø øekl a opravdu jejich zbytky našel. Kosti polo¾il na bílý šátek, prohledal vše, aby snad nìco nepøehlédl a potom šátek zavázal. Tak nechal jejich zbytky øádnì pohøbít. Potom se vrátil zpìt ke studni a chtìl vykopanou jámu zase zahrabat. Kdy¾ pøišel do sklepa, uvidìl, ¾e se uvolnil poslední schod a z otvoru pod ním se vyhrnula veliká záplava zlatých penìz. Celetkáø se pomodlil a podìkoval duchùm za toto nadìlení. Jámu potom zahrabal a od té doby se také bezhlavá strašidla v domì u¾ neobjevila.
Voda byla èistá a dobrá. Pouze o pašijích na Velký pátek voda v hluboké studni ve sklepì najednou zezlátla a kdy¾ ji naèerpanou vynesly na denní svìtlo, jiskøila a leskla se tak, jako kdyby v ní plavaly drobné zlaté penízky. A kdy¾ se nìkdo naklonil pøes roubení studnì, èasto zahlédl u dna jiskøení, jako kdyby tam hoøelo zlato na¾loutlými plaménky. Jisté je, ¾e se to po okolí rozkøiklo a lidé byli zvìdaví. Chodili se tam dívat. Jednou se šla podívat i jedna zvìdavá slu¾ka, nahnula se pøes roubení a pozorovala plaménky tak dlouho, a¾ se jí zatoèila hlava a milá slu¾ka do studny spadla a utopila se. Její paní ji shánìla a po dlouhém vyptávání se dozvìdìla, ¾e asi zùstala ve sklepì u studny. Slu¾ku opravdu ve studni našli utopenou. Vytáhli její tìlo a studna se musela vyèistit, takhle se z ní voda nemohla brát. Pøi èištìní vypadl u okru¾í jeden kámen a z úkrytu za kamenem se vysypal velký poklad. Studnu dali do poøádku, voda se z ní mohla zase brát, ale slu¾ka, která se ve studni utopila, nemohla dojít klidu. Zaèala se zjevovat jako duch, celá zmáèená chodila po celém domì, po schodech nahoru a dolù a hledala domácího pána, který jejím pøièinìním zbohatl. A který z tìch penìz, které takto získal, jí nepoøídil ani poøádný køes»anský pohøeb. Ale nenašla ho. Pøestala se prý zjevovat a¾ tehdy, kdy¾ se v domì zaèala objevovat nová strašidla, bezhlavý rytíø se svojí bezhlavou ¾enou.