Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Mlèící goblén
Snad tu skuteènì bydlel odjak¾iva. Mo¾ná, ¾e opravdu po tìch schodech bìhávaly jeho klukovské kolenaté nohy a støapatá hlava nosila pod èelem vìdomí, ¾e mu patøí celý svìt. Tehdy dávno pøed padesáti, šedesáti lety.
Teï u¾ to po nìkolik let byl sešlý staøík. Typická postava pro své okolí, které si u¾ nikdo valnì nevšímal. Snad jen tehdy, kdy¾ stáøí tu sehnutou hlavu zamotalo únavou a ona se zapotácela na ulici. Hele, opilec, øekli si ti, co o nìm nic nevìdìli. U¾ je mu zase hùø, pomyslili si lidé z okolí. Ale to taky byla jediná pozornost, nebo skoro jediná, které se mu dostalo. A¾ snad na to, ¾e mu vstrèili konvièku na pivo, kdy¾ šel ven - však stejnì nemá co dìlat - a tak se plou¾il do vzdálenìjší hospody, kde mají èerné, lacinìjší. Jak taky jinak. Co si mù¾e dovolit penzista s pár stovkama.
A pak si ho všimli, kdy¾ se domem táhl zápach ucházejícího plynu. Tehdy se z toho dobøe dostal. To víte, staøecká nepozornost. Ale plyn mu odpojili. Beztak to tam nemìl s kamny v poøádku. Aspoò u¾ nebude v nebezpeèí. Nebyl. Ale u¾ taky nemìl kousek tepla.
„Poslyšte, paní, v¾dy» on tam má štìnice", sešla se na chodbì porada sousedek, kdy¾ se sem tam nìjaká ta havì» objevila v domì. Co s tím? Hlásit? Nestalo se nic. A tak jen trochu vìtším obloukem se v domì chodilo kolem jeho dveøí. A nadávalo, kdy¾ vìtral do chodby. Ale ¾ilo se dál.
Skupina úøedních osob stojí v hlouèku sousedek. Staøík je po smrti. Všechny tyhle potí¾e, co s ním byly, se valí do uší. Nikdo se o nìj nestaral, motolici míval, špatnì vidìl, ve špínì ¾il po mnoho let, byt vymaloval naposledy nìkdy ještì za ¾ivota nebo¾ky. I kdy¾ o mrtvém jen dobøe, pøece se tu podtextem nese jedno. Byl pro ostudu. V¾dy» se za nìj stydìli i vlastní pøíbuzní. A nakonec i vìta - moc jsme o tom venku nechtìli mluvit. To víte, padla by hanba na celý dùm.
Tì¾ko se èlovìk brání pomyšlení, ¾e jen setina zájmu mohla starému èlovìku proteplit poslední léta ¾ivota. Jak ¾ije, vìdìli všichni. V domì, kde se všichni dobøe znají, kde si vidí do talíøe. Klíèe od jeho bytu mìli.
"Ani za nic bych tam nevkroèila! To tak, donést si nìco domù", øíká jedna z hlouèku. Pravda, teï u¾ to chce kus odvahy tam jít. Ale takové to tu pøece nebylo v¾dycky. Jednou ta bída stáøí, samoty a nevidomosti musela zaèínat. Bylo to tak tì¾ké se zeptat - nepotøebujete nìco? A tøeba vzít jednou za èas vìdro a vygruntovat? A tu zmì» chudého majetku srovnat? Anebo zavolat hygienika, vzbouøit tøeba èerta s ïáblem - nebo by staèila i sociálka - aby se starému èlovìku pomohlo, dokud byl èas.
Stojím uprostøed opuštìného pokoje a plí¾í se do mne hrùza. Strašný strach z toho, ¾e jsou stovky takových starých lidí a nikdo nic nedìlá. Nedìláme. Proto¾e ani já nic nevím o svých sousedech.
Co kdy¾ právì nìkdo z nich potøebuje, abych si ho všimla, abych na nìj vlídnì promluvila, pomohla s nìèím. Bojíme se té práce navíc, uhýbáme odpovìdnosti, nebo od sebe jen oddalujeme nepøíjemné? Nebo se tak zmìnil svìt a my v nìm, ¾e bídu cítíme, a¾ kdy¾ se týká nás samotných bezprostøednì?
Stojím uprostøed špinavého pokoje, ve kterém ¾il èlovìk. Bez odpovìdi se na mne dívá na stìnì visící starý goblén - kdysi byl krásný...
Naïa Vencovská