Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pasování na dospìláka
Pøes všechny vády dr¾ely dìti z Jeèmínkova námìstí partu od obecné školy a¾ pøes gymnázium. Tehdy bylo velké námìstí ještì neupravené - ráj dìtských her. A¾ do války tam dokonce bylo namísto pozdìjší vodní nádr¾e hnízdo nìkolika starých chalup - Mexiko. Dìti odtud se mi moc nevybavují. Asi jsme si s nimi moc nehráli. Zato mi nav¾dy v pamìti utkvìla sošnì krásná paní Talpová, která k velké radosti okolních holèièek porodila v dobì naší tak ètvrté, páté tøídy obecné školy dcerku Hanièku, dnes známou zpìvaèku. A náš kamarád Jára najednou stoupl v cenì, proto¾e jsme se pøedhánìly, která si vydobude právo povozit koèárek. Pøímo nad námi bydlela televizní re¾isérka Vlasta Janeèková, ¾ena Petra Štìpánka, která dodnes s hrùzou vzpomíná, jak jsem obla¾ovala barák svým "zpìvem" u klavíru. U¾ u¾ jsem se vidìla na prknech, je¾ znamenají svìt a zpívání mìlo být mým umìleckým vrcholem. Hrdì jsem pominula, ¾e nemám hudební sluch.
Ve vedlejší ètyøce bydlelo také nìkolik dìtí, jejich¾ smutný konec pøe válkou nikdo nepøedpokládal. Kromì našich bì¾ných školních povinností chodily ještì na hebrejštinu a mne u spolu¾aèky Anièky v¾dycky fascinovalo, jak doká¾e takhle "naruby" èíst. V jednièce, která je u¾ léta zbouraná, bydlela má tehdy nejlepší kamarádka Evièka Spáèilová, který sice byla z dìtí nejšikovnìjší, ale brala mne èasto pøi hrách na milost. Moc ráda jsem mìla její vìènì usmìvavou maminku, která èasto dìlala bájeèné šlejšky s mákem, na které mne nikdy neopomnìla pozvat. U nás doma se takového nic nevaøilo, máma si nadosmrti podr¾ela
svou jihoslovanskou kuchyò.
Jen v jednom mne Evièka nechala ve štychu. Bylo to asi tak v první tøídì, kdy¾ se pochlubila, ¾e ji sousedùv kluk v koupelnì ukázal "pindíka". A já zatou¾ila uvidìt taky. Jen¾e on ne a ne. I sedmiletá ¾enská je u¾ ¾enská - Eva se mi vysmívala, ¾e "ona jo a já ne" a tak jsem klukovi nabídla celé jmìní - jednu korunu, za kterou mohl být obrovský povidlový koláè od Sígla na námìstí dole ve mìstì. Odmítl. Odøekla jsem si koláè ještì pøíští týden, ale i za tak nekøes»anský peníz jsem byla opìt odmrštìna. Tak jsem to vzdala, ale ještì na dlouho naše pøátelství s Evou ochladlo.
Koláè od Sígla byl sen. Obrovský, plný povidel. Dokázala jsem s ním vydr¾et po celou cestu domù. Kolem Prombergrova knihkupectví, po "lince", jak jsme tehdy øíkali oblíbenému místu schùzek olomoucké mláde¾e korzu na námìstí, a pak pasá¾í a¾ skoro pøes park. Ale vùbec nejvìtší kulináøské hody, byly pro dìti úterky u øezníka pana Zachovala. To k veèeru nanosil na krám teplou sekanou a hejno dychtivých dìcek, které od obìda maèkaly v dlaních vyškemrané dvì koruny, se slétlo pøilákáno vùní. Seøadili jsme se a ani nešpitali. Pan Zachoval ¾ádné strkání netrpìl a provinilce bez milosti vykázal na konec fronty. Ka¾dý jen vpíjel oèi do vonící pochoutky, jestli na nìj vyjde patka - nejvoòavìjší. nejkøupavìjší. Pro ty dvì koruny "na teplou" jsme dokonce dokázali být i celé pondìlí a úterý hodní. Za ten prùlet výkladem na kole jsem dlouho stávala na konci fronty.
Dalším místem snù byl suterénní krám se smíšeným zbo¾ím pana Kratochvíla. S jejich Relinkou jsem chodila do školy a v¾dycky jsem jí ukrutnì závidìla, ¾e smí dennì po celé odpoledne obsluhovat v krámì. Ona na tom asi nic k závidìní nevidìla. Na dveøích zaklinkal zvoneèek a do krámu se scházelo po nìkolika schùdcích. Vonìlo to tam pøenáramnì. Pro nás dìti tam odjak¾iva stávala velká zavaøovací sklenice plná barevných bonbónkù, kterými jsme byli odmìòováni za dobré chování, ale hlavnì to byl chytrý obchodní tah. Kdepak by to nìkterá máma z okolí dìcku udìlala - kupovat jinde, ne¾ u pana Kratochvíla.
A ještì nìco v tom krámì bylo zvláštního. V koutì vedle pultu stával sud s moèáky, které kysele svíraly mlsné pusy. A ten sud mìl zvláštní význam. Nìco jako obøízka u kmene v poušti. Pøijetí mezi plnohodnotné zákazníky. Dokud tì pan Kratochvíl neuznal za hodna, nesmìl jsi na nalo¾ené okurky ani šáhnout! Sám obešel pult a dle objednávky nabral.
Kdy¾ u¾ ale takovému malému nezvedenci vidìl pøes pult víc ne¾ hlavu a ramena, s vá¾nou tváøí mu nabídl døevìné kleštì, aby si nabral sám. A tímto byl i pro celé námìstí právoplatnì uznán velkým a takto i mezi dìtmi pøijímán.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: