Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Křižník


Za svého kantorského působení jsem děti oslovovala křestním jménem. V každé třídě však byli žáci, jejichž jména bylo třeba skloňovat častěji a zdaleka ne vždy v dobrém. Ale protože mi používání příjmení „nesedělo“ ani v těchto případech, docházelo na přezdívky. Většinou mi k jejich vzniku napomohlo příjmení dotyčného rušitele.

Svého času jsem poměrně často chodila suplovat za nemocnou kolegyni do jedné šesté třídy. Byla to třída nad obvyklé poměry chytrá, ale také živá. Velmi často si můj „individuální přístup“ vyžadoval vytáhlý chlapeček s brýlemi, kterému to velmi rychle myslelo a který těžce snášel delší „vedení“ některých spolužáků. Když usoudil, že kolega neodpovídá dost rychle (a to bylo skoro pokaždé), vyskočil a odpověděl za něho. Svou odpověď obvykle doprovázel subjektivním hodnocením pomalého spolužáka. Snažila jsem se ho umravnit běžnými napomenutími, ale vše marno! Honzík vyskakoval jako čertík z krabičky pořád. A tak mu jednou povídám: „Prosím tě, Babičko, aspoň chvíli mlč!“ V tu chvíli pusa připravená k odpovědi zůstala otevřená, kluk vykulil oči a rozhořčeně se ohradil: „Já nejsem žádná babička, já jsem Babica!“ „Ano, ale Babica u mne budeš, až vyrosteš a budeš klidný jako tvůj bratr v devítce.“
Tady musím dodat, že jsem za dva roky právě tuhle třídu dostala na češtinu a v předposlední lavici u okna seděl už skoro dvoumetrový Babica. Nicméně ta „babička“ mu už zůstala – i když jen výjimečně.

Několikrát jsem dostala třídnictví ve třídě, do níž chodila dvojčata. Nejzajímavější zážitky byly s dvojčaty Rytířovými. A protože oba kluci byli víc než živí, tudíž měli k rytířským ctnostem daleko, stali se z nich „Zbrojnoši“. Problém ovšem byl v tom, že kluci si byli podobní k nerozeznání, a tak jsem je oslovovala metodou pokusů a omylů až do pololetí 7.třídy. Tehdy právě ovládla mužský svět móda zlaté náušničky v jednom uchu a oba „zbrojnoši“, takto velcí frajeři, po ní velmi zatoužili. Maminka jejich touhu hned využila výchovně řkouc, že náušnice budou, když nebude na vysvědčení ani jedna trojka. Motivace byla zřejmě silná a Libor vysvědčení bez trojky ustál. Jirka měl štěstí méně, jeho vysvědčení kazila právě ta jedna trojka. Maminka dodržela slovo, a tak po prázdninách nastoupil do osmé třídy Libor již okroužkovaný. A pro mne nastaly zlaté časy! Když jsem si nebyla jista, s kterým „zbrojnošem“ mám právě tu čest, koukla jsem jednoduše na jeho levé ucho…

Nejlepší ovšem byla historka s přezdívkou, kterou jsem udělila deváťákovi, jenž se jmenoval Křižan. Byl to hoch rozložitý, pevně zakotvený ve své poslední lavici a svou věčnou nesoustředěností a nepozorností si přímo koledoval o to, aby byl oslovován jménem daleko říznějším, než byl jemu vlastní mírumilovný Pepa. I jala jsem ho oslovovat Křižníku! Pepu nechávalo nové označení v klidu a třída je přijala za své. Až jednou! Zapisuji do třídní knihy chybějící žáky a mezi nimi je také Pepa Křižan. Zapíši ho tedy, zavřu třídnici a odučím hodinu. Následující hodinu jsem měla ve vedlejší budově , takže jsem se do sborovny vrátila až chvíli po začátku přestávky. Vidím, že hlouček kolegů je shromážděn kolem naší ředitelky a čemusi se smějí. Když přistoupím blíž, zahlédnu, že ředitelka, která po mně měla v devítce dějepis, drží v ruce otevřenou třídní knihu. Jakmile mě zpozoruje, položí otevřenou knihu beze slova přede mne. Nechápavě se podívám nejprve na ni, pak můj pohled padne na otevřenou stránku a já pochopím. Na otevřené stránce v kolonce, kam se zapisují chybějící žáci, čtu hned na prvním řádku: Křižník…

Míla Nová