Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Barbora,
zítra Jitka.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bylo, nebylo...(1)
èlánky s tímto názvem budou vyprávìt pøíbìh a vy si mù¾ete zatipovat, zda je pøíbìh pravdivý èi ne. Tipovat budete v pøilo¾ené anketì. To, zda se pøíbìh stal èi nestal se dozvíte v pøíštím pokraèování seriálu.
 
Deštivý a pochmurný den se rozprostíral kolem mne ji¾ od rána. Nic se mnì nedaøilo, všechno mnì padalo z ruky, jak se øíká – den blbec. ®ádná radost, ¾ádné veselí. Ale pøi cestì domù se chmury zmìnily v záchvat smíchu – pravda, snad jen mùj, a nìkolika málo dalších cestujících.
 
Tentokrát a¾ v podveèer jsem chvátala domù, z práce utahaná a vytahaná, jak babièèin svetr. Nastoupila jsem do poloprázdného autobusu. Normálnì bych si sedla, ale prázdná sedadla byla je v protismìru, a mùj ¾aludek tuto pozici vehementnì odmítá. Podvolila jsem se mu, a zùstala radši stát. Nemám to moc daleko, jen pár zastávek, to se vydr¾et dá. Co se ale za tìch pár minut odehrálo, bylo zøejmì malé drama – u kterého jsem nebyla a¾ do konce, ale fantazie a zkušenosti dokázaly celý pøíbìh v mé mysli doznít.
 
Stála jsem zhruba uprostøed dopravního prostøedku, a byla jsem jediná stojící pasa¾érka. Vládl klid, a ticho, ka¾dý pohrou¾en do svých myšlenek. Najedou zøejmì nìjaká pøeká¾ka, èi øidièùv amok zpùsobily mocné cuknutí autobusu, a setrvaèná síla odlepila mou ne zrovna pevnì se dr¾ící horní konèetinu od dr¾adla – a já letìla smìrem vzad. Švihem, a docela neelegantnì jsem pøistála na zadním ètyømístném obsazeném sedadle, a to na klínì jednoho z pasa¾érù. Mu¾, asi v mém vìku, pojal situaci vskutku originálnì, pøichytil mne kolem pasu, a jakmile se autobus znovu rozjel, oznámil mi: „Jmenuji se Oldøich, a jaké je vaše ctìné jméno?“ Byl okam¾itì pánem situace, a já vyjevenì zírala na chlapa, kterého tvrdé pøistání nìjaké ¾enštiny v prùbìhu jízdy autobusem na klínì zøejmì vùbec nezaskoèilo. Mne ano. Stále mne pøidr¾oval na klínì, asi abych neupadla ní¾, a já si jen chytla koleno, které jsem si pøi letu autobusem nìkde narazila. Smál se jak králík na smetanì, a neustále hovoøil! „To se nám ten dnešek vyvedl, co? Ale copak zranila jste se? Uka¾te…“, dal mnì svou ruku na koleno, a jemnì masíroval. Zdìšenì jsem se podívala kolem, bylo to jako v nìjaké pøepjaté komedii, hlavy všech zbylých cestujících byly otoèeny k nám, a sledovaly vývoj. Ztratila jsem veškerý smysl pro humor, logické uva¾ování a duchapøítomnost – a sedìla jsem jak pøikovaná na klínì neznámého mu¾e! Autobus zastavil, pár lidí s úsmìvem vystoupilo, pár lidí bez úsmìvu nastoupilo.
Bìhem nìkolika dalších vteøin se však duchapøítomný králík na smìtanì pøed mýma oèima zmìnil v králíka v pasti, vytøeštil oèi, jeho ruka z mého kolena vystøelila do výše jeho hlavy, kde si zaèala zcela nesmyslnì uhlazovat pár zbylých vlasù, i druhá ruka, která mne do té doby pøidr¾ovala v pozici „seï a nehýbej se“ opustila mé tìlo, a zaèala šátrat po aktovce. Byla to najednou taková zmìna, a¾ jsem dostala strach, ¾e snad dostal infarkt, mozkovou mrtvici, èi jiný záchvat neznámého pùvodu. Otoèila jsem hlavu ve smìru jeho pohledu. Zírala na nás velmi korpulentní dáma, která zrovna pøistoupila, její ¾lutý svetr a vyvalené oèi ji zcela vyèlenily ze zbytku cestujících.
„Oldøichu!“, zvolala, nebo spíš zajeèela ne zrovna sametovým hlasem, s dùrazem na slabice „chu“.
„Švagrová“ … vydechlo jako v posledním ta¾ení moje prozatímní køeslo – „je¾išmarja…“.
Robustní postava švagrové se blí¾ila nejen k Oldøichovi, ale i ke mnì.  Jeliko¾ hlavy všech cestujících byly všechny otoèeny dozadu, a sledovaly dìní jako na tenise, situace byla velmi komická. Tedy pro mne! Naštìstí se právì blí¾ila moje výstupní zastávka, já se  - tentokrát docela elegantnì a s nadhledem – postavila na vlastní, øekla „pardon“, a pøesunula se ke dveøím. U¾ jsem se neotáèela, a jak to šlo, rychle jsem vystoupila.
Odjí¾dìjící silueta autobusu v sobì zøejmì skrývala další dramatické události, a já jsem se zaèala smát, a smát!
Jestli pan Oldøich vozí v prostøedcích MHD dámy na svém klínì, a švagrová ho chodí špehovat, má se doma na co tìšit!
Ale  je mnì ho líto, moc si toho teda neu¾il, jen pár vteøin odøeného kolínka, a šedesát pìt kilo na svém klínì.
Pøemlouvám svùj ¾aludek, ¾e pøíštì je lépe sedìt v protismìru jízdy, ne¾ aby kvùli jeho excesùm trpìl nejen zbytek  mého tìla, ale duše i tìlo dalšího neznámého, a jeho pøíbuzných, švagrových, man¾elek, dìtí, snach, ze»ù, a kdoví, koho ještì.
Varování pro pány: nenechte sedìt na svých klínech neznámé ¾enštiny, nikdy nevíte, kdy vás uvidí švagrová!
Dagmar Jarošová