Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Vypečené vánoce

Určitě si vzpomenete na článek, jak jsem zhubla. A jak jásavým návratem k redaktorování, randěním s novou láskou jsem nějak ani neměla čas na jídlo a kila šla dolů jako po másle a jak jsem pak byla na plastické operaci, abych té znovunabyté kráse dala záruku, že vydrží.
Milý byl ale "na tlusté" a tak postrádal mou baculatost a hanebně mne zasklil - a já jsem se o to víc pustila do práce. Nebylo dne, abych nelítala někde po reportáži nebo za rozhovorem se známými lidmi - a že byl někdy nějakej mužskej - nevděčník jeden - na to jsem ani nevzdychla. Ale té nové postavy, ke které mi dopomohl jsem si považovala. Ono je přece jen něco jiného, když svižné nožky nesou úhledné tělíčko v příjemně namodralé džínsovině, než když se sotva valí sebepříjemnější tetka, co z vás chce na reportáži "tahat rozumy".

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Já jsem vším tím tak zpychla, že jsem si snad myslela, že jsem až nesmrtelná a pupek světa. A pak jsem se asi po půl roce od té plastiky měla zajet pánům doktorům ukázat, jak se jim to povedlo. Když mne operovali, byli to "kluci" ve stadiu učení, v pronajatých sálech i lůžkách jiné nemocnice, dnes už jsem mířila do jejich vlastního několikapatrového baráku s vlastním operačním sálem. Ale kámoši zůstali a mně zásluha, že jsem neváhala být "pokusný králík". Kdo taky jiný, než Venca, co nemíří a střílí a pak se diví, že přece jen zasáhla.

Dojela jsem autobusem k metru - dojdu k turniketu a najednou - no, já ani nevím, jak to popsat, jako když mi někdo zaškrtí hrdlo a není co dejchat, hlava nepatří k tělu, celé všechno člověčí podléhá panice a ten zbytek člověka má najednou jedinou myšlenku - domů! A tak jsem se nějak, opravdu nevím jakým zázrakem vrátila zpět k autobusu, nastoupila - celou cestu si můj soused pohoršeně odsedával od té ženské, co je po ránu ožralá jako Dán - vystoupila, zázrakem nic nejelo a tak jsem se zdarem přešla silnici a už se dívám na okna svého domu, jenže je ještě tak daleko přes celé dlouhé předlouhé parkoviště. A já už lapám škytavě po poslední kapičce dechu, černá se mi před očima, v bezmoci si lehnu na nejbližší kapotu auta s rukama roztaženýma jako Ježíš na kříži - sláva v té poloze jakoby se do plic dostalo těch kapinek vzduchu nějak víc a tak popojít, znova zalehnout na další kapotu a znova a znova, až jsem se propracovala ke vchodu do domu a pak už zbývalo jen vydržet stát ve výtahu - nikdy bych nevěřila, že to dá takovou práci, ještě že je malý a nedá se dohromady kam spadnout a je o co se opřít, pak klíče - v pravé kapse, odemknout, bunda leží na zemi, věšáky nějak oslepené oči nevnímají, ale myslím, že jsem si aspoň zula boty - a konečně křeslo. Není to nic platné, zase nedýchám! Ale povede se mi natáhnout ruku k telefonu, volám Zdeničce, kamarádce doktorce co má ordinaci jen o kousek výš na kopečku. Ta nechá ordinaci sestře a přiletí - a mezitím se stane zázrak - dýchám! Sice trochu nejistě, ale dostatečně k tomu, aby nade mnou Zdenička pokroutila hlavou - když ty ze všeho musíš hned udělat veleudálost, aby byl život pořád v pohybu, píchnu ti uklidňovačku a dneska nikam nechoď a vylež to.

A tak se telefonem omlouvám kámošům plastikům, že přijdu zejtra a fakt ležím a hodnotím, co to asi bylo. A netrpělivě sleduji, že se přece jen cítím "taková nějaká divná - nejistá". Zastavila se protější sousedka, prý mne viděla, jak cestuji po těch kapotách a co mi je a že tedy zítra pro jistotu se mnou k těm doktorům pojede, abych necestovala sama. No tak jo, je to hodná holka, proč jí neudělat radost, že je potřebná.

A tak jedeme a mně se tím pohybováním zase dělá nějak divně, ne už tak strašlivě, jako včera, ale jsem rozklepaná a nejistá. Na recepci se ohlásím, sednu si do čekárničky a ze dveří vykoukne starý pan primář, tatínek jednoho z těch mých upravovatelů, co v důchodu klukům dělá interní předoperační vyšetření. A hlaholivě mne zdraví a pak zvážní, jde blíž a už mne vleče k sobě do ordinace. Položí, prohlíží a volá sanitu. "Vy máte embolii na plících a infarkt, má milá, proboha, jak jste s tím mohla takhle chodit!"

Odvezli mne, uložili, do nosu nacpali hadičky, plíce zrentgenovali a našli v nich ty embolky dokonce dvě - to jak se kluci snažili operatéři snažili mi opravdu vyrajbovat každý zbyteček sádla než mi to břicho zase zašili a nějaký ten cucek krve se utrhl a potvora týdny cestoval po těle - až se zapíchl na ten nejnevhodnější plácek. A tak ležím v bílém, je chřipkové období, tak návštěvy nejsou, dostávám Walfarin a je mi zima. Protože sestřičky potřebují odvětrávat protější sklad špinavého prádla a tak tam mají trvale otevřené dveře a hlavně okno (je druhá půle prosince) - no a protože se s něčím lítá pořád sem a tam, tak ani naše dveře se nezavírají a ten mrazivý dech zimy se nám táhne pod deky. No co, v Tatrách se takhle čerstvým vzduchem léčí tubera, máme to za jedny peníze na všechny případy. Sestry denně děsím, že infarkt - neinfarkt, zima - nezima - proklouznu ráno do koupelny - jako jindy, uzavírám tu
očistu studenou sprchou.

Synek k pokojům nesmí, když je ten zákaz návštěv, tak aspoň vydoloval bílý svetr - jak jinak, i v nemocnici musím být stylová a dohodli jsme se, že jestli mne pustí na vánoce domů - a to oni jo, kohopak by tu zbytečně drželi, na svátky je nejlíp, když ubude pacientů a já jsem docela fit - tak že synek nakoupí dobrůtky a přes svátky přespí u mne a uděláme si bezva vánoce.

Tak mne opravdu na Štědrý den z té nemocnice vyhnali. Na rozloučenou jsem dostala krásnou modrou flaštičku s první pomocí na přičuchnutí, kdyby bylo zle - kamarádka mi ji pak oháčkovala taštičkou a závěsem na krk - to abych na jaře mohla plavat daleko do přehrady a případná první pomoc byla po ruce. Musím přiznat, že jsem si to do té vody vzala jen jednou a pak jsem si přišla směšná. Ale protože je to krásně barevné, na památku ten nitrák i s bílou taštičkou mám dodnes.

Dovezli mne až před dům a já plná dychtivosti, jaké budou milé svátky se synkem jsem vyjela výtahem, cinkla na zvonek - nic. Tak vytáhnu klíče, odemknu - pusto, prázdno. A pak se ozval telefon a příšerný chraplák:"Mami, mám přes čtyřicet horečku a nemůžu k tobě, ty tu chřipku nesmíš dostat! Máš co jíst?"
No, mám nemám - copak mohu po tom marodovi chtít? Takže ano, jasně, nestarej se. A nakoukla jsem do lednice. Sláva - tulilo se tam k sobě pár zaschlých buřtíků, co jsem před pár týdny nestihla sníst, dvě vajíčka, olej v lahvi taky ještě byl - chleba jasně jako kámen, ale jsou ještě těstoviny, těch mám doma vždycky dost - mám je ráda.

A tak jsem měla slavnostní štědrovečerní buřtguláš s kolínky, druhý den zbytek a pak už byly krámy otevřené a nakoupila jsem si - a ten svatvečer jsme si pak oslavili a odárkovali se namísto toho na Silvestra.

A díky letošnímu závalu sněhu, "neviditelným" chodníkům a okolním silnicím a kolečkům mého chodítka, co se ve sněhu odmítají točit, nejspíš dopadnu stejně zábavně. Jsem přikovaná k domovu jako když mám „hausarest“. Můj internet zrovna stávkuje a tak mám čas na psaní a na mou duši jsem zvědava, jak to všechno dopadne. Ale těch těstovin mám doma zase dost - pohoda vánoc je zachráněna!

Naďa Vencovská

Další články autorky