U¾ila jsem si ho dost. Od mládí jsem byla na zubaøském køesílku vaøená, peèená. Ne, ¾e bych si zuby neèistila, poctivì tøikrát dennì, ale nic naplat. Pøi ka¾dé pravidelné preventivní návštìvì objeví paní zubaøka nìjaký kaz. ®e by málo vápníku? Ale kdepak, kosti mám jako slon. Dosud jsem nemìla ¾ádnou zlomeninu. Zato mùj mu¾. Ten u¾ snad nemá v tìle kostièku, kterou by nìkdy zlomenou nemìl. Kdy¾ se mu podaøí jeden rok bez nìèeho v sádøe, je to dùvod k oslavì.
„Ty bys snad mìl stát s helmou na hlavì mezi dveømi, smìjí se mu kolegové, kdy¾ si pøi seskoku z korby nákladního auta zlomil pánev. To je prý nejbezpeènìjší místo.“
Ale zuby má dobré. Do padesáti bez kazu, i kdy¾ to èištìní…
No, nebudu ho pomlouvat!
Za to já: Kaz, léèení, plomba, vypadlá plomba, ulomený zub, kleštì, to je rituál, který se neustále opakuje. Došlo i na mùstky, korunky a nakonec protéza. Koneènì zoubky jako perlièky.
Ale, padají mnì. Musím si je lepit. Ta chu» lepidla je dost nepøíjemná!
,,Dá se s tím nìco dìlat (?)“, volám paní zubaøce.
„Jistì, øíká tato, objednám vás a koukneme na to“.
V den „D“ rychle dovaøím obìd, protézu peèlivì vyèistím, a vyrá¾ím, chci být na poliklinice vèas. Honem, mám u¾ jen dvacet minut a je to dost daleko. Tìsnì pøed cílem se mimodìk dotknu jazykem prázdných dásní. Jémine, v¾dy» já jsem nechala tu protézu doma.
Chvilku setrvaèností pokraèuji smìrem k poliklinice. Pak udìlám èelem vzad!
,,To jsi nìjak brzy doma“ vítá mì mu¾. Beze slov jdu do koupelny a uká¾u na umyvadlo.
,,Podívej!“ Ne, ¾e by mì politoval…
Otøásá se hurónským smíchem. Pøedstav si, ¾e bys šla ke gynekologovi a zapomnìla doma... Co, u¾ jsem ho doøíct nenechala, ohnala jsem se po nìm ruèníkem a spìchala k té zubaøce…
