Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Gymnazista
Mé bezstarostné dìtství (podal jsem o nìm malou zprávu), vèetnì pìti let na obecné škole ubìhlo a otec mì nechal zapsat do první tøídy gymnázia, dokonce v daleké Bratislavì. Nástup školy jsem si malinko zkomplikoval, postihla mì nepøíjemná nemoc, diagnózu neznám, otekla mi celá levá tváø a dlouhé týdny jsem musel trávit v teple na lù¾ku. Problémy u¾-u¾ konèily, le¾el jsem u svých tet pod dohledem jejich dobré známé, dìtské lékaøky, kdy¾ v naší vesnièce mìla vypuknout pou». Uznáte, tam jsem nemohl chybìt, i kdy¾ se to paní doktorce moc nezdálo. Ale ukecal jsem ji, pustila mì pod pøíslibem, ¾e na pou»ové atrakce jen nakouknu a budu se nadále léèit.
Sliby chyby, neodolal jsem, nejen jsem se svezl na kolotoèi, èerstvý vìtøíèek omýval moji bolavou tváø, ale a¾ mi došly peníze, byl jsem i „toèit“. Výsledek na sebe nenechal dlouho èekat, tentokrát mi otekla tváø pravá, zato poøádnì, cosi tam hluboko uvnitø hnisalo, bolelo. Paní doktorka mì ani moc nehøešila, ale její doporuèení bylo nemilosrdné: operace v nitranské nemocnici. Moc jsem se ani nebránil, vytušil jsem zvláštní pøíle¾itost a zdìšeným tetám, které o mì peèovaly, jsem sdìlil své podmínky. Za prvé, do nemocnice pojedeme taxíkem a budu sedìt vedle øidièe, za druhé bude mi zakoupena kovová stavebnice Merkur.
Svìt první republiky byl i v tomto smìru trochu jiný, mo¾ná o tom nevíte, nemocnice mìly své tøídy. Na pojiš»ovnu, bezplatnì, tøída tøetí, ohromné sály s desítkami lù¾ek, s tou nezákladnìjší péèí. Tety mì asi hodnì milovaly, umístnily mì na tøídu druhou na komfortní dvoulù¾kový pokoj, jedna z nich v nemocnici obìtavì pøespávala se mnou. Nevím, zda si to mám chválit nebo ne, u¾ i na druhé tøídì musel operovat pan primáø, soudím, ¾e urèitì neprošel kurzem estetické chirurgie, na mé tváøi zanechal pro celý ¾ivot docela ošklivou ètyøcentimetrovou pooperaèní jizvu, ale zásah byl jinak úèinný. Mé podmínky byly splnìny jen zèásti, stavebnici se nepodaøilo sehnat, náhradou jsem dostal Knihu d¾unglí, její postavièky ze zvíøecí øíše si dokonale pamatuji dodnes.
O prázdninách jsem se dokonale zotavil a èekalo na mne nové dobrodru¾ství, cesta do Bratislavy. Vlak do Nitry a zpìt, celých 12km jsem u¾ spolehlivì ovládal bez doprovodu, hrdì jsem odmítl myšlenku, ¾e by mì v mých 11 mìl nìkdo na lákavé cestì, dokonce s pøestupem, slibující nevšední zá¾itek, doprovodit. Jízdenku mi koupili, pouèili, kde mám pøesednout na spoj z Nitry do Bratislavy, posadili mì do vlaku, zamávali a Sbohem. Je nutno dodat, ¾e pøemírou rodièovské péèe jsme jako dìti rozhodnì netrpìli, dodateènì stejnì pøemítám, zda bych podobný experiment podnikl se svým 11letým potomkem. Ale dopadlo vše v poøádku, do Bratislavy jsem dojel bez problémù, podle dalšího bodu návodu jsem dokonce sedl na elektrièku a dokonce jsem ani neopomnìl vystoupit u tehdejšího bratislavského mrakodrapu, 11patrového Manderláku. V té chvíli u¾ ale mùj návod došel, bezradnì jsem se rozhlí¾el na ten fantastický ruch velkomìsta roku 1941, najít ten správný smìr z køi¾ovatky asi pìti ulic a dvou námìstí se mi zdálo nad mé síly. Dobøí všímaví lidé ještì nevymøeli, mé rozpaky vytušil nedaleko parkující taxikáø. Máš pìt korun? Znìla jedna z jeho otázek. Pøisvìdèil jsem a v pìti minutách u¾ jsme zastavovali na Dostojevského radu 29 u mého bydlištì pro tøi školní roky, u mého internátu.
Náš internát
Na tento mùj internát, domov studující mláde¾e, vzpomínám s láskou, byl to opravdový domov. Nejen¾e poskytoval bydlení, stravu, péèi o prádlo, ale také ¾il, vychovával. Nauèil jsem se tu nesmírnì mnoho v tzv. samovzdìlávacích krou¾cích. Fungovaly nìjak tak zcela bezdìènì, samozøejmì, nauèil jsem se vyvolávat filmy, kopírovat fotografie ( na zvìtšovák jsme se ještì nezmohli), dokonce i namíchat vývojku (metol-hydrochinonovou) a ustalovaè, postavit si krystalku pro poslech rozhlasu. Fotografii našeho internátu, kterou pøipojuji, jsem osobnì kolem roku 1942 vyfotil, vyvolal, vykopíroval.
Ka¾dý zájemce o hudbu bez rozdílu nástroje, po nìm¾ zatou¾il, tu našel svého uèitele. Po dvou letech u klavíru, dodnes se tomu divím, mi dokonce umo¾nili chodit rok na varhany do slavného bratislavského Blumentalského kostela. Byl to jedineèný zá¾itek, byly to ve své dobì jedineèné varhany s oddìleným hracím stolem s elektrickým ovládáním. Dva manuály, ale pro ka¾dý bylo mo¾né si pøedem navolit tzv. volnou kombinaci rejstøíkù a stiskem jediného tlaèítka je zaøadit èi vyøadit a kouzelné tlaèítko Tutti, které rázem mobilizovalo plnou sestavu všech píš»al. Jednou týdnì jsem tam mohl chodit dokonce samostatnì cvièit, pou¾ít Tutti bylo pøísnì zakázáno, ale kdo by odolal?
Internát, k nìmu¾ ještì patøil i další pro dìvèata, mìl dokonce svùj symfonický orchestr. Dodnes mi zùstaly v povìdomí nádherné motivy Nedokonèené h moll Franze Schuberta, která byla na programu tohoto amatérského tìlesa. My, malí jsme také o nic nepøišli, mìli jsme svùj orchestøíèek, dodnes si pamatuji názvy dvou skladeb, Volkslied a Märchen, které se trpìlivému panu dirigentovi podaøilo natlouci nám do hlavy èi prstù. Nevím, jak jsem pøišel k té cti, v jedné ze skladeb našich symfonikù, charakteristické skladbì V klášterní zahradì mi byl dokonce svìøen sólový part: foukal jsem do zvláštní píš»alky, v ní¾ zvuk probublával trochou vody a napodoboval ptaèí zpìv.
Opravdu pro ka¾dého byl jedineèný smíšený sbor, který rovnì¾ èasto obohatil ¾ivot tohoto studentského spoleèenství. O jeho rozsahu a slo¾ení rovnì¾ napoví dobový obrázek. Pro zajímavost, uprostøed sedí náš, neváhám se øíci táta, øeditel domovù dr. Pécsi, kousek vlevo od nìho hlavní dirigent obdivuhodného tìlesa, tehdy u¾ oktaván Ivan (s motýlkem). Musím se pochlubit, dostalo se mi zvláštní výsady, u¾ v tercii být korepetitorem dívèí èástí sboru (kleèím úplnì vlevo), co¾ bylo spojeno se zcela mimoøádnými zá¾itky – mìl jsem tu výsadu, vstupovat i na pokoje dívèího internátu. Pøiznám, nestálo to za to, dívky, vlastnì u¾ malé sleèny nejednou zvìdavì zaútoèily (slovnì) na mé lehce tušené budoucí mu¾ství, pochopil jsem, ale radìji jsem se zdìšením opouštìl ponìkud pøedèasné bojištì.
Náš sbor
Naše gymnázium se nacházelo daleko od naší ulice, bylo nad hlavním nádra¾ím, na Hlbokej ceste. Byla to docela vydatná procházka, prakticky od Dunaje, starého dunajského mostu, pøes celý støed mìsta. Ve snu by nás nenapadlo, pou¾ít k cestám do školy a zpìt elektrièku, asi by to byla naše kapsa ani neunesla, ale nemyslím, ¾e nám èinilo jakékoliv potí¾e absolvovat v létì v zimì dvì tak 40minutové procházky.
Na tøi roky, trávené v tomto spoleèenství, vzpomínám s láskou, naši pohodu kazila jen váleèná atmosféra, stále èastìjší letecké poplachy, v hluboké noci nás rozespalé hnali do protileteckého úkrytu, jindy jsme pøes zákaz pozorovali z patra bombardování nedaleké rafinerie, Apolky, obrovský po¾ár, v nìm¾ barely s benzínem vybuchovaly a létaly vzduchem; to hrùzné divadlo jsme si nemohli nechat ujít. Ve ètyøi a ètyøicátém mì u¾ otec do Bratislavy nepustil. Moudøe, ten krásný dùm z obrázku u¾ není, dostal plný zásah a zmizel ze svìta. Naštìstí to bylo v dobì, kdy vìtšina klukù byla ve škole. Ve sklepì, který mìl poskytovat protileteckou ochranu, zahynul jen jeden, druhého zachránilo, ¾e stál mezi masívním kovovými zárubnìmi dveøí. Po mnoha hodinách namísto mladého mu¾e záchranáøi vytáhly prošedivìlého staøeèka.
Imra Lencz
Další èlánky autora: