Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai, "vrtačka" a chudák velbloudář

V jedné z posledních hodin mě Tai opět pobavil, ale tentokrát nejen svými lingvistickými "objevy". To bylo tak:
Když Tai přichází ke mně na hodinu, bývám doma sama, jenže tentokrát jsem sama nebyla. Manžel, který přijel po noční směně dopoledne domů, se chvíli před Taiovým příchodem odebral do ložnice, aby dohonil spánkový deficit. Ložnice sousedí s obývacím pokojem, kde se s Taiem učíme. Tady ještě musím říct, že před víc jak rokem se do bytu přímo nad námi nastěhovala mladá dvojice, jejíž mužská část je buď zanícený kutil, nebo se rozhodla udělat z třípokojového bytu byt šestipokojový, tudíž panelové zdi věčně rozeznívá vrtačka či jiný hlučný nástroj.

V důsledku toho nezřídka musím přerušit diktování, protože není slyšet vlastního slova. A protože Tai je už na tyto "koncerty" zvyklý, nevyvádějí ho z míry. A tak když diktát začaly náhle rušit zvuky, jež připomínaly startující formuli (to se můj choť ve spánku zřejmě překulil na záda), Tai, netušící, že nejsme v bytě sami, jen se stoickým klidem poznamenal:
"Á, vrtačka! Ale nějaká silná..." V tu chvíli se původce oněch podivuhodných zvuků rozkašlal.
Tai jen povytáhl obočí do půli čela a své prohlášení opravil s patřičným odůvodněním:"Tak to ne vrtačka. Vrtačka nekašle!"

Ten den, kdy nás při hodině rušila "vrtačka", měl Tai jeden ze svých dnů „D“.
"Hlášky" z něho přímo padaly. Buď se o něho pokoušela rýma, nebo ho dráždil suchý vzduch panelákového bytu - zkrátka Tai najednou hromově kýchl. Sotva stihl vytáhnout z krabičky na stole papírový kapesník, když se exploze opakovala s takovou razancí, že téměř "políbil"na stole otevřený sešit. Zvedl hlavu, pokrčil nos, přimhouřil oči a čekal. Ovšem třetí kýchnutí se nedostavilo. Vysmrkal se tedy a prohlásil:
"Škoda!"
"Jakápak škoda?" podivila jsem se.
"Tatínek říká," vysvětlil mi Tai, "že správný křesťan kýchne třikrát."
Pak se poťouchle zahihňal a vyřešil situaci po svém: "Já nejsem křesťan, tak kýchnu jen dvakrát."

Tentokrát jsme opět psali diktát z příručky, a to o dovolené v Tunisu. Diktuji Taiovi větu o dětech, které se chtěly povozit na velbloudovi:
"Děti přinášely drobné penízky, aby je velbloudář povozil."
Tai píše a jen tak mimochodem utrousí: "Chudák!"
"Kdo je chudák a proč?" zbystřím pozornost v očekávání další hlubokomyslné úvahy. A dočkám se:
"No velbloudář! Musí je vozit sám!"
Ano, s češtinou sice Tai svádí urputné boje, ale dovede si povšimnout, že v nesprávně stylizované větě chybí výraz "na velbloudovi" a jeho absence obsah věty pozmění...

Míla Nová