Cesta po Španìlském království
Las Medas (a jedno pøekvapení k tomu).
Anèovièky jsou rybièky. To vím. Ale jaké? Tak to si vùbec, ale vùbec neuvìdomuji. ®ralok? Ne, ¾ralok pøece ne. Tak obrovské plechovky se nedìlají. Sardinky? Sardinky taky asi ne. Ty poznám, proto¾e jsem si jich nafasoval na “krvi“ neúrekom. I po smrti si plavou. V oleji. Skvìlá výsada si plavat i po smrti. To vám teda øeknu. Ale anèovièky? Tak to tedy nevím. Fakt. A tak nám mìli ukázat, jak se anèovièky plní do plechu, co se s nimi dìlá pøed tím, ne¾ se plní a jak vlastnì
vùbec vypadají. Skvìlý zá¾itek, pøi kterém se prý u¾ stalo, ¾e jakási paní které to ukazovali pøed námi, pøi tom ukazování omdlela. Urèitì ne blahem, ale zápachem. Ale co se s tím budu mazlit, smradem to bylo! Pekelným! No ale ono mezi námi, návštìva jatek taky není zrovna pùvabná procházka rù¾ovým sadem. Spíš pøipomenutí toho, ¾e ty naše øízky a svíèková se musí hodnì dlouho a umnì maskovat a upravovat vaøením, dušením èi peèením, aby se nám z nìj neobracel ¾aludek.
No a pøedstavte si. ®e o tohle dneska pøijdeme! My máme ale smùlu, co! Tohle nám oznámil František po rozjetí autobusu a vysvìtlil nám, ¾e máme ale vlastnì obrovské štìstí. Dneska je tu nìjaký regionální svátek a nepracuje se. A ¾e vlastnì v té továrnì vidíte jen jednu Španìlku, co¾ zas tak Španìlka úplnì není. Ona sice zruènì, ale stále stejným pohybem zbaví rybu páteøe a pošle jí dál a ¾e to zas není taková zábava jak se to prezentuje, ale ¾e je to vlastnì docela nuda. Místo toho ¾e uvidíme kouzelné mìsteèko Pals. To sice není nijak slavné, ale stojí urèitì za vidìní. Autobus toto oznámení nijak nekomentoval a to ani ti lidé, co komentovali rádi a èasto. A tak si autobus štìbetá dál svoje, nebo» všichni jsou nádhernì odpoèinutí a není ani ètyøicet pìt, ba ani tøicet osm, ale jen tak kolem dvaceti osmi, co¾ je obrovská tìlesná slast. Navíc jedeme k moøi a do pøírody a to po tìch obrovských zá¾itcích z kultury je jako jít na houby do bukového lesa po týdenní šichtì ve zlatých dolech. Krajina je tu docela jako ta naše a mraky jsou taky jako u nás, ba i øeky jsou tu jako u nás. ®ádné mléko v nich neteèe a voda je krásnì modrá. No a ne¾ pøijedeme do Pals, tak abyste se nenudili, budu vám vyprávìt o tom, co nám vyprávìl v tom autobusu František.
Bylo, nebylo…. To si vám jeden španìlský právník, co byl správnì pošpanìlsku bohatý, koupil ve mìsteèku Pals dùm. Oni ti právníci jsou bohatí asi všude, ale tady ve Španìlsku jsou skoro všichni ti právníci bohatí dost hodnì, ale vlastnì ještì o moc víc ne¾ hodnì bohatí. Ale tenhle mo¾ná nebyl zas tak bohatý, a to tøeba proto, ¾e si koupil dùm tady a ne v Barcelonì a nebo byl u¾ tak bohatý, ¾e byl výstøední a nevìdìl roupama co dìlat, a tak si ho koupil zrovna tady. Nebo tøeba zavøel oèi a píchl prstem do mapy a trefil se tím prstem do Pals. A nebo byl tak bohatý ¾e,... Dost!!! Víte co, necháme ho být, a» si se svými penìzi dìlá co chce. Tak si tady tedy koupil ten dùm. Docela velký, docela zachovalý a docela hezký a taky na docela dobrém místì. Pals je na kopeèku a tak mìl výhled do kraje a mohl se radovat celý dlouhý den, jak to dobøe koupil a jak je tu krásnì. Kousek k moøi, ani ta vedra tady nejsou jako ve Valencii nebo v Seville a lidi 
jsou tu milí, zdvoøilí a ne zas tak moc závistiví jako jinde. Ale za èas se mu ten dùm zdál nìjak obyèejný, asi byl fakt strašnì moc bohatý a nesnášel obyèejné vìci, a tak si øekl, ¾e to chce alespoò novou fasádu. A proto¾e to byl právník manuálnì zruèný, tak vzal kladivo a »uk, buch, bác a byl tu najednou úplnì holý kámen. A po nìm další a další. Ty kameny vám všechny byly ze šestnáctého století a on skoro celý dùm byl ze šestnáctého století a moc mu to takhle slušelo. Právník mìl radost, jak dobøe koupil, ¾e si vlastnì koupil taky kus dìjin a pochlubil se tím starostovi. Ten na ten dùm kouká, je z toho celý tumpachový, proto¾e u¾ tu jeho rodina ¾ije po pìt generací a neví, ¾e jsou tu vlastnì takové historické domy. No a pak si øekne, víte on to byl chytrý starosta, ¾e takhle by mohly vypadat i ty ostatní domy v mìsteèku. A tak vyhlásí soutì¾ o nejhezèí holý a neomítnutý dùm v Pals. Dlouhou dobu se pak tady nedalo pro hluk a rámusení ¾ít, bylo to tu jak v kamenické dílnì u Donatelù, nebo mo¾ná ještì hùø, jako v lisovnì ve Škodovce, ale vìøte, ¾e to stálo za to. Skoro všechny domy byly najednou úplnì jiné, ne¾ pøedtím kdy¾ byly omítnuté, a moc a moc jim to slušelo. Vylouplo se vám tu nedaleko moøe originální historické mìsteèko, jakých je u¾ na svìtì jen doopravdy málo.
A my teï stojíme na parkovišti pod kopcem. Celí natìšení na to moøe a barevné ryby co nás dneska èekají. Na tu pohodu kdy není moc vedro a ani se moc nespìchá a to mìsteèko taky nikam nespìchá, poøád pøed námi stojí na místì a jen se tak trochu pøed námi tyèí. Je to samá zeleò a ten kámen kolem nás na tìch všech domech taky nìjak neútoèí, nevnucuje se a jen nám øíká:”Raète vá¾ení dál, vítám vás a buïte tu jako doma” A my jdeme dál a cítíme se tu jako doma. Tøeba jako v Sobotce èi v Telèi nebo v Berounì, ale pøitom jsme ve Španìlsku nejšpanìlštìjším, co tu jenom je a vùbec se na nás nevytahuje. Ten kopec taky není vùbec strmý, vlastnì je ten kopeèek jenom mírný a my jdeme a všichni zuøivì fotíme a ono to vypadá, jako bychom po sobì støíleli. Ale nikdo k zemi nepadá, nikdo nechroptí ve smrtelné køeèi a fo»áky a kamery cvakají a vrèí a chrèí. Je tu vá¾nì jako ve vanì s teplou vodou,co se do ní potopíte a¾ po pusu, slastnì se rochòáte blahem a to všechno trvá po celou dobu chùze a¾ úplnì na samý vršek. Je vidìt daleko široko a Jana nám ukazuje v dáli ostrovy Las Medas a taky na horizontu zvláštní uskupení kopcù, pod kterým si laèní námoøníci v¾dycky pøedstavovali nahou ¾enu. A ona tam doopravdy le¾í, je sice celá kamenná, ale všichni to taky tak vidí jako ti námoøníci a patøiènì to komentují. Na jejím prsu je tam ten charakteristický hrbolek jako na všech prsou ¾en. Hrbolek, po kterém tou¾í všichni kojenci a který je pro nì úplnì nejdùle¾itìjší, a pomnìte - on je to vlastnì klášter. Kdysi ho tam postavila církev svatá, ale kdy¾ u¾ ho postavila tak si uvìdomila, ¾e tam nijak nedostane vodu a tím ¾e je vlastnì neobývatelný. A od tìch dob, co ho postavili, je klášter prázdný a tím vlastnì slou¾í u¾ jen tìm námoøníkùm a ostatním jako pouhý symbol pro jejich obrazotvornost.
Na pobøe¾í je to z Pals jen malý kousek. Kdy¾ jsme opustili mìsteèko i s jeho mladou uèitelkou a dìtmi kolem ní malebnì zakrou¾enými, ani jsme si moc neposedìli a u¾ zase vystupujeme. Pøístav není velký, ale není ani malý. Je pøesnì takový jaký by mìl být. Davy se tu netlaèí a spíš bych øekl, ¾e je tu rovnováha mezi lodìmi a lidmi. Moøe barevnì ladí s oblohou. Na ní se sice vyskytují mraky, ale není jich olovìná tí¾e, jen je jimi pocákaná obloha od skoro vyèištìného a vypraného štìtce. Okolní skály nás rozhodnì neoslepují bìlobou andaluských domù. Ani trochu. Jsou do¾luta, trochu taky došeda a jsou asi vápencové, jak soudím podle jejich èlenìní. To jejich èlenìní není zas tak úplnì dramatické, spíš jen mírnì neukáznìné a svévolné. Prohlí¾íte si je s rostoucím zájmem, proto¾e to není vùbec ani trochu nudné. Není tu ani velkolepost skal z Capri, ani stékající hora lávy na Ligurském pobøe¾í. Do ¾luté lodi právì nastupují lidé, ale tahle loï není ještì naše, a tak chvíli èekáme na tu pravou a jedinou.
Pak nastupujeme i my a z moøe nás ovívá vlhký a vla¾ný vítr. To moøe je pro mì pøekvapivì tmavé. Podle toho by tady mìla být hloubka. Ale není, proto¾e tahle ta oblast je rájem evropských potápìèù. Ty by tady nebyli kdyby tu byla velká hloubka a taky by tu neplavaly ty rùznobarevné ryby, které nám ukázat chtìjí. Je ú¾asné se dívat na promìnìné spolucestující, kteøí jsou po tìch andaluských vedrech najednou v pohodì a docela tiší a usmìvaví. Tohle není Sevilla se svými pìtaètyøiceti stupni. Tohle je Las Medas, kde je vám neobyèejnì fajn, vùbec se nepotíte a vùbec nic tu není proti vám. Proplouváme kolem skal, zastavíme se na chvíli u prodìravìné skály od stále útoèícího moøe. Je to stejné tak jako na Capri, ale tady se nedá proplout lodí, proto¾e tahle díra je z kategorie starších ¾ákù, a ne dospìlých. Na hranì vody a kamene je vidìt èervený korál, ale tenhle nám nikdo nepøedstaví jako kdysi na Capri a ani jeskynì zde ¾ádné nevidíme.
Pak u¾ plujeme zpátky a naše rychlost se zpomaluje na minimum. Do sklenìného podpalubí se nejdøív nahrnou španìlské dìti, aby vidìly rybièky nakrmené naším uspoøeným chlebem. Dìti jásají z té nádherné barevnosti ryb a my èekáme. Potom jde na “kukaèku” další skupina a nakonec i my, východní cizinci. Teï jsme v suchém akváriu pod lodí i my a kolem nás je samá voda, samá voda, ale nepøihoøívá. Ty ryby u¾ to s námi nebaví, co taky s chudými a nepøejícími cizinci, co jim ani chleba nedají, a naschvál se schovávají pøed námi kdesi za skalami. Co chvíli mám pocit, ¾e u¾ drhneme o dno, a vše je osvìtleno pohádkovým modrozeleným svìtlem ze ¾lutého slunce rozpuštìného v moøi. Pak u¾ všichni pochopí, ¾e nic víc neuvidí a jde se zase na palubu za tím normálním zlatým sluncem. Ta naše èeská Carmen si sedne na sedadlo pøed nás, vítr jí èechrá vlasy, hladí je a zbo¾òuje, ona nastavuje tváø vìtru a je z ní najednou úplnì jiná Carmen. ®ádná magistra, èi co to vlastnì je, to není, ¾ádná dáma, ale ¾ena se zajímavým profilem tváøe, kterou to na pøídi baví. Jdu na záï, fotím bílou pìnu, která se rozpouští zpìt do modra té nejsprávnìjší a pravé moøské vody a za námi se táhne stopa jako za tryskovým letadlem.
Domù jedeme tak akorát vèas. Dneska je to tedy skoro jedno, kdy jedeme. Je všeobecnì fajn a ty naše musy jsou jen nepatrné a nedùle¾ité. Hotel je zase na úrovni. Všechny naše hotely zde ve Španìlsku jsou na úrovni. I personál je na úrovni. Jídlo je také na úrovni, i øidièi jsou na úrovni a prùvodci jsou úplnì ze všech nejvíc na úrovni. Absolutní profesionálové, a to i František, i pøes jeho obèasné pøestávky v øeèi. Jana byla vùbec dokonalá. Trochu z ní šel chlad, ale takhle by se to prùvodcovství mìlo dìlat. Chirurgové, kteøí budou citovì zaanga¾ovaní na pacientech, budou mít strach z toho, ¾e se jim operace nepovede a ¾e jim umøe blízký pacient. Z toho zaènou dìlat chyby. Ze strachu. Musíte se pøi slu¾bách všeho druhu odpersonalizovat. Musíte být dokonalým strojem. Ale a» má ten profesionalismus alespoò malièký, nepatrnì lidský rozmìr. Jen tøeba pro mne. Prosím. Po veèeøi jsem si šel ještì u¾ít atmosféru veèerního mìsteèka. Jen jsem bloumal a fotil ty nedokonalé a neprofesionální lidi a pak u¾ jsem šel spát. Nádherný odpoèinkový den. A zítra? Barcelona!
Jiøí Suchánek
Fotogalerie - Madrid a El Escorial