Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Dvacetidolarovka
 
Ka¾dý den nás èekalo nové poznání a dny ubíhaly jako voda. Skamarádili jsme se se spoustou nových emigrantù s podobným osudem, jako byl náš, a to hlavnì z Èeskoslovenska. Mìli jsme prostì k sobì blí¾ a rozhovory byly plynulé a nenásilné. To se nedalo øíct, kdy¾ jsme pou¾ívali naši lámanou angliètinu.
 
Na hostelu nám bylo umo¾nìno bydlet jeden rok, a nebo, kdy¾ si najdeme práci, mù¾eme vyu¾ít pùlroèní pobyt na hostelu a pùl roku v pohostelovém bytì. Mìli je roztroušeny v rùzných oblastech Sydney.
 
Podpora byla velká výhoda a to hlavnì ze zaèátku. Nedalo se však nic ušetøit a to my jsme chtìli. Bylo nám smutno po rodinì v Èeskoslovensku a plánovali jsme, ¾e jako první pozveme asi Vladimírovy rodièe. Byli u¾ v té dobì penzisté a s tím komunistický re¾im nedìlal ¾ádné problémy. Kdyby se u¾ z dovolené nevrátili, tak by vláda alespoò ušetøila na jejich dùchodech.
 
Tento plán by byl mo¾ný uskuteènit jenom za pøedpokladu práce a našetøení penìz. Zaèali jsme tedy po ètyøech mìsících vystrkovat rù¾ky a shánìt práci. Èeská emigrantka Vìra mi pøenechala jednu australskou rodinku, kam chodila uklízet jednou za týden na ètyøi hodiny.
 
Jeden den jsme se k nim vypravili. Vìra mne jim pøedstavila. Ukázali mnì, co bude moje práce, dali mi náhradní klíèe od bytu a urèil se den nástupu a s tím jsme se rozlouèili. Ta ú¾asná dùvìra mì pøekvapila. Ti lidé mne vùbec neznali a svìøili mi svoje klíèe a vùbec jim nevadilo, ¾e neumím anglicky. Dostávala jsem za tento úklid bytu $20.
 
V té dobì to byla velká pomoc k naší podpoøe. Musela jsem umýt koupelnu, záchod, vyluxovat, utøít prach a vytøít podlahy. Dalo se to krásnì zvládnout, nebo» byt nebyl velký. Moc dlouho jsem však u tìchto lidí neuklízela. Šlo mnì to rychle a v¾dy tu poslední hodinu jsem si sedla a èekala na ukonèení smìny. Vzala jsem si dvacetidolarovou bankovku, která v¾dy byla pøipravena na konferenèním stolku v obýváku.
 
Pøi mém, mo¾ná šestém úklidu, jsem si kladla sama sobì otázku – proè tam vlastnì jsem tu poslední hodinu, kdy¾ u¾ bych mohla být pìknì v pohodlí doma s rodinou?! Vše je pìknì uklizeno, tak co...? Vzala jsem tedy $20 a vyšlápla jsem na autobusovou zastávku, umístìnou právì pøed domem mého „¾ivitele“. Hezky si tam sedím na lavièce a pøemýšlím, kdy u¾ ten autobus pojede, a vtom mì zamrazilo u srdce. Pøímo pøede mnou místo oèekávaného autobusu zastavilo pìkné auto. Vyskoèil z nìho mùj dvacetidolarový pøínosce a pøistoupil ke mnì. Sedìla jsem tam jako hromádka neštìstí. Urèitì èervená a¾ po uši a zbabìlá se na nìho podívat. Oèi mi uhýbaly, kam se dalo. Nemìla jsem odvahu se s jeho pohledem setkat. Stydìla jsem se za to, co jsem udìlala. Pøipadala jsem si jako nejpodlejší zlodìjka.
 
Milý a dùvìøivý pán mi zaèal nìco vysvìtlovat. Nechápala jsem vùbec nic a i to, co jsem se doposud nauèila, jako by se mnì vykouøilo z hlavy. Vytáhla jsem z kapsy umaèkanou bankovku, podala mu ji a chtìla jsem utéct. Místo toho jsem tam však sedìla jako pøipoutaná. Mùj pohled smìøoval na jeho boty. Asi je to nìjaký úøedník – probíhalo mi myšlenkami. Jeho hlas mnì byl nìjak vzdálený. Najednou vytáhl penì¾enku, vlo¾il do ní vrácené peníze a obratem mnì z ní vrátil $15... vlastnì to, co jsem si zaslou¾ila. Kdybych znala nìjaké kouzlo, tak bych tam tak poní¾enì nesedìla. Urèitì bych se natotata vypaøila z této autobusové zastávky.
 
Potom se pán velice slušnì a na úrovni rozlouèil, popøál mnì hezký den a øekl, ¾e pøíští týden nashledanou.
 
Jak to, ¾e jsem nemusela odevzdat klíèe? Jak to, ¾e mám stále tu práci? Pøijela jsem na hostel úplnì psychicky vyèerpaná. Stydìla jsem se sama pøed sebou. Vysvìtlovala jsem vše Vladimírovi a on mnì pomáhal slo¾it takový krátký dopis na omluvu, do kterého jsme vlo¾ili klíèe od bytu. Zavezli jsme dopis do schránky majitele. Nemohla bych se tam po týdnu ukázat a dìlat, jako by se nic nestalo. Jak by mnì ti lidé mohli dál dùvìøovat?
 
Mezitím našel práci Vladimír. Takovou pomocnou u èeského obchodníka. Mìl firmu, která zamìstnávala elektrikáøe a ti èas od èasu potøebovali pomocníky k ruce. Bylo to nárazové zamìstnání, moc penìz za to nebylo, ale lepší nìco ne¾ nic!
 
Pokraèování pøíštì...

Dobrodru¾ství èeské rodiny v Austrálii - 1
Dobrodru¾ství èeské rodiny v Austrálii - 2
Dobrodru¾ství èeské rodiny v Austrálii - 3

Dobrodru¾ství èeské rodiny v Austrálii - 4
 
Jana Gottwaldová
* * *