Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Zlodìjka
My jsme doma v¾dycky mìli daleko od kapsy do huby. Ale proto¾e otec mìl takové zamìstnání, ¾e se pøedpokládala jistá úroveò, nezbylo mámì, ne¾ aby se zapojila do "dámského krou¾ku". Setkávaly se pravidelnì tu u té, tu u oné a neobešlo se to samozøejmì bez pohoštìní. Neznám vìtšího kouzelníka ve vytváøení nìèeho z nièeho, ne¾ byla moje máma. Tolik receptù za pár halíøù nevyšlo snad z ¾ádné jiné dílny. Vùbec nejfantastiètìjší pochoutkou byly "zlodìjské dortíky". Škoda, ¾e tenhle recept opustil svìt spolu s ní. Pøichystala si krapet toho, krapet onoho, míchala a šlehala, pekla a zdobila a za hodinku se na sklenìné míse s no¾kou usídlily tmavé bochánky, zdobené šlehaèkou (to po vejplatì), nebo snìhem (ke konci mìsíce). A na druhé misce stejnì voòavá lepená koleèka.
Mnì doslova tekly oèi, tou¾ebnì opøené o tu parádu. Ale máma ostøí¾ím zrakem sledovala mé loudilské obcházení a okøikovala mne døív, ne jsem vùbec pomyslela na to, abych chtivì vztáhla ruku. To bylo pro hosty a rodina - tedy konkrétnì já - mìla nárok a¾ po jejich odchodu. Pokud zbylo. Tak to bylo dobré, ¾e jen sem ta neupøímná slušnost dámy zdr¾ela od vyblizování drobinek naslinìným prstem. Aspoò to býval mùj výdobytek.
Ony se ty dortíky jmenovaly zprvu jinak, ale pozdìji dostaly pøízvisko "zlodìjské", proto¾e... No, proto¾e jsem se èasem nauèila tak šikovnì krást, ¾e ani ta hbitá hlídaèka - máma – dlouho o nièem nevìdìla. Pokud jsem dokázala zobat jen tak "sem-tam", obratnì vytahovat zpod hromádky, aby se stavba nezbortila. Jen¾e ¾el, nabyla jsem takové zruènosti, ¾e mi narostlo sebevìdomí. Opustila jsem mísu s koleèky a zkoušela to i s dortíky, kde se stopy zahlazovaly hùø. Daøilo se. A pak si má drzost pøestala klást meze a já jednoho dne vyjedla do vratké dutiny celou stavbu. Zbortila se po prvním nabrání máminých návštìvnic. Jen co odešly ...
Taková neodolatelná chu», kdy síla touhy a svodù pøekonala všechno nebezpeèí, mne pøepadla pozdìji - u¾ v dospìlosti. Bùhví jakým øízením osudu jsem se dostala k pozvání do "nóbl" spoleènosti. A uprostøed místnosti trùnil šlehaèkový dort. Snad tou vzpomínkou z dìtství, proto¾e také mìl tmavý korpus, snad tou nadýchaností, kdy šlehaèky pøecházely od èistì bílé, pøes kakaovou a¾ k rù¾ové jahodové - no, ještì teï jsem polkla! Moc si na parádu nepotrpím, ale tehdy jsem dokonce mìla vysoce spoleèenské šaty. A v nich obcházela tu voòavou krásu jako hladový vlk. Samozøejmì - mohla jsem poèkat, v¾dy» to bylo urèeno pro nás, hosty. Ale moje nejvýraznìjší vlastnost je dychtivá netrpìlivost. Co nemám hned, to
jako by nebylo. Kolik trápení u¾ jsem si tím v ¾ivotì pøivodila, kolikrát se pøipravila o zdárný výsledek dlouho pøipravované akce, kolik krásných mu¾ských zaplašila!
Pokoušela jsem se vtipnì konverzovat, jak se od hosta oèekávalo, ale ve skuteènosti jsem jen polykala sliny a propalovala oèima hostitelku, kdy u¾ koneènì dá pokyn k pohoštìní. Ruka mne zrovna bolela, jak jsem se sna¾ila pøekonat v sobì dobré vychování a nevztáhnout jikradmo. Aspoò jen tak prstíkem zarejdit pod šlehaèku - jen soustíèko nechat rozplynout na jazyku! Co budu zastírat, docela jsem se spoleèensky znemo¾nila, i kdy se to mé oblíznutí pokusili zastøít uhlazeným vtipem.
Dlouho, pøedlouho jsem pak takovou nutkavou chu» nepotkala. A¾ jednou, ještì za "totáèe" mi nejmladší dcerka nadìlila k narozeninám vzácný a tehdy nevídaný šampón s vùní èerného rybízu. Je¾íši, to byla vùnì! Dala se kousat. Tak jsem si prostì jednou opravdu kousla. S vìdomím, ¾e je to nesmysl. Ale ta moje dravá potøeba dychtivì vychutnat nádherný pocit a¾ do dna a sebeznièení, mne pøekonala. Trest samozøejmì pøišel vzápìtí. Tìch bublinek, odpornì hoøkých, co ze mne vyházelo nekoneènì dlouhý èas!
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: