Jak jsem se stal knězem

„Světlo světa jsem spatřil první srpnový den roku 1974 v Tychách, v Polsku. Odmalička jsem žil a vyrůstal v Imielinie, což byla původně obec, ale od roku 1990 to je malé městečko, vzdálené 20 km od Katowic, na trase Katowice-Oœwięcim. Imielin je takové zvláštní městečko, nemá např. žádný panelák ani žádný klasický městský dům, všech asi 6 tisíc obyvatel bydlí v rodinných domcích. V jednom takovém jsem bydlel i já spolu s rodiči a bratrem, u domku byla zahrádka. Otec Henryk je již v důchodu, ale dlouhé roky byl vedoucím dolu Ziemowit Lędziny. Matka Alicja pracovala v jedné firmě jako ekonomka. Mám jednoho sourozence, o 10 let staršího bratra, který je ženatý, má 3 děti a co je zajímavé, vystřídal v zaměstnání svého otce a je nyní vedoucím stejného dolu. V Imielinie máme farní kostel Matki Bożej Szkaplerznej, asi 99% obyvatel městečka jsou katolíci a do kostela chodí každou neděli tak kolem 5 tisíc lidí, neboli drtivá většina městečka. V neděli je pět mší svatých, kromě faráře máme dva kaplany a jednoho kněze-důchodce.

Do kostela jsem chodil odmalička, od 1. třídy jsem byl ministrantem. Po ukončení ZŠ jsem v letech 1989-1993 absolvoval střední školu, tzv. liceum w Mysłowicach, česky gymnázium. Maturoval jsem v roce 1993. V roce 1993 jsem nastoupil do semináře a ke studiu teologie na Wyższym Œlšskim Seminarium Duchownym w Katowicích. V semináři jsme měli setkání s kněžími, kteří působili v České republice. Ti nám vyprávěli o nedostatku kněží ve vaší zemi a vyzvali nás, abychom také pomohli. Proto jsme tři kamarádi v roce 1998 přijeli za otcem biskupem Františkem Lobkowiczem. Spolu se mnou to ještě byli P. Adam Kasperek - nyní kaplan ve Fulneku - a P. Adam Małek - nyní kaplan v Ostravě-Pustkovci. Otec biskup Lobkowicz nás přijal jako opravdový otec a naše rozhodnutí jen utvrdil. To mi k ukončení semináře chyběl už jen rok a ten jsem absolvoval v letech 1998-1999 na CMTF v Olomouci.

V semináři v Katowicích nám chyběl k absolvování poslední rok. Po příjezdu do České republiky jsme absolvovali pouze jeden měsíc kurzu českého jazyka, do semináře jsme nastoupili v říjnu 1998. Hned pak následovaly přednášky v českém jazyce, ve kterém jsme zpracovali diplomovou práci, obhajovali ji a vykonali státní zkoušky. Rád vzpomínám na naši trpělivou učitelku češtiny - starší paní již v důchodovém věku. Nezapomenu na pěkné přijetí mezi Čechy v semináři, zejména na rektora i vicerektora, na velmi dobrou atmosféru a ovzduší, které v semináři vládlo.

Nebylo všechno bez problémů, alespoň pokud jde o ovládnutí jazyka, tak například jsem dlouho místo vysavač říkal „vysísač“. Podnes jsem často překvapen, jak jedno písmenko změní smysl slova. Jeden můj spolubratr kdysi četl na pohřbu evangelium a místo „ztracené ovce“ přečetl „zatracené ovce“. Někdy může mít takové nepřesné vyjádření i překvapivé a nechtěné důsledky. Jednou se mne telefonicky ptali, kde je otec děkan, a já jsem odpověděl místo „na pohřbu“ výrazem „má pohřeb“ a hned jsem musel pracně vysvětlovat, že otec děkan ještě neumřel. Také mi trvalo, než jsem začal rozlišovat výrazy „odmítat“ a „vyrazit“. S Boží pomocí, vzájemným pochopením a úsměvem však lze vše překonat.

V roce 1999 jsem úspěšně ukončil studium fakulty, dne 19. června 1999 jsem z rukou Otce biskupa Lobkowicze přijal v Opavě jáhenské svěcení. Od léta 1999 do června 2000 jsem vykonával jáhenskou praxi v Novém Jičíně. Byl to velmi zajímavý rok, který mi dal spoustu nových zkušeností. Poznal jsem hodně nových lidí, věřících i nevěřících. Na české poměry to byla celkem živá farnost. Hodně jsem pracoval s mládeží, dělal katechezi, křtil, oddával a pracoval ve farní kanceláři. Na toto období mám velmi dobré vzpomínky. Rád také vzpomínám na novojičínského faráře, Otce Peroutku.

24. června 2000 jsem byl vysvěcen na kněze Otcem biskupem Lobkowiczem v ostravské katedrále. Týž den, během slavnostního oběda novokněží s Otcem biskupem byly rozdávány dekrety - v tom mém stálo: Ustanoven jako kaplan ve farnosti Třinec. Po ročním působení jsem odešel do farnosti Hlučín. V roce 2003 jsem byl ustanoven administrátorem pěti kostelů – v Olbramicích, v Lubojatech, v Těškovicích, ve Slatině a v Tísku. V roce 2004 se jejich správa rozdělila a část farnosti převzal kolega také z Polska Pawel Kukiola.

Lidé ve farnosti Těškovice jsou velice milí, vstřícní, ochotní pomoci a upřímní. V okolních farnostech se o Těškovicích hovoří jako o státu ve státě. Pro mě to má velmi pozitivní význam. Vidím tam spoustu soudržnosti, vzájemné spolupráce jako jsou např. spolky hasičů, rybářů, zahradkářů. Těškovice jsou krásné tím, že mají své divadlo, spoustu dobré mládeže. V Těškovicích je hodně věřících, což je mojí radostí. Mám tady nejvíc ministrantů ze všech farností a scholu, která nás každou mši doprovází na různé hudební nástroje.

Mé plány do budoucna spočívají v práci na duchovním poli, v posilnění a obrození křesťanské víry v mých farnostech. Dále usiluji o záchranu kulturních památek, kterými jsou kostely, fary, kaple a Boží muka. Usiluji o zdokonalení spolupráce s místní samosprávou, starostou, zastupitelstvem a také s místními spolky jako jsou hasiči. Už pět let jsem členem dobrovolného hasičského sboru ve Výškovicích. Pravidelně se zúčastňuji různých hasičských akcí a i tam mám možnost působit skrze přátelská setkání a posezení, která lidi sbližují.

Mám rád hudbu, rád si poslechnu každou dobrou hudbu s nízkými decibely. Obzvlášť mám rád vážnou hudbu - Mozarta, Bacha, Beethovena. Od 4. třídy základní školy jsem se učil hrát na harmoniku a pak na varhany, které si myslím, docela dobře ovládám. V semináři jsem byl dokonce varhaníkem. Rád cestuji. Zajímám se už dlouho o vysokohorskou turistiku. Kromě toho v zimě velmi rád lyžuji na běžkách.“

Richard Sobotka