Setkání ve Vesuvu

Sluneční paprsek mě zašimral na víčku. Jedním okem jsem mrkla na hodiny. Je 5 hodin a já si musím vzít ranní dávku léku. Rozmrzele jsem vstala, zapila malé kulaté „skoronic“ a vrátila se do pelíšku s pocitem, že důchodce se má fajn , když může spát do kolika je mu libo.
Zavrtala jsem hlavu do polštáře a chystala jsem se usnout. Počkat, dnes je 23. května a to jedu do Prahy na sraz seniorů. V tu chvíli bylo po spánku. Převalovala jsem se v posteli a hlavou se mi honily různé představy. Pár lidí znám z chatu a z mailů, ale jsou na mne zvědaví ti, které neznám? A o čem to vlastně bude? Co si budeme povídat? Jen né o nemocech ! A jak se poznáme? A jací budou? Nebude se Pepulka (můj manžel) nudit mezi samými ženami? Pak jsem si sama odpověděla. Nebude – bude tam Ivo „neprduch“, kterého už zná z Lysé nad Labem, kde jsme se seznámili na vyhodnocení soutěže „Šikovné ruce seniorů 2009“. Právě Ivo mi doporučil internetový časopis a server SeniorTip, abych se přišla virtuálně mezi členy podívat. Tak jsem také učinila a občas se zúčastnila „pokecu“, občas si s někým vyměňuji e-maily, prezentace, obrázky a je to moc příjemné.

Jedna ze seniorek wiki – Libuška zorganizovala setkání členů v Praze v pizerii Vesuv.
Právě dnes je ten den, kdy se setkání koná.

Asi jsem na chvíli usnula, ale opět koukám na hodiny a displej na mne mrká, že už je sedm hodin. Vstanu, jdu postavit vodu na kafe a jemně vzbudím manžela.

Posnídáme, Pepulka obstará naši malou „havěť“ a před desátou už jdeme na blízké nádraží. Vlak přijel včas. Vystoupili jsme na Masaryčce, před nádražím jsme nasedli do tramvaje číslo 24 a jeli do Karlína. Manžel mi říká „Ty víš, kde ta pizzerie je?“ Jsem chytrá jak encyklopedie a říkám „jasně – dívala jsem se na mapu“ . Jenom pro ty, kteří mě neznají podotýkám: jsem absolutní antitalent, který v mapách vše poplete a zásadně se orientuje zrovna a vždy opačně. Vystoupili jsme z tramvaje a já se hrnula směrem k Palmovce. Na štěstí ze stejné tramvaje vystoupil také Ivo a nasměroval nás na správnou stranu. Po pár krocích jsme přišli do pizzerie Vesuv, kde v celé resturaci sedělo několik dam v živém hovoru.

Sešli jsme do suterénu a tam nikde nikdo. Všechny dveře zavřené jen na WC jsme mohli.
Ivo povídá“ Tak tady to asi nebude, jdeme zase nahoru“. V duchu jsem si říkala, to je divné … Sraz byl v 11 hodin, je skoro půl dvanácté , toto pěkně začíná. Už jsem si představovala, že pojedeme zklamaní domů.

Vystoupali jsme z podzemí, znovu se rozhlédli po restauraci , sedící dámy v rohu sálu zpozorněly a usměvavě nás lákaly ke stolu. Jedna z nich, už nevím která, povídá: „jestli jdete na sraz SeniorTipu, tak to jste tady dobře“.

V duchu jsem zajásala. „Hurá , je to dobrý, přeci jen někdo dorazil.“ Všichni jsme se navzájem představili a dnes už vím, že to byla Danuška - Danuna, Vendulka, Zdenka-Jelenka a Věrka. Povídali jsme si o všem možném. Postupně začalo obsazování židlí u našeho stolu, jak přicházeli další senioři.

Přišla Jitka -Judy s Jiřím Duchoslavem, Olinka- Kotačka, další Jitka (Pokorná), Janinka Vesuvanka, wiki Libuška, která celý sraz zorganizovala a ještě její kamarádka.

Byla jsem mile potěšena a také trochu zahanbena. Začalo to předáváním uvítacích balíčků, které vlastnoručně vyrobila Danuška. V balíčku bylo ukryto několik pokladů: pamětní plaketa k setkání, kratičké povídání, háček ke štěstí a číslo do tomboly, kterou opět připravila Danuška z vlastních zdrojů a domácích zásob (jak sama pravila „šuplíkům se odlehčilo“) , ale ceny z tomboly přišly na řadu až při odchodu, aby napětí vzrůstalo – vždyť hlavní cena byl digi foťák ! Já tady líčím jen dárky od Danušky a to je nespravedlivé. Olinka nás podarovala svými vlastnopočítačově vytvořenými obrázky, Zdenička a Lia ( Lia se nemohla zúčastnit) nás podarovaly přívěsky na klíče s nápisem SeniorTip a podpisy obou seniorek. Teď se musím omluvit : až doma jsem zjistila, že přívěsky mám tři a my jsme dva. Dámy a pánové komu jsem přívěsek omylem zcizila, ať se u mne přihlásí. Děkuji a pokračuji v líčení krásného setkání. U darů nekončím – Jitka nás každého podarovala malinkým talismánkem (já jsem si vybrala myšku, kterou si přilepím vedle tiskárny nad myší k PC), Janinka Vesuvanka nám darovala její vlastní tvorbu - vlastnoručně malované obrázky. Ještě s dárky nekončím. Fotograf Jirka měl s sebou silnou složku nádherných přírodních záběrů ve formátu A4 a každý si mohl vybrat co se mu líbilo. No, a teď mi prozraďte, proč jste mně nikdo neupozornil, jak to na setkání chodí. Připadala jsem si jak blbec, který jen bere a sám nic nedá. Slibuji, že na příštím setkání se polepším.

Naše setkání nebylo jen o dárečkách. Hodně jsme povídali o všem možném a nebylo to prázdné plkání. Jsem moc ráda, že jsem poznala tolik milých, vstřícných lidí, od kterých se mohu lesos přiučit a doufám, že i moje znalosti mohu někomu předat.
Jediné co trošičku rušilo atmosféru nádherného setkání, byla obsluha. Na jídlo jsme čekali dost dlouho, číšník nebyl moc ochotný a měla jsem dojem, že ho obtěžujeme.
No, číšníka vem‘ čert, já mám z celého setkání nezapomenutelný zážitek a moc děkuji Libušce za organizaci a všem, které jsem poznala, a které si dovolím nazvat přáteli.
Domů jsme dojeli plní dojmů a večer se nám krásně usínalo s myšlenkou na nové přátele.

Na další setkání kdekoliv v republice se těší Janina a Josef Svobodovi. 

Tak toto je pamětní medaile

...to pro ty, kdo by to snad na první pohled nepoznali. Jako správná pamětní mince má samozřejmě i rubovou stranu a můžete hádat, co na ní asi tak je - SENIORTIP.

A co vlastně má stále připomínat – přece letošní setkání seniorů v Praze. Také jsem se zúčastnila a pokusím se podělit se s vámi o dojmy a zážitky. Již potřetí se sraz konal 23. 5. 2009 v ll hodin v Kavárně Pod Vesuvem v Praze Karlíně. Úderem 11 hodiny jsem se tedy dostavila před kavárnu, nejen proto, že přesnost je vlastnost králů, ale protože jsem se na setkání opravdu těšila. Před dosud zavřenou kavárnou byla menší postavička a bylo patrné, že i ona na něco čeká. Oslovila jsem ji, a když sundala opalovací brýle, poznala jsem Jelenu – virtuální kamarádku, kterou znám již z minulého srazu. Pak se nesměle přiblížila další, Vendulka, naše nejlepší malířka z kursu Malování. To už jsme ale společně zamířily dovnitř a usadily se u rezervovaného stolu. Kavárna je celkem pěkná, uprostřed barový pult a kolem dokola půlkruhové místnosti dřevěné stolky se židlemi. Hodně oken, takže v podstatě každý návštěvník může sledovat i dění na ulici. Na stěnách pěkné obrázky a jejich charakteristický styl okamžitě napoví, proč se vlastně setkání koná zde. Dýmající Vesuv, další obrázky kopců a kopečků, pěkná krajina – to vše dílo další naší virtuální kamarádky Jany Vesuvanky. Vesuvanky proto, že její láskou je právě Vesuv, o kterém dovede nejen napínavě vyprávět, ale dovede ho zachytit malbou a dokonce i poesií.

Usedáme u kávy a už je o čem hovořit, kdo odkud přijel, o Seniortipu, hlavně o kurzu malování. A již přichází další – VěraK.Hned se přidává do hovoru, jakobychom se znaly odjakživa. Stále je to však jen dámská jízda – že by se pánové mezi nás báli? Ne ne, přichází Janina s manželem a pak nějaký hlouček, ten ale zamíří přímo do suterénu, ve kterém se loňský sraz konal. Škoda, pánové si mohli ušetřit cestu po točitých schodech dolů a zpět. Dole samozřejmě pochopí, že sraz se koná nahoře a tentokrát, již správně, zamíří k nám. Představuje se Rubens, Ivošek a pak Jitka, ta se ale nemusí představovat, je pravidelná návštěvnice tohoto srazu. A již je veselo, objeví se i nějaké to pivko, vínečko, to aby hovor lépe plynul. Přicházejí další, Janička Vesuvanka, ta samozřejmě nechybí, další Jitka – ta z Prahy, a po dlouhém strastiplném bloudění i WIKI, dobrá duše tohoto srazu. I Olga Kotačka již je mezi námi. Lia bohužel letos chybí a tak Jelena alespoň vyřizuje pozdrav.

Rozbalují se první dárečky, obrázky od Vendulky s vlastnoručním věnováním, klíčenka od Jeleny s Liou také s věnováním, tentokrát vyrytým, Jitka z Prahy daruje náhradní „ myšku „ to pro případ, kdyby se někomu ta jeho počítačová ztratila. Rubens předkládá své nádherné fotky, domnívám se, že k nahlédnutí a bohužel, až po srazu se dovídám, že nám je i chtěl věnovat. Škoda, třeba ten nádherný průřez pařezu by opravdu stál za zarámování…. Snad napřesrok. Olga Kotačka to bere prakticky, rozdává krásné bloky s propisovačkou, myslí opravdu na všechno, už si máme kam zapsat všechny emailové adresy účastníků. Tedy, ne že bych někoho podezřívala, že by je mohl zapomenout … kdepak. Janička Vesuvanka přinesla, jak jinak, své nádherné obrázky a tak si každý mohl vybrat podle svého gusta. I já přinesla svou trošku do mlýna a nebudete tomu věřit, příprava dárků mi zabrala celý týden. Přesně podle hesla – na dárku je nejhezčí to, že ho máte komu dát. Celý týden jsem vymýšlela a připravovala. A výsledek – uvítací balíček, v něm pamětní medaile, moje zdravice a pro každého háček na štěstí, v rozevírací knížce s mašličkou – to proto, aby se náhodou někdo při lovení štěstí nezranil. No uznejte, když chci štěstí ulovit, tak to už musím mít pořádný rybářský háček!!! No a pak tombola, každý si podle čísla ulovil svůj dárek. A věřte, že si moje šuplata doma oddychla….. nevím, čím to je, ale je v nich nějak víc místa.
Zkrátka, co dodat více, nálada skvělá, pohoda, smích, k tomu dobrý oběd, pivečko, myslím, že se opravdu sraz vydařil. A tak nezbývá jen si popřát, abychom se opět za rok sešli ve stejné pohodě. A pro ty, kteří se nezúčastnili, tak aby jim to náhodou nebylo líto, posílám háček na štěstí alespoň na obrázku, aby si kousek toho štěstíčka také mohli ulovit.

Zdraví a na další setkání za rok se těší Dana Maršíková Danuna

Posezení na Vesuvu

Zdá se, že setkání čtenářů a diskutérů Seniortipu musí svolávat žena. Jinak si neumím vysvětlit, že když jsem se pokoušel je svolat já či Mirek, ani jeden z nás neuspěl. Zato ostravská Wiki slavila už podruhé úspěch a v pražské pizzerii Vesuv se sešlo 13 lidiček, z nichž někteří dojeli až pěkně zdaleka.

Už při výstupu z tramvaje jsem se setkal se svou měsíc starou známostí, vítězkou soutěže Šikovné ruce našich seniorů v Lysé n.l. Janinou. Ta Seniortip do té doby neznala a dnes patří mezi autorky, čtenářky i chataře. Hrstku dochvilných jsme zprvu ani nepostřehli, seděly v koutě, čekajíce, že budou nalezeny. To se zakrátko i stalo a začalo vzájemné představování. Ne vždy vyslovení jména znamenalo okamžitou odezvu, vrozený stud bránil dožadovat se bližšího vysvětlení. S příchodem dalších účastníků se ceremoniál představování opakoval, a tak jsme se přece jen dopracovali k určitým výsledkům. I tak se ukázalo ještě při loučení, že ta prezentace nebyla zcela úspěšná. Příště by asi bylo vhodné každého účastníka označit visačkou s přezdívkou, místem bydliště, eventuálně i skutečným jménem.

Pak se povídalo a na paškál přišlo vše, co seniory a seniorky může zajímat. Vaření, nemoci, počítač, známosti, dovolené, lázně, články, powerpointové prezentace atd. Zakrátko by nikdo nepoznal, že se lidé kolem stolu mnohdy vidí poprvé. Pokud jde o mne, polovinu účastnic jsem znal, polovinu ne. Rád jsem pokecal s Judy o nastávajícím školním roce v Univerzitě třetího věku, podělil se s VěrouK o zahrádkářské starosti, s Kotačkou jsme probrali náměty na cestování, s Wiki turistiku a její bolístky atp.

Když se pro některé účastnice nachýlil čas k odchodu, začalo rozdávání přátelských pozorností. JanaVesuvanka, pod jejímiž obrázky jsme trávili příjemné chvíle přátelské konverzace, přinesla své drobné kresbičky a každý si mohl vybrat takovou, jaká se mu líbila, i s podpisem autorky. Do kroužkového bločku s kuličkovým perem od Olinky si každý mohl zapsat jméno a adresu nové přítelkyně, Dana vlastnoručně připravila pro každého uvítací balíček s drobnostmi jako např. rybářský háček na štěstí, upomínkový tisk a dokonce i dětský digifoťáček, o nějž se mělo losovat. Nikdo si patřičné číslo nevytáhl, a tak si jej nakonec odnesla Olinka pro vnouče. Vendula věnovala okolosedícím svou vlastní grafiku, květy ze seniortipového Malování. Mezi dárečky bylo možno získat i uměleckou fotku, nebo též přívěsek v parádní krabičce od Jeleny. Tento seznam drobných pozorností není určitě úplný, ono však nejde o počet či hodnotu těchto věciček, ale o to, jakou radost svým novým držitelům přinesly.

Samozřejmě k příjemnému posezení patří i dobré jídlo a pití. Každý si dal na co měl chuť, pro Judy, která doma musí vařit dietu, to bylo např. obalované kuřátko vítaným zpestřením. Plzeňská dvanáctka chutnala nejen třem přítomným pánům, ale i některým dámám. Já si dal neobvyklou kombinaci kuřecího plátku s broskvičkou a sýrem, hranolky a tatarkou. Nebyl jsem jediný, kdo nelitoval.

Foťák jsem nechal doma. Správně jsem tušil, že s tím mým starým, dvoumegapixelovým, díru do světa neudělám. Že jsem měl pravdu, můžete se sami přesvědčit.

Ivo Antušek

 Foto ze setkání:

Rubens

Sraz seniorů-Praha 23.5.2009

Sešli jsme se u Vesuvu