Prolínání
Kdy¾ byl u nás na návštìvì náš vnouèek, vysokoškolák, pøišla øeè na bývalé uèitele a profesory. S velkým zájmem si poslechl pøíbìh o mém tøídním a naší vzájemné spolupráci. Snad zaujme i vás.
Pan profesor se stal naším tøídním nìkdy v septimì a pøijali jsme ho brzy za svého. Byl toti¾ jen o pár let starší ne¾ my, studenti. Byl pøíjemný, nekonfliktní, umìl zajímavì podávat dìjiny, které vyuèoval, a ani v obèanské nauce neprojevoval nìjaké radikální názory. Maturity probìhly vcelku bez problémù a na tøídní oslavu pøivedl i svou pøíjemnou paní, která si brzy velmi porozumìla s dívkami ve tøídì.
Byli jsme trochu zvláštní tøída, proto¾e jsme neformálnì uznávali jednoho ze spolu¾ákù za pøedsedu tøídy, a tak, kdy¾ pøišla pozvánka na tøídní sraz, sešli jsme se všichni, vèetnì pana profesora s man¾elkou. Na další srazy byly pokusy pozvat i nìkteré další profesory, ale ti buï nepøišli, nebo se mezi námi necítili dobøe a brzy se odporouèeli.
Srazy se konaly po dvou-tøech letech, pozdìji a¾ po pìti. Èasem nìkteøí spolu¾áci pøestali chodit: odstìhovali se do vzdálených mìst nebo se jim podaøilo republiku opustit.
Mezitím dorostla i jedna z mých dcer a vycházela z devítky. Patøila mezi nejlepší ¾ákynì, co¾ se odrazilo v jejím hodnocení. V nìm se však stkvìla jedna nenápadná vìta, kterou tam vlo¾ila øeditelka školy, man¾elka normalizaèního ministra.
„Otec byl novináøem, nyní pracuje jako stavební dìlník.“
S takovýmto vysvìdèením ¾ádný øeditel gymnázia nechtìl mít nic spoleèného a ¾ádosti o pøijetí byly odmítnuty. Nakonec se podaøilo dceru umístit do jakési tøíleté hospodáøské školy bez maturity. V tu dobu na zaèátku záøí, tuším 1972, se opìt konala tøídní schùzka a pan profesor se zajímal o naše osudy. Svìøil jsem se se svými starostmi. On se jen usmál a prohlásil, ¾e to není ¾ádný problém, ¾e má tøídnictví v prvním roèníku gymnázia a ¾e s øeditelem školy projedná její nástup do své tøídy. I stalo se, a dcera odmaturovala u stejného tøídního, jako pøed mnoha lety já.
Po nìjakém èase jsem se dovìdìl od matky, ¾e jí mùj pan tøídní po¾ádal, zda by mohl nastoupit do jejího státnicového kurzu francouzštiny v Jazykové škole. Nastoupil a obèas jsem dostával zprávy o jeho úspìšném studiu, které zakonèil státní zkouškou.
Na jedné z tøídních schùzek se mì pan profesor zeptal, zda by si u mne mohl udìlat øidièský kurs a získat øidièský prùkaz. S radostí jsem mu vyhovìl a stal se tak i on mým ¾ákem. Role se vymìnily. Jednali jsme spolu pøátelsky a sna¾il jsem se, abych ho nauèil øídit co nejlépe. Podaøilo se, zkoušku slo¾il napoprvé.
Po èase jsem mìli zase tøídní schùzku a zpráva o tom, ¾e byl pan profesor mým ¾ákem vzbudila veselí. To korunovala paní profesorová, kdy¾ prohlásila: Víte, Ivo, on Stáòa se vracel z autoškoly v¾dy tak zdeptaný a unavený, ¾e jsem si myslela, jestli si na nìm nekompenzujete pøíkoøí, které vám zpùsoboval na gymnáziu.
Všichni jsme se tomu zasmáli a nìkteøí zaèali vyprávìt, jaké stresy autoškola pøipravila jim.
Èas bì¾í a pan profesor u¾ není mezi ¾ivými. Za pár mìsícù po nìm zemøela jeho ¾ena, která se stala starší pøítelkyní spolu¾aèek. Vzpomínka na nìj však zùstává ¾ivá. Zrovna nedávno mi øekl mùj ze», ¾e i on byl jeho ¾ákem, proto¾e studoval na stejné škole, jen o nìkolik let døíve.
Ivo Antušek