Deník paní uèitelky – 23
Èím budu…
Také vás zajímá, k jakým cílùm míøí naši prvòáci? Pojïte si to pøeèíst, já jsem se jich zeptala.
Do první kategorie patøí zamìstnání po rodièích. „Budu stavitel jako táta,“ hlásí Tadeášek. „Budu uèitelka jako máma,“ pøidává se Ane¾ka. Dále budeme mít tøi farmáøe, kteøí nás jednou svezou na traktoru a dvì skokanky na koních, nerozluèné kamarádky Lucku a Štìpánku ze zadní lavice. I ony slibují pro celou tøídu jízdu zadarmo.
Asi nejatraktivnìjší zamìstnání má vyhlídnuté Lukin. Bude toti¾ vykopávat dinosaury. Ale je srozumìn s tím, ¾e se nejprve v naší škole nauèí èíst, psát a poèítat. Z našich øad vzejdou i dva policajti, kteøí budou honit zlodìje, ale mo¾ná, ¾e bude jen jeden, proto¾e Lukášek zva¾uje i mo¾nost stát se øeditelem naší školy.
Zbývá u¾ jen paní doktorka zvíøátek, sestøièky v nemocnici, fotbalista a popeláø. Dívky nakrèily nosíky:
„Fuj, odpadky smrdí.“
Ale Martin jen mávl rukou - co holky mohou vìdìt o krásách popeláøského auta. U¾ se vidí v bezva uniformì, s partou kamarádù, bude si ¾ít krásným popeláøským ¾ivotem…
Terezka bude kuchaøkou jako její sestra a proto¾e u¾ umí „vaøit pomazánku“, je to na dobré cestì. No a Terka? Ta bude uèitelkou karate. Malíkové hrany prý u¾ doma trochu trénuje. Bohu¾el maminka jí letos na karate odmítla pøihlásit, tak snad napøesrok.
Plány máme smìlé, zbývá doladit zanedbatelné drobnosti - napøíklad øádnì projít základní školou. A proto¾e je v dnešní dobì módním trendem týmová spolupráce, zahájili jsme pøípravy i v tomto smìru.
Zatím jsme ve ètyøèlenných skupinách obkreslovali na balicí papír spolu¾áka a porovnávali èásti jeho tìla s uèebnicí. Na fotografii (vpravo) je vidìt obkreslená Barunka a její hlava, krk, trup, horní a dolní konèetiny - pøesnì tak, jak to má být. A také jsme modelovali snìhuláky (viz obrázky ní¾e) – nìkteré týmy si dokonce troufly i na snìhulákové rodinky, jedna parta pøidala pejska, jedna ohrádku. A kupodivu nevznikly ani hlasité hádky (ty tiché jsem jako neslyšela).
Abychom jednou chodili do práce vèas, vrhli jsme se tento týden i na luštìní záhad velkých a malých ruèièek na papírových hodinách.
Pou¾ila jsem k tomu øíkanku ze svých dìtských let:
„Ètvrt-pùl- tøi ètvrtì- celá, povìzte hodinky, mé zlaté panenky, kolik to asi tak dìlá..“
Znáte? Velkou ruèièkou se toèí po ciferníku, èím dál rychleji a v koneèné fázi se zabrzdí. No a pak se porovnává získaný èas s tím opravdickým… Vím, ¾ádná akèní hra to není, ale bavili jsme se dobøe - budoucí sestøièky, uèitelky, in¾enýøi…
A hlavnì jsme se nauèili znát, kolik je vlastnì hodin. Objevujeme svìt a je to pro nás dobrodru¾ství podobnì napínavé, jakým bylo objevení Ameriky.
Na závìr dnešního vyprávìní ještì objasním fotografii s kní¾kou o koních a nìkolika kvartety. Naše tøída toti¾ vyhrála soutì¾ ve sbìru pou¾itých baterií a toto je výhra.
To bylo tak:
Dìtem jsem se o soutì¾i tøíd ani nezmínila, myslela jsem si, ¾e u¾ toho mají v hlavièkách dost, ale pár slov o nepotøebných bateriích jsem utrousila na tøídní schùzce.
„To vyhrajeme, paní uèitelko,“ usmála se na mì jedna maminka. Neuplynul ani týden, stál ve dveøích tøídy vedle Báry i její strejda a vlekl nìkolik tì¾kých krabic - pøesnìji øeèeno více ne¾ 25 kg vybitých baterií.
Spráskla jsem ruce a on jen lakonicky prohlásil:
„My jsme taková hravá a soutì¾ivá rodina…“
Baterie po troškách nosily i ostatní dìti - no a 1.A skonèila na prvním místì!
A tak si o pøestávkách hrajeme, prohlí¾íme… a obèas i zapomínáme zlobit.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: