Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Málem cirkusačkou

Už jsem jednou napsala, že naše autorka EvaP. je má inspirace k napsání článku a tentokrát se mi to stalo zas. Ona totiž píše tak pěkné články, že jsem si předplatila ten časopis, do kterého se píše a nemusím čekat, až se vy ostatní dočkáte, že je nabídne také na ST.

A včera mi přišlo další číslo a v něm, dalo by se říct, úroda Evy, hned tři články a jeden z nich mi připomněl dávnou dobu mých dvaceti let, na kterou jsem už skoro zapomněla. Už jako dítě jsem milovala nejen divadlo, ale i cirkusy. Kdykoliv přijel do Olomouce, dotírala jsem na rodiče, abychom se šli podívat a nedala pokoj, dokud mi nevyhověli. Později jako dospělá jsem několikrát měla štěstí setkat se s někým z rodiny Berousků a vždy to bylo zajímavé a příjemné.

Ale jednou, to bylo v Novém Boru a bylo mi těch dvacet let, jsem málem zradila divadlo a zahájila kariéru právě u Berousků. Rozložili se tenkrát s cirkusem na plácku nedaleko domu, ve kterém jsem bydlela a mně to nedalo, abych nenahlížela s dychtivou zvědavostí "aspoň jedním očkem mrknutí" do maringotek. Světští jsou vstřícní lidé, pozvali mne dál a já jsem překvapeně zírala, jak se dá taková maringotka účelně zařídit vším, co je k životu potřeba. No když se tak dívám kolem sebe po svém minipokojíku, tak vlastně od té velikosti maringotky nemám daleko. Dnes jsou jistě i ty maringotky zařízené a vybavené dokonale moderně, ale i tehdy to budilo údiv.

A pobyli v tom Novém Boru několik dní, tak se mi podařilo mít i volný večer, abych se dostala na představení a pak jsme dlouho seděli v družném hovoru a pan Berousek, když viděl mou dychtivost - a předpokládal, že jako herečka budu schopná tu funkci zastávat - nabídl mi, abych nastoupila u nich jako moderátorka celého večera. A rovnou že i mohu nastoupit, i to bydlení v maringotce bude, dvě jeho dcery mají u sebe místo pro třetí kamarádku.

Páni! No musím přiznat, že jsem byla docela vážně rozhodnutá to udělat. A musím - nevím jestli s vděkem, ale asi ano - vzpomenout i pana ředitele divadla Strnada - který mi to další den při podávání výpovědi rozmluvil. On nás mladé divousy ve svém souboru měl opravdu rád a otcovsky vlídně - leckdy i přísně - na nás dohlížel, jako bychom byli jeho vlastní.

A tak Berouskovi odjeli bez mne a pan ředitel si to moderování večera odbýval zase sám osobně. Anebo třeba později přece jen natrefil na takového cvoka neklidného, jako jsem bývala (anebo jsem?) já. Později jsem mnohokrát mluvení s mikrofonem užila až až, ale přece jen - cirkus to nebyl. A co naplat - cirkus je cirkus. Dnes docela se zájmem sleduji snažení herce Rosti Nováka ze starého loutkářského rodu Matěje Kopeckého, který založil svůj cirkus, už jiný, moderní. Držím mu palce, aby se jeho skupině dařilo. Viděla jsem v televizi dokonalou formu toho nového cirkusového pojetí - Circus du soleil - a je to opravdu nádherný zážitek.

Naďa Vencovská

Další články autorky