SeniorTip

Moje štace v Americe (2)

Ježíšku, kdyby tak žena Máňa viděla, kam mě ti policajti večer zatáhli! Uvítala nás polotemná, zahulená místnost, ze které se linuly jazzové synkopy, při kterých se na sloupcích svíjely lehce oděné křehotinky. Jakmile jsme vešli, thajská majitelka podniku zatleskala, krasavice zanechaly tance a přisedly si k nám. Útlá umělkyně neklamně čínských rysů si sedla vedle mě, šibalsky se usmála a kamarádsky mně pohladila kalhoty v rozkroku. Na to konto jsme se dali do vášnivé diskuse o baletu a umění vůbec. Jima, který seděl pohodlně rozvalen vedle mě, tanečnice bez ostychu uchopila přímo za „kormidlo“ a na detektivově tváři se rozlil blažený úsměv. Co se dělo potom raději popisovat nebudu, ale byl to velice úspěšný večírek plný skotačení, smíchu, rozpustilého dovádění a bublin u nosu. Kolegové z LAPD byli velice uvolnění, smáli se a byli rádi, že si všichni tak pěkně užíváme. Majitelka klubu, bývalá jazzová hvězda, nám celý večer prozpěvovala, saxík pištěl o sto šest, drahé alkoholické nápoje tekly proudem a exotických pokroutek bylo tolik, že to člověk ani pozřít nemohl.

Kolem třetí ráno, když nastal čas k odchodu, protože se muselo jít za pár hodin opět zatýkat, silně opojen jsem otevřel peněženku, abych finančně přispěl na zdařený kulturní večírek.

“Blázníš?” prohodil šéf. “Tady se kamaráde neplatí, tady jsme vítaní hosti, protože nad klubem držíme ochrannou ruku. Tím, že sem občas zabrousíme, majitelka nemá problémy s kriminalitou.” Suše jsem polknul a řekl jsem si, že se asi odstěhuju do Ameriky, protože to by v korektní Austrálii nikdy neprošlo. A pak taky, vlivem alkoholických nápojů na mě přišel velikej cit a strašně se mi líbila ta čínská holka, co o mě tak skvěle pečovala. Nemusím vám však říkat, že tuto nepěknou myšlenku jsem po vystřízlivění zahnal a sám nad sebou se krapátko zahanbil. Jistě nebudete překvapeni, že jsem se s ženou Máňou o historky v klubu nepodělil.

Šéf nežertoval, když se zmínil o zatýkání. Odpoledne, cestou k headquarters /velitelství policie/, policejní rádio oznámilo, že se někde střílí a že nutně potřebují pomoc. Řidič beze slova zapnul sirénu, „protočil gumičky“, já se vmáčkl do sedadla a čekal, co se bude dít. Přitom jsem v ruce třímal maličký magneťáček, na který jsem si obyčejně nahrával všechny ty neuvěřitelné situace a rozhovory. Takže ty sirény na něm dodnes mám.

Přiřítili jsme se k místu akce, kde se to hemžilo policejními auty a zmateně pobíhajícími poldy. Nad hlavou kroužila LAPD helikoptéra. Kluci vytáhli bouchačky, nasadili neprůstřelné vesty a na mě jenom zařvali, ať se do ničeho nepletu a sedím v autě. Pak se všechno odehrávalo jako ve filmu. Střelba, ječivé kvílení sirén, sanitky, desítky policajtů s napřaženými opakovačkami, řvaní povelů, hluk motorů vrtulníků nad hlavou. Jen já do toho filmu jaksi nepatřil. Bledej jako stěna jsem se krčil na zadním sedadle a s hrůzou pozoroval, jak se akce odvíjí. Náhle se ze mne stal pobožný člověk a tiše jsem se modlil, abych z toho vyváz se zdravou kůží. Hlavou mně projelo, kdo mi vypere spodní prádlo, když tu nemám ženu Máňu. Ano prosím, tak jsem se chvěl o svůj mladý život. Chvění však přešlo v teror, když jsem si všiml hloučku hrůzně vypadajících obrovských černochů, vrhajících nevraživé pohledy na auto, ve kterém jsem se skrýval. Potíž byla v tom, že za chaotické situace si hloučku nikdo nevšimnul. Já si byl naprosto jist, že tentokráte na to těžce doplatím a že můj život na americké půdě vyhasne. Ozářil mě však Duch svatý. Pozorujíc hlouček zabijáků, použil jsem fintu, která mě zachránila.

Začal jsem totiž předstírat, že můj mrňavý magnetofon je walky-talky a tak jsem do něj začal horečně mluvit, pak ho zase přikládat k uchu a vůbec jsem dělal jako bych komunikoval s dispečingem. No, co mám k tomu říct. K mé náramné úlevě to fungovalo a hlouček se rozprchnul. Pak už jsem si jenom uvědomil, že mně někdo hodil skrz okno nějakou pistoli s pokynem, abych ji hlídal, že ji někomu zabavili. Potom se postupně s rukama nad hlavou z ubytovacích prostor objevovali černoši, kterým byla nasazována pouta a tím byla akce zdárně zakončena.

Vyčerpaní policisté nasedli do auta a já jim okamžitě vyprávěl o té bandě grázlů opodál a jak jsem se se situací vypořádal. Děsně jsem u nich získal, protože si hloučku vůbec nevšimli a tak mi gratulovali, jaký jsem číman a jak správně jsem zlé černochy obalamutil. Kdo ví, co měli za lubem. Tak jsme to večer šli zapít, ale k mému nemalému zármutku, tentokráte ne do klubu.

V neděli mě kolegové vzali do neuvěřitelného Disneylandu, kde jsem našel své dětství. Neustálá přítomnost dvou detektivů, kteří mi byli ochrankou, měla za to, že jsem si mohl den báječně užít, aniž by mně někdo čmajznul peněženku. Takže jsem byl těm věčně se na mne lepícím poldům za všechno moc vděčný. Že jsem měl špatné svědomí kvůli té čínské krasavici v klubu, tak jsem ženě Máni koupil krásné dárky – jako například plastikovou masku Mickey Mouse doufaje, že jí tím způsobím nemalou radost.

Cestou domů se náhle „otevřelo nebe“ a začalo lejt jako z konve. Najednou zahrčelo v rádiu a dispečink žádal o okamžitý zásah jednotky, která byla nejblíže místu, kde se prý nějaký člověk chystá spáchat sebevraždu. No, byli jsme to samozřejmě zase my. A tak honem červený majáček na střechu, spustit sirénu a jet jako pominutí na místo činu.

Cestou od auta ke vchodu do několikapatrového domu jsme zmokli jako slepice. To kluky silně nabudilo. Jim zabušil baterkou na dveře bytu v desátém poschodí. Dveře se polehoučku otevřely a v mezeře se objevila ustrašená tvář černošky. Jim šoupnul nohu mezi dveře, násilím je otevřel a vešli jsme do pokoje, kde seděl muž, který koukal na televizi. “Tak kdopak se tady chtěl zasebevraždit?“ zaburácel Jim. My jsme jenom přihlíželi a dělali pod sebou na koberci loužičky vody. Ustrašená paní domu třesoucím se hlasem vysvětlila, že její manžel chtěl skočit z okna, ale že si to všechno nakonec rozmyslel a teď že sedí u televize. To říkat ovšem neměla. “Vidíte jak jsme všichni promočení?!” zahřměl Jim a sápal se ke křeslu, na kterém se rozvaloval sebevražedný černoch. Toho bez cavyků chňapnul pod krkem a přes úpěnlivé prosby ho nemilosrdně dotáh k otevřenému oknu. Pak ubožáka bafnul za nohy a začal ho „pchát“ z okna ven. “Já ti dám, holomku, si z nás dělat šprťouchlata. Chtěl jsi umřít, tak umři,” křičel na černocha Jim předstíraje, že ho doopravdy hodlá vyhodit z okna. V životě jsem neviděl tak bílého černocha. To na něho tak zapůsobila hrůza z jisté smrti. Nakonec přece jen Jim dal na černochovy prosby, vtáhl ho do místnosti a řekl: ”Tak to bylo naposled. Příště, když budeš chtít ukončit svůj mizernej život, tak ho ukonči a neotravuj policii, která má beztak práce nad hlavu.” Černoch si utřel smrtelný pot, manželka padla na kolena a skrze proud slz děkovala Jimovi, že se zachoval jako gentleman a nechal manžílka žít.

Na kost promočení jsme se vrátili do vozu a já pak v hotelu musel „lupnout bobule na spaní“, abych vůbec usnul.

A tak se štace u LAPD pomalu chýlila ke konci a nastal čas odletu do Kanady. Kluci s LAPD mě podělili dárky, které dodnes visí v mé garáži, kam se utíkám schovat před ženou Máňou, když se na mě náhodou někdy rozzlobí. Tam na ty policejní dárky z Ameriky koukám se zamlženým zrakem, piju „plzničku“ a nemohu uvěřit, že toto všechno se odehrálo téměř před dvaceti lety… A věřte, že na krásnou číňanku si také vzpomenu!

Ivan Kolařík, OAM