Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Fuj - hanba!

Na posledních stránkách Reflexu bývají recenze nových knížek a zaujala mne Markéta Baňková "Straka v říši entropie". Koupím ji pravnoučkovi - ale ve skutečnosti proto, že - snad - budu mít konečně šanci pochopit něco z fyziky - což mi bylo celoživotně odepřeno.

Myslím, že už jsem se zmiňovala, s jakým "úspěchem" jsem dosáhla po válce aspoň propouštěcí čtyřky při dodatečných zkouškách po přerušeném studiu - i když jsem se stihla nadrtit dvě třetiny učebnice během jedné noci před zkouškou - bylo to ocenění spravedlivé, protože jsem to opravdu odříkávala sice přesně, ale aniž bych tušila, o čem je řeč.

Ale ta knížka mi připomněla doby pozdější, kdy jsem jako dospělá měla jakousi naivní představu, že si tu maturitu přece jen dodělám - no není mi osudem dopřáno, dálková větev na příslušné škole byla po prvním ročníku zrušena a tak - no zase jsem to nedodělala. Tentokrát dokonce opravdu bez vlastního zavinění. Já schválně píšu - "příslušné škole", protože to, co hodlám vyprávět není jaksi košer - proto to "fuj" v titulku - ukazuje se , že nejsem neschopná korupce a to dokonce velmi specifické - takže hanba mi - no a trošku hanba i tomu zkorumpovanému (a že se nechával rád!). A i když už dneska třeba ani není živ a kdož ví, jestli ta škola ještě existuje - no ani promlčené věci se nemusí vždycky upřesňovat.

Byli jsme tam v tom ročníku ale banda! Pěkná čeládka dospěláků, co jim škola i přes všechnu práci se studiem přinášela navíc potěšení jakéhosi bezstarostného návratu k mládí. A kantoři byli víceméně v našem věku a měli z toho potěšení podobné - anebo jsme se tak šťastně sešli lidi se smyslem pro psinu. Zahájila jsem tu legraci vlastně i tím, že jsem se dobrovolně přihlásila "za školníka" - vyučování totiž probíhalo v Malostranské besedě, kde samozřejmě žádný školník nehlídal čas a nechodil zvonit na konec hodina a přestávku. A já měla takového mrňavého - ale šíleně hlučného budíčka - a bylo mi škoda toho nevyužít. Ke konci hodiny jsem ho pěkně narychtovala na zvonění a spustila - napoprvé se každý kantor k smrti vylekal -ale pak už po mně sami mrkali, jestli "nenatahuju" a mávali rukou - netřeba, netřeba!!! A třída se chechtala.

Anebo Eva, krásná vysoká blondýna, řidička z povolání a v té době osobní řidič ředitele jednoho severočeského podniku. Do školy měsíčně jezdila stopem, přece nebude ona, sama řidič, jezdit vlakem. A tak jednou se začínali vyučování bez Evy - zapsala se "nepřítomná" a v tom se v půli chemie rozrazí dveře a v nich uchechtaná Evka - a protože ví, že všichni umíráme zvědavostí - včetně pana profesora - tak bylo po vyučování a uslyšeli jsme opravdu krásný příběh.

Po ránu si stopla malý náklaďáček s dodávkou nějakého rychlozboží pro Prahu a jedou ... najednou řidič odbočí na okresku, že prý je tam zkratka, když slečna pospíchá - no je vám jasné, oč mu šlo a taky opravdu se po Evě začal na opuštěné silničce sápat. Nedala se, tak se přetahovali, až se dopálil, vylítl z vozu, že si ji na její straně vytáhne a pěkně jí dá vědět, kdo je tu pánem. Netušil s kým má tu čest. Eva hbitě přesedla na jeho místo, nastartovala a s chutí se vychechtala do jeho vyvalených očí. A zavezla se pěkně v Praze až je škole a auto i s nákladem nechala zaparkované kousek pod okny na parkovišti před sv. Mikulášem. Není dodnes známo, jak se ten chudák svého auta a tovaru dohledal - my jsme to neshodili nikdo.

A tak jsem i já tady zažila - no vlastně kouzelný příběh a taky k potěše spolužáků a nejen jich. Já u nevím, co jsme to ve fyzice probírali, moje schopnost pochopení v tomto oboru se zapíchla tak u volného pádu a to kdožví jestli. Byla jsem vyvolána k tabuli a měla zadané nějaké to počítání a vysvětlování. Jaj!!! Nějak jsem odvedla pár prvních řádků - ale pak šlus. A co já vím, co mne to popadlo, začala jsem koktat, mnout si ruce a špitat v rozpacích - když já nemůžu, aspoň se na mne nedívejte, prosím vás, máte tak nádherné uhrančivé oči, já prostě se na to zadání nemůžu soustředit, vlastně ani myslet ...

A kantor měkl, nechal mne bez známky sednout a po vyučování - oj! čekal před Besedou a zval mne naproti do kavárny na kafe - no a pak jme tam zvával každý měsíc v naději, že přijdu poobdivovat jeho - ježíšku, co on to měl, sbírku známek ne, ale nějaké vzácné papoušky, či co - no, nedočkal se, ale já jsem vždycky předem věděla, nač se mne při zkoušení bude ptát (aby to tak nevypadalo) a mohl mi dát slušnou známku. Spolužáci si naše sedánky u kafíčka nenechali ujít a jeho snaha mi vylepšovat skóre tajně byla marná - no ale taky to nikdo neshodil a já měla - poprvé a naposledy v životě - krásnou dvojku z fyziky.

Naďa Vencovská

Další články autorky