Z Ostrého do Milešova
Na výlety za magickou krásou Èeského støedohoøí jezdím vìtšinou vlakem a autobusem. Oblíbila jsem si všední dny, pøece jen spojení, zvláštì místní, je èastìjší.
Výlet na Ostrý jsem podnikla s kamarádkou na konci èervence. Vlakem z Prahy do Lovosic, poté autobusem do Kocourova. Den je krásný, jako malovaný, pøimìøené teplo, z poèátku je nad námi témìø šmolkovì modrá obloha, odpoledne je obloha zèásti zakrytá oblaèností, déš» nám nehrozí.
Z Kocourova jdeme nejprve kousek silnièkou po èervené turistické znaèce, pozdìji se napojí modrá znaèka, otáèíme se, za našimi zády se tyèí majestátní Lipská hora, kde jsme byly pøed pár dny. Cesta vede polem a pak ji¾ typickým støedohorským lesem. Je pohodlná, potkáme houbaøe, nic nenašli, v lese je obrovské sucho. Mám dilema, zda nebudou klíš»ata, mám za sebou léèbu boreliozy. Tak, aè nerada, musím pou¾ít repelent a hned se omlouvám pøírodì, ¾e rozstøikuji takové chemikálie. Posléze se stezka zmìní v kamenitou, po levé ruce máme jakési su»ové pole, které se mi tolik líbí i na jiných kopcích, jako je Lovoš, Plešivec, Hradištì u Hlinné, Suchý vrch.
Ostrý, nìmecky Schrafenstein – Ostrý kámen, je èedièový vrch vysoký 553 metrù. Nezklame nás, výhled je ji¾ v podhradí skuteènì impozantní. Na skalnatém vrcholu projdeme všechny èásti zøíceniny gotického hradu a ze všech mo¾ných míst obdivujeme tu nádheru v dáli. Milešovka se onoho dne témìø tøpytí, zdá se na dosah, pobíháme sem a tam, Kleteèná a z druhé strany Lovoš s Kybièkou, v dáli Házmburk, Koš»álov, Skalka, zkrátka je to pøehlídka sopeèných vrcholù.
V¾dy jsem zvìdavá, koho náhoda pøivede do cesty, obzvláštì v pondìlí a skuteènì turisté pøijdou.
Nejprve se nahoru vyškrábe velmi mladý otec s dvìmi malými kluèiny a jdou tou nejhorší cestou, prý by to jinak nebylo dobrodru¾ství. Další jsou man¾elé s dospìlým synem, podarují do skøíòky vrcholové kní¾ky dvì propisky. Bohu¾el, skøíòka je uvnitø nìjaká mokrá a kniha byla celá rozpadlá, škoda.
Èas tak rychle utíká, nedbáme na nìj a stále se kocháme nádherným výhledem, vìtšinou mívám smùlu na rozhledy. Je klid, ticho, èas i na meditaci a zamyšlení se nad tím, jak šel èas v tìchto hradech, kdy stavitelé dokázali vyu¾ít oné rozmanitosti vyvøelých kopcù. Hladím si nádherné èedièové sloupky a sna¾ím se zapojit fantazii a øíkám si, jaké to bylo v patnáctém století bez výdobytkù naší civilizace? Poloha hradu byla vynikající, byl to jakýsi opìrný bod rodu Kaplíøù ze Sulevic, jistou dobu byl hrad v dr¾ení Albrechta z Valdštejna, jmenovce slavného vojevùdce. Hrad samozøejmì èasem pøestal vyhovovat po¾adavkùm na sídlo, poslední majitel Jan Èernín z Chudenic, vlastnil hrad od roku 1565, ji¾ tehdy to byl pustý hrad, promìòující se ve zøíceninu.
Dle legendy zde pùsobili i dva loupe¾iví rytíøi Paška a Pole, v sedle mezi Milešovkou a Kleteènou nazývaném Paškapole pøepadávali na obchodní cestì projí¾dìjící kupce. Na sklonku 18.století byl ve zøíceninách hradu zøízen jakýsi pivní šenk, pøi výletu by se hodil, bohu¾el ho kdysi znièila vichøice.
Zbytky hradu jsou dobøe pøístupné po schodech, vyvýšeniny lze bez problémù prochodit, a velký dík patøí Spoleèenství pøátel hradu Ostrý a jejich smysluplné èinnosti, velikonoènímu úklidu, vyèištìní a vùbec péèi o toto místo. Ostrý nabízí tajemnou, a¾ mystickou atmosféru, musíme se vydat na cestu a vrátit se do skuteèného èervencového dne. Ráda se vrátím, na Ostrém brzy zjara bude jistì mno¾ství rozkvetlých kvìtin, taøice, momentálnì vidíme jen lnici kvítel a modré zvonky.
Pomalu scházíme dolù, louèíme se pohledem s královnou Èeského støedohoøí Milešovkou a jdeme do obce Milešov. Ve svahu pod hradem si všimneme zbytkù aleje jedlých kaštanù, nìjak mám pocit, ¾e alej je proøídlá.
Renesanèní Milešovský zámek je návštìvníkùm nepøístupný, pùvodnì to byl gotický hrad, zmiòovaný ji¾ kolem roku 1390. Tak pøejdu alespoò pøes silnici a vyfotím si zajímavý zahradní pavilon postavený nìkdy po roce 1700. Je ho škoda,
chátrá, nahlédnout dovnitø se nedova¾uji, tráva je vysekaná jen pár metrù a pak je u¾ vysoká. Ráda bych se podívala do Milešovského zámku, kde údajnì byla významná kaplíøovská galerie s díly Raffaela, Tiziana, Rubense. Barokní kostel svatého Antonína Paduánského z let 1675 – 1680 si necháme na jindy, dnes jen pohled od silnice.
Dojdeme na rozcestí Mlýnce, obèerstvíme se klobásou a vhodným pivním mokem, znovu se pokocháme pohledem na tu krásnou scenérii a jede se domù.
Ka¾dý výlet do Èeského støedohoøí je neopakovatelný urèitým zá¾itkem, vysoké èedièové kupy, jindy znìlec, hradní zøíceniny, které korunují dominantní vrcholy, je to krajina, je¾ u nás nemá obdoby, kdo se do ní zamiluje, musí se vracet. Mám pøed sebou kresby hradù od Karla Hynka Máchy, vyobrazení Ostrého pochází pravdìpodobnì z roku 1833, obdivuji nejen dílo básníka, ale i cesty, skvìlá dokumentace i pro souèasnost. Poutník Karel Hynek Mácha byl Èeským støedohoøím tak uchvácen, ¾e ho pova¾oval za svùj domov.
Text a foto: Roznìtínská Kvìta
Další èlánky autorky:
Ulrika von Lewetzow a Tøebívlice