Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Stìhovák rekordman
Tak jsem se v prosinci pøestìhovala - po devìtadvacáté v ¾ivotì. Ten rekord ještì dotáhnu, a¾ jako nemohoucí se pøestìhuji do toho "správného" senioráku mezi le¾áky, pøípadnì ve futrálu do krematoria. Slibuji - tøicítka stìhování bude!
Tohle je sice také dùm pro seniory, ale takové ty, co ještì jsou sobìstaèní, anebo se tak tváøí a dovedli o tom pøesvìdèit i svého doktora, ¾e jim to potvrdil na ¾ádosti o garsonku.
Mùj "pan domácí" je místní Technická slu¾ba - pota¾mo její vedoucí - a ten kapituloval. U¾ se se mnou nehádá, ¾e si tam nemohu panovat jak se mi zlíbí, vyhazovat dveøe a sporák, pøedìlávat kuchyòskou linku a trvat na likvidaci prahù - co¾ prý "ani za nic - to nejde" - ony tam ty prahy byly (ano ètete správnì "byly") postaru vysoké tøi centimetry a vìènì jsem o nì zakopávala. A jednoho dne se mi to povedlo zvláš» pìknì, ¾e jsem vzala pochopa o polièku nad umyvadlem a ozdobila si tváø pøekrásnou modøinou, která se od lícní kosti šíøila k nosu a kolem oka. Samozøejmì jsem nelenila a uhánìla na Technické slu¾by, pochlubit se modøinou panu vedoucímu - "tady máte ty své prahy co nejdou vyhodit!!!" - a paneèku, mìli byste vidìt, jak hned druhý den se pøihnal pan vedoucí s øemeslníkem a do dvou dnù jsem mìla prahy krásné, vysoké sotva pár milimetrù, ¾e ani nevím, ¾e jsem na nì stoupla. A pan vedoucí s povzdechem vyhlásil - "u¾ jsem si na vás zvykl". Co mu taky zbývalo, chudákovi, a to mu ještì zdaleka nepøedvádím, èeho jsem schopná.
Ale modøina mìla ještì jeden dopad. On ten barák je prostì plný starých, vìtšinou nìjak marodných lidí. A tak tady sedávají pøed schránkami na lavièce takové tøi babky-pozorovatelky - já jim v duchu øíkám "sudièky" - a sledují. Mám internet, tak si mailuji a málokdo mi píše klasické dopisy. Proto¾e je to k schránkám po schodech - tenhle dùm pro staré beztak stavìl nìkdo, kdo v ¾ivotì nevidìl starého, špatnì chodícího èlovìka - tak si do schránky chodím jen ve dnech, kdy vím, ¾e mi pøijdou pøedplacené èasopisy.
Ale tuhle mi babky vynadaly, kdy¾ jsem proti všem pøedpokladùm vytáhla i dopis. "Pani, ten jste tu mìla ve schránce u¾ vèera, to si musíte chodit ka¾dý den, víte?!!!" Mám z nich v duchu legraci - a ta modøina se mi povedla zrovna ve dnech, kdy se v televizi probírala Iveta Bartošová, co si ji udìlala taky - prý v opilosti. No a tak mám o firmu postaráno - Vencovská pije!
A pøedstavte si, pøesto¾e první patro neplatí poplatek za pou¾ívání výtahu, já si jezdím klidnì! No, popøála bych té paní ze tøetího patra, co se mnou náhodou jela, aby se s chodítkem a nalo¾eným týdenním nákupem šplhala schùdek po schùdku, by» jen do prvního patra! A tak jsem zašla k domácím, aby mi do platby za bydlení zapoèítali i pou¾ívání výtahu a dozvìdìla jsem se zajímavost- jednak se to nesmí, je to vedením pro první patra zakázané a mám štìstí, ¾e tenhle typ výtahu nejde vyøadit v mém poschodí z provozu, tak¾e mohu jezdit na èerno. Dozvìdìla jsem se i kuriozitu - hned vìdìli, kdo byla ta sousedka, co se na mne tak osopila. Ona toti¾ má notýsek a sleduje, ke komu jezdí hodnì návštìv a chodí ¾alovat a vy¾adovat, aby ti lidé platili za výtah víc! Ha!!!
No a poslední perlièka - moje pøedchùdkynì v tomhle bytì nedávno mìla na nástìnce parte a sudièky tlumeným hlasem mne na to upozoròovaly s dotazem, jestli se teï nebudu v tom bytì bát! Ach jo! Jak øíkám, jsme my staøíci podivná èeládka, to ostatnì znáte i tady z ST, èím je mo¾no druhým "zpøíjemòovat" ¾ivot. Ale bydlí se mi tu hezky, i kdy¾ je garsoneèka malinká, ¾e roztáhnete ruce a urazíte si prsty. Mám tu všechno, naè jsem zvyklá, vybavila jsem si ji útulnì a pøíjemnì a ¾iji si jako gróf.
Co¾ pøeji i vám všem!
Naïa Vencovská