Před 100 lety se narodil otec velké rodiny Krausů

Ano, milí přátelé, je tomu tak – 7. září 1909 se narodil Ota Kraus, a kdyby nedošlo k těm nešťastným, dodnes nevysvětlitelným okolnostem (nezvěstný od 10. července 2001, ale posléze objeven již mrtev), určitě by při své vitalitě a navzdory svému pobytu v koncentračním táboře Osvětim byl tady mezi námi až do té stovky. Vždycky jsme tomu se svými přáteli v našem klubu (o něm později) věřili, protože jeho životaschopnost byla obdivuhodná.

Když začaly (v době totality v naší zemi) vycházet v exilu první úsměvné knížky jednoho z jeho tří synů - pařížského loutkoherce Ivana, kterého tatínek stihl zplodit ještě před tím zavlečením do koncentráku (* 1939) – doslova jsem zajásal a blahořečil jejich autorovi. Jak nám uletěly třísky (1971), To na tobě doschne (1976), Prosím tě, neblázni (1978), Číslo do nebe (1984) - a po listopadu 1989 již v našich nakladatelstvích (vynikající Rodinný sjezd nebo Má rodina a jiná zemětřesení), dodnes jich je určitě dvacítka. Nevím, do jaké míry je známo, že Ivan za nedovolené opuštění republiky i s manželkou byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na jeden rok, a když jim prezident republiky chtěl udělit milost k 28. říjnu 1988, tak ji oba odmítli a nepřijali.

Co všechno jsem do té doby nevěděl o svém dlouholetém příteli a žurnalistickém kolegovi, s nímž jsem se o jistých věcech vůbec nebavil – jaké panovaly vztahy mezi rodiči a jeho dětmi, jak smírně byly u Krausů řešeny synovsko-otcovské spory, jak si Ota namlouval svou pozdější manželku Boženu, jak svým klukům vyprávěl vymyšlené pohádky!?

Ale o tom, jak úžasné muselo být ono sepětí či zázemí Otovy početné rodiny, jak dokázali snášet všechny rány osudu, za všech okolností vzdorovat násilí, žít, nefňukat, a pokud to jen trochu šlo, brát život s humorem, o tom už jsem leccos věděl - po válce, kdy jsem se s Otou poznal a přečetl jeho dvě knížky o životě v koncentračním táboře Osvětim.

To bylo tak;
byl jsem čerstvě vyhozený z redakce Mladé fronty hned na začátku padesátých let po návratu z vojenské služby a začínal svůj život nanovo jako zaučený, a potom i vyučený soustružník kovů v letecké továrně. A protože jsem chtěl mocímermo to své řemeslo ovládnout co nejdokonaleji, vedla moje cesta do závodní technické knihovny (ty tenkrát existovaly!) a tam mi padl do oka měsíčník Strojírenská výroba, který vydávalo tehdejší Státní nakladatelství technické literatury. A v něm „modré stránky“ Bohumila Dobrovolného (to byl taky plodný spisovatel, kdeže loňské sněhy jsou!), jednou pro technology, podruhé pro nástrojaře a jednou také pro soustružníky!

Vida, co všechno jsem se ani při tom učení nedozvěděl! Rychloobrábění, jak nabrousit rychle vidiový nůž, aby práce nestála, jak nejrychleji vyvrtat závit v oceli, mědi či duralu, jak si poradit s chlazením nástrojů při tom „fofru“ několika set otáček soustruhu za minutu – a tudíž, jak si také vydělat více peněz, kterých se mi nikdy nedostávalo. Začal jsem to všechno studovat a uplatňovat v praxi na dílně.

Až jsem si jednou řekl, proč nejít rovnou „ke kovářovi“, mrknu do tiráže: vedoucí redaktor Ota Kraus, Praha 1, Spálená 51. Netrvalo dlouho a už jsme si s Otou povídali. Jak to chodí v továrně za bolševika, až jak moc jsou ty normy tvrdé, jací jsou normovači, koho máme za mistry, jak lidé, přicházející sem z existenčních důvodů na zaškolení, zvládají svou náročnou práci, vždyť to byly většinou studentky, ale i ženy z domácností, nejvíce přece jen vyhození úředníci z různých ministerstev nebo z akce 77 000 úředníků do výroby (jen tak mimochodem - mezi nimi například Jirka Kosta, budoucí sekretář profesora a ředitele Ekonomického ústavu Oty Šika), jak jsem se vůbec k tomu řemeslu dostal já, atakdále. To všechno Otu tehdy zajímalo. Vůbec jsem si kladl otázku, jak se k tomu šéfovskému místu vlastně dostal. To jsem se zase dozvěděl o pár let později od jeho tehdejšího kolegy z nakladatelství, spisovatele A.C.Nora (1903-1986), který na Otu vzpomíná ve svých dvou dílech pamětí Život nebyl sen.
Odnášel jsem si tenkrát od Oty náruč čísel Strojírenské výroby, mohl jsem je v klidu doma studovat a u soustruhu zkoušet i realizovat všechny ty chytré nápady. A začal si v období před měnovou reformou vydělávat až 30 Kč na hodinu. Přišel normovač a navrhl mi, abych si více nepsal, protože by tutéž zakázku (většinou na setinu milimetru přesné díly pro letadla, vyráběné v sovětské licenci pro naši armádu i na vývoz), kdyby se dostala před sotva zaškolenou dívenku, sotva kdy zvládla.
„Hele, mládenče milej“, (jakýpak jsem byl mládenec, doma dvě malé děti, třetí na cestě, ale věděl o mně, že jsem vyhozený redaktor z Mladé fronty), „já ti poradím, piš si jednou 28 Kč, podruhé můžeš občas i 30 Kč, ale to je maximum, které si dělník může u nás vydělávat…rozumíme si? Rozepiš si tu zakázku třeba na dva dny, občas se můžeš i fláknout nebo jít pomoci „na kontrolu“ měřit „šuplérou“ odvedenou práci jiných.“ Přitom tam stál za zadelí zástupce naší armády – důstojník – technik, který měl dopředu zabránit tomu, aby se na montáž nedostávaly zmetky.

Tohle všechno Otu zajímalo, zval mě k sobě do redakce, jakmile vyšlo nové číslo Strojírenské výroby. Po měnové reformě mne rychle udělali seřizovačem s pevným platem po přepočtu kursem 1:5, tj. 6 korun na hodinu. Ani o haléř více, neřádi jedni! Tak jsem se pustil do seřizování postupně „vyjetých“ mašin po jednotlivém zpracování jedné zakázky za druhou, a seřizoval tak, jak jsem si nastudoval z „modrých stránek“ Oty Krause. Ale zase byl kravál!
„Hele, mládenče, podej si na to zlepšovací návrh, ten ti nějak přijmou a zaplatí odměnu, a nekaž lidem normy…“ Dobrá, seřizoval jsem si dál po svém, udřené maminky, zapracované na revolverech (obráběcích strojích) jsem většinou při noční směně poslal do skladu, aby se tam někde mezitím „zašily“ či vyspaly, když musely doma přes den kmitat, a já jim za tu dobu jejich mašinu vyjedu. Ráno si napsaly na mzdový štítek svých maximálně 5 Kč za hodinu, více si psát nemohly a nesměly. Také jsem dokázal kromě seřizování pomocí metod rychloobrábění „vyjet“ až tři revolvery za noc. Nic jsem z toho neměl – jenom radost, že jsem to dokázal, že mohu těm zaškoleným lidičkám pomáhat jinak.

To nemluvím o tom, že když manželka čekala třetí dítě (dcerka se narodila v 1.října 1954), aby nepřišla o mateřskou dovolenou a přídavky na děti, byla zaměstnána do poslední doby, co to šlo (odvedl jsem ji do porodnice v posledním týdnu září, do té doby chodila „s bříškem“ do práce), že jsem v tomto období pracoval jen v nočních směnách. Přes den jsem se postaral o naše dvě malé děti a teprve, když manželka přišla z práce, šel jsem se konečně vyspat, pokud jsem neusnul po obědě spolu s těmi „prcky“. Několik měsíců jsem chodil na noční směny, každý z mých kolegů seřizovačů si to se mnou rád vždy vyměnil. To dá rozum!

Ale život jsem měl převrácený, kdy mám snídat, kdy obědvat? Snídám či obědvám nebo už večeřím? Jídlo jsem si nosil v “ešusech“ s sebou na noční směnu, měli jsme tam ohřívač a tam teprve jsem se pořádně najedl.
„Neptejte se, pane Krausi, kolik vážím, vidíte to na mě. Domů každé ráno chodí z fabriky jenom montérky…“ (moje nejnižší hmotnost tehdy činila 52 kg, nemluvě o avitaminóze, která se u mne projevila…)
„A jak to tak chceš ještě dlouho vydržet? Mysli na rodinu, nepřeháněj to s tím úderničením“.
Léta ubíhala, v roce 1957 po částečném „politickém oteplení“ mne objevil ekonomický novinář Jan Ev. Sedláček, jestli bych jim nešel pomoci při zrodu nového týdeníku Hospodářské noviny. Prý se o mne dozvěděl od Oty Krause. Moji přátelé z fabriky mne dokonce sami přemlouvali, abych si nešlapal po štěstí, jsi stejně rodilý novinář, máš rodinu, tady se jim na to vykašli, na tu dřinu … Tekly mi slzy jako hrachy, když jsme se loučili.

Ota byl jedním z mých prvních spolupracovníků, když jsem v Hospodářských novinách řídil průmyslovou rubriku. A nastalo pro mne další učení – zvládnout ekonomiku průmyslu a ekonomii vůbec. Tak jsem navázal kontakty s Věnkem Šilhánem, učil ty vědy na Vysoké škole ekonomické a zakrátko byl členem naší redakční rady. Začátkem šedesátých let přichází s ekonomickou reformou (tehdy se tomu říkalo „nová soustava řízení“) další z profesorů – Ota Šik, kterého jsem poznal osobně a navštěvoval jeho přednášky, jak to jen čas dovolil.
Dokonce nestačil o těch novotách psát, všude chtěli od něj články – přepustil mi pravidelnou spolupráci s časopisem Made in Publicity. Tady jsem tiskl jednotlivá hesla nové soustavy řízení od legislativy, až po ten tržní mechanismus.. Na samostatných kartičkách, z nichž nakonec byla pěkná kartotéka. Zájem byl velký – ČTK to všechno vydala knižně v roce 1966. Ve Večerní Praze na mne chtěli seriál – také tam vycházel na pokračování. Světe, div se, lidé z „Večerky“ a jejich čtenáři jsou lační na stravitelnou formou podávané informace o té soustavě!

Nebojte se, stále neopouštím nit, která mne spojovala s Otou Krausem. Zatímco já odcházel z Hospodářských novin do Čs. televize, abych pomáhal šířit myšlenky o Šikově reformě v nejmasovějším médiu, Ota měl pomalu nakročeno do ČTK, která tehdy vydávala časopis Podniková organizace. Po mém srpnovém vysílání ve Svobodném rozhlasovém vysílači Jsme s vámi, buďte s námi! jsem patřil k prvním propuštěným (to je slabý výraz pro ten způsob rozvázání pracovního poměru) redaktorům Čs. televize. Ale nebyl všem dnům konec – ještě jsme doufali, že alespoň v té ekonomice to půjde dál, podnikové rady budou fungovat…

Právě z té Podnikové organizace její vedoucí redaktor zůstal v emigraci, bylo nutné rychle něco s tím zavedeným časopisem udělat. Otu Krause objevil tehdejší ekonomický šéf ČTK Vladimír Brabec a řízením osudu jsem mohl nastoupit do jeho redakce. Ve dvou a s jednou sekretářkou jsme s Otíkem (to už jsme si dávno tykali) přetvářeli měsíčník k obrazu svému. Bude se to jmenovat Podniky a podnikání – napadlo nás. Spustili jsme anketu podnikových a generálních ředitelů, přetiskovali a překládali články do té doby zakázaných západních ekonomických časopisů, k externí spolupráci na moderní grafické úpravě jsme pozvali nejlepšího grafika z Rapidu (to byl podnik zahraničního obchodu), který uměl využívat ve své práci tzv. „americkou retuš“, s níž dokázal kouzla.
Ovšem, byl to zase jenom měsíčník. Vláďa Brabec mne zlomil, abych šel zavést do obdeníku Svět hospodářství pravidelné stránky čs. průmyslu a další stránku o čs. zahraničním obchodu. Ten obdeník byl širší – i ekonomické – veřejnosti zcela neznám. Podařilo se mi (to není, prosím pěkně, vychloubání) spolu s jednou sekretářkou ČTK na základě smlouvy o zvýšení nákladu Světa hospodářství během půl roku zvýšit odběr na předplatné z dosavadních 2500 výtisků na neuvěřitelných 12 000. Jak jsme toho dosáhli?
Začal jsem ve Světě hospodářství tisknout na pokračování seznam všech zahraničních firem, které měly na čs. trhu své zastoupení, dále firem, jimž bylo povoleno podnikat na zahraničních trzích podle přijatých zákonů, které stále ještě platily, získával jsem na nejrůznějších místech tzv. sekretní informace, které neměly ani moje bývalé Hospodářské noviny…
Jenomže přišly prověrky, spadla klec, nastoupil někdejší západoněmecký zpravodaj ČTK Ota Svěrčina (jinak usvědčený špion) jako ústřední ředitel ČTK, vypadl jsem opět jako jeden z prvních, smlouvu o vyplacení poctivě vydělaných peněz za zvýšení odběru Světa hospodářství mi ČTK uhradila jen částečně (buď rád, že ti dáme aspoň něco, jsi vyhozený, můžeš si jít stěžovat na hlavní nádraží).

Také Ota Kraus to musel zabalit. „Podnikovku“, jak jsme svému časopisu říkali, přivedl do záhuby zakrátko ministerský „ouřada“ (nechci ho jmenovat, ještě žije, pokud se neupil k smrti – tiskl články především těm, kteří ťukali na dveře nohou, protože v obou rukou nesli „flašky“ alkoholu pro milovaného šéfredaktora – mám na to svědky). Ota to nevzdal – neměl takové škraloupy, stále k němu měli úctu, nastoupil do redakce Hospodářských novin. Tam se už užíral, jak mi o tom vyprávěl. Šikova reforma byla odepsána, motivace lidí šla ke dnu, na čibuk bafající šéfredaktor ekonomice mnoho nerozuměl, anebo rozuměl, ale stejně nemohl nic dělat, Hospodářské noviny byly v tu dobu již ekonomickým týdeníkem ÚV KSČ (zpočátku je vydávalo nakladatelství Orbis).
Tak jsme se začali scházet v redakci našeho společného známého šéfredaktora měsíčníku Automobil, a protože jeho pilnou sekretářkou byla Anička Chourová, on se jmenoval Milan Jozíf, vznikl název našeho seskupení ACHJO, a ten funguje dosud. Jenom Ota Kraus už mezi nás nechodí od té doby, co záhadně zmizel z tohoto světa. Pomohlo mu „číslo do nebe“, jak napsal svoji povídku i celou knížku jeho syn Ivan.

Až do nařízené demolice mého rodného domu na Mělnicku po srpnových záplavách v roce 2002, jsem vedl v obci kroniku. Vydal jsem také pohlednici – jednu z prvních polistopadových v našem regionu. Poslal jsem ji také Otu Krausovi.
„Měl ji pořád pod sklem na stole“, říkala mi jeho žena Boženka, „a čekal na vhodnou příležitost, jak se za vámi do té obce, kde máte také malou vodní elektrárnu, vypravit.“
I stalo se! Kde se vzal, tu se vzal, v horký srpnový den se Ota náhle objevil na návsi v mé rodné vsi, v kapse moji pohlednici, přijel autobusem na zastávku, která je kilometr od obce vzdálená, odtud pěšky a lidem ukazoval pohlednici, na jejímž rubu bylo moje jméno jako autora těch snímků.
„Kde ho najdu?“, vyptával se. Nemusel mne dlouho hledat – něco nás k sobě přitahovalo celý život – jinak si to neumím vysvětlit. Sedl jsem ten den na kolo, že se pojedu porozhlédnout po obci, co je nového, zajdu na poštu, obecní úřad, koupím si noviny, rozmnožím či okopíruji nějaké texty – ale nic z toho už jsem neudělal. Koho nepotkám?
“Oto, jsi to ty? Prokristaboha, v tomhle vedru a ty jdeš pěšky až ze Štěpánu? (tak se říká Štěpánskému mostu přes Labe směrem na Mělník), máš rozum, v tomhle věku?“
„To víš, že nemám, a proto jsem tady. A chci vidět tu vaši malou vodní elektrárnu…“
Otík svého technického ducha nikdy nezapřel, naopak zadřel se mu pod kůži natolik, že tím trpěl ještě v tom stařeckém věku. Říkat o něm stařec, by byla ovšem urážka. Samozřejmě, že jsem ho k tomu Labi přivedl, že si prohlédl elektrárenský velín, uviděl a uslyšel klapot malých vodních Kaplanových turbín, vyzvídal na elektrárenském dispečerovi jako malý kluk – dodnes na to Luboš Houštecký nemůže zapomenout! Taková návštěva – a on opravdu přežil Osvětim?
“Oto, jsi to ty? Prokristaboha, v tomhle vedru a ty jdeš pěšky až ze Štěpánu? (tak se říká Štěpánskému mostu přes Labe směrem na Mělník), máš rozum, v tomhle věku?“
„To víš, že nemám, a proto jsem tady. A chci vidět tu vaši malou vodní elektrárnu…“
Otík svého technického ducha nikdy nezapřel, naopak zadřel se mu pod kůži natolik, že tím trpěl ještě v tom stařeckém věku. Říkat o něm stařec, by byla ovšem urážka. Samozřejmě, že jsem ho k tomu Labi přivedl, že si prohlédl elektrárenský velín, uviděl a uslyšel klapot malých vodních Kaplanových turbín, vyzvídal na elektrárenském dispečerovi jako malý kluk – dodnes na to Luboš Houštecký nemůže zapomenout! Taková návštěva – a on opravdu přežil Osvětim?
„Mírku, pamatuj si, česnek a cibule nesmí v tvé stravě nikdy chybět! Je vidět, že Tvoje paní dává česnek i pod pečené kuře, to se mi líbí…“, pochvaloval si u oběda, který jsem narychlo ohřál v mikrovlnce, protože manželka byla v zaměstnání a přijížděla v létě denně autobusem až po směně. Dodnes lituje, že Otu nepoznala, že nezůstala ten den doma. Copak mohla vědět, že přijde taková vzácná návštěva až k nám? Ota pochválil rajčata a okurky, z nichž jsem udělal salát, rostly mi na zahrádce stejně jako další druhy zeleniny. O cibuli a česneku, který tajně pěstoval v koncentráku, mi vyprávěl ještě dlouhou chvíli.
„Jak myslíš, že jsem přežil ten Osvětim nebo tu Osvětim?“ Nebudu vyprávět o tom, co napsal lépe jeho syn. Česnek a cibule jsou skutečně součástí zdravé výživy. Dávám Otovi za pravdu, tak jako vždy, co řekl, s čím se na mne kdy obrátil, co mi doporučil.

Moje kondolenční psaní paní Božence bylo na několika hustě psaných stranách. Vyzpovídal jsem se jí v těch bolestných dnech ze všech možných setkání s Otou, mým velkým přítelem, řekl bych starostlivým otcem (17 let činí náš věkový rozdíl), nikdy mne však nemusel vodit „za ručičku“, naopak probouzel ve mně nové a nové nápady. A to jen tak, zničeho nic…
Tak například vznikla příloha vizitek našich podnikových ředitelů, kteří nám blahopřáli k novému roku. Samozřejmě, že šlo o placenou inzerci! Ota mi tenkrát chtěl navrhnout mimořádnou odměnu, ale jaksi jsem mu to rozmluvil, že už nějakou odměnu mi ČTK vyplatila za jinou mimořádnou náborovou akci…
Přišel za vzpomínanou Aničkou do redakce s obsáhlým rukopisem (jó, na stroji nepsal, vše rukou!). Že napíše další knihu pro mladé lidi, kteří by měli povinně navštěvovat Osvětim, pak by jim přešli roupy! Anebo další knihu o islámu! Vždyť o něm naši lidé nic nevědí! Anička pokorně poslouchala, sedla k počítači a Otík začal diktovat něco z těch přinesených papírů, něco přímo z hlavy… Zůstalo nedopsáno…

Ani já, pamětník, nemohu všechno vypsat v jednom článku. Vůbec jsem se nezmínil o dalších dvou synech Oty Krause – ale co psát o Honzovi, kterého lidé vidí týden co týden na obrazovce v pořadu „Uvolněte se, prosím…“, anebo o Michaelovi, profesoru politologie na Midlebury College v USA, mužem, který stál v pozadí kandidátské kampaně Jana Švejnara na funkci našeho prezidenta, nepsal jsem nic o dceři Elišce, která žije v Kolumbii, zatímco její druhá sestra umřela mamince v náručí, když za ní přijela do zámoří.

Na Otu vzpomínáme v pondělí 7. září. Už letos v dubnu Židovské muzeum v Praze získalo od dědiců knihovnu spisovatele Oty Krause, jak jsem se dočetl na internetu. A jestli vyjde tento článek, rozešlu ho svým přátelům, kteří byli též přáteli Oty Krause. To není povinná závěrečná fráze – ale na takového člověka nelze do konce našich životů zapomenout.

Foto zleva: Ivan Kraus, Eliška Krausová, Michael Kraus, Jan Kraus, Marek Blažek (nejstarší syn Jana Krause), David Kraus, uprostřed: Božena Krausová

Miroslav Sígl

Foto © archív Miroslava Sígla (mj. z poškozeného alba zatopeného v srpnu 2002) a rodiny Krausových