Deník paní uèitelky – 22
Pololetní vysvìdèení
Nevím, zda to projde „cenzurou“, ale dnes, kdy¾ jsme hledali slova od písmenka h, jasný hlásek pøes celou tøídu zvìstoval: „Od h je taky hovno…“ No, mìl vcelku pravdu, ale zas na druhou stranu...
Høíšník byl pøed tabulí pouèen, ¾e sprostá slova známe všichni – dìti zodpovìdnì kývaly – ale inteligentní lidé je na veøejnosti nepou¾ívají – dìti opìt pøikyvovaly… Pak jsem ještì vysvìtlila, co znamená „inteligentní lidé“ a co znamená „na veøejnosti“ a pouèený prvòáèek mohl zpátky do lavice.
Nebojte, dnešní vyprávìní nebude o sprostých slovech, i kdy¾ mo¾ná nìkdy pøíštì… bylo by to urèitì ètivé a zábavné. Dnes to bude o vysvìdèení.
To pololetní se rozdává poslední hodinu po normálním vyuèování. U¾ od rána mi dìti hlásily, ¾e desky mají a jeden plakal, ¾e je zapomnìl. Tušila jsem, ¾e dnešní dopoledne bude dlouhé. Nápad jít nakrmit kachny na øeku padl zrovna tak, jako padala teplota na teplomìru. Ráno bylo pøesnì mínus 14 a nechtìla jsem rodièùm vracet místo dìtí rampouchy.
První hodina byla ve znamení her. Naše „kmotrovská“ 9.A pro nás v rámci své rodinné výchovy pøipravila hry a zábavu- vytváøeli jsme hady z papíru, hráli kvarteta i cvrnkací fotbal, do lítých bojù se nakonec zapojili malí i velcí.
Na závìr hodiny jsme si popøáli krásné vysvìdèení - my budeme mít první, oni pøedposlední. Pøedali jsme „dárky“- snìhuláèky s šišatým nápisem „mému kamarádovi z 9. A“ a na krk dostali medaile „mému kamarádovi z 1.A“. A prý - a» se tu máme dobøe, a¾ oni ze školy odejdou. No, na konci roku to bude ještì víc „na slzy“.
A pak se èas zaèal táhnout. Nezrychlilo ho ani psaní velkého H, ani matematické rozklady èísla 9. Dìti vzdychaly, vrtìly se, na uèení nebylo ani pomyšlení. „A kdy u¾ to bude?“ ozývalo se postupnì z rùzných koutù tøídy.
Doèkali jsme se. Zahájila jsem vyprávìním, jak kdy¾ byly v záøí malé, neumìly to a to a to… a teï u¾ jsou velké a spousty vìcí se nauèily, jsou moc šikovné a zaslou¾í si odmìnu. Pak nastala diskuse o výhodách s vysvìdèením spojených. Nìkteøí se chystají s rodièi do pizzerie, jiní do cukrárny, nìkdo má slíbeného køeèka a nìkdo „tajemství“.
Vzpomínám si, ¾e v naší rodinì se chodívalo po vysvìdèení do knihkupectví. Já i sestra jsme si mohly úplnì samy vybrat knihu, jakou jsme chtìly. Vy¾adovalo to tenkrát od knihkupce velkou trpìlivost, nebyla samoobslu¾ná knihkupectví a tak snášel na pult kde co, a my ne a ne se rozhodnout. Moc jsme se na to v¾dycky tìšily…
Ale zpátky do naší tøídy. Domluvili jsme se, ¾e se máme rádi, i kdy¾ se obèas zlobím a tu a tam i bouchnu do stolu. Je to proto, ¾e chci, aby se všechno hezky nauèili, aby se stále zlepšovali. K tomu mìl pøipomínku Štìpánek: „Já vím, paní uèitelko, ¾e je to tak. Moje maminka mì má moc ráda, ale vèera hodnì køièela, kdy¾ jsem vybìhl pøed barák v pono¾kách…“ To se mamince ani nedivím…
A pak u¾ to pøišlo. Pochválila jsem, podali jsme si ruku, pøedala jsem ten dlouho oèekávaný blanket. Dìtské oèi se rozzáøily. Smajlíci, kterými vyjadøovaly svou spokojenost s dnešním dnem, mìli pusu od ucha k uchu. Všichni.
Není to v té škole zas tak špatné… Jsme pøesnì v pùlce.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: