Piknik u Niagary (3)
Jak jsem se v Torontu opil s Josefem Škvoreckým
Z rukopisu kanadských cestopisných èrt Bøetislava Olšera
Svìtové encyklopedie ho podnes uvádìjí jako kanadského spisovatele, pøesto on sám se poøád pova¾uje za Èecha. I tímto zpùsobem lze pøedstavit Josefa Škvoreckého, milovníka jazzu a hlavnì autora literárních dìl, jako jsou Tankový prapor, Zbabìlci, Mirákl, Lvíèe, Prima sezona èi detektivní pøíbìhy poruèíka Borùvky a novela Bassafofon, první jeho kniha napsaná v Kanadì, a další z exilových titulù Pøíbìh in¾enýra lidských duší.
Staèilo zatelefonovat jeho Lumíru Salivarovi, kterého jsem znal u¾ z mých pøedcházejících návštìv Kanady. Lumír pozval švagra a tak jsem se v Torontu v rámci pøíjemné pánské jízdy setkal a nì¾nì opil s Josefem Škvoreckým. Byl s námi také nesmiøitelný Danny Smiøický z Miráklu a Tankového praporu. A láhev skvìlé kanadské whisky VO - Seagram.,,®ádné velké narozeninové oslavy u¾ øadu let nedìlám. Proè také? Snad jen, abych si pøipil, ¾e jsem se do¾il dalšího roku. V mládí jsem snil o tom, jak dorazím a¾ do roku 2000," øíká Josef Škvorecký.
A zatímco se s man¾elkou Zdenou aklimatizovali poèátkem sedmdesátých let v Kanadì, Lumír Salivar v Praze spravoval jejich majetek, vèetnì milionu korun, pøedevším z honoráøù za vydané knihy.
,Nechali mi tady klíèe od své chaty, bytu a dvou aut, k tomu všechny svoje úspory. Doslova bez dvacetníku to byl skuteènì celý milión. Tenkrát to bylo velké bohatství," pokyvuje Lumír Salivar uznale hlavou. ,,Dnes není milión v Èesku nic moc, i kdy¾ jsou to té¾ solidní peníze. Tak jsem ty úspory po ètyøech pìti tisících vkládal na výherní vkladní kní¾ky a místo toho, abych se jich zbavil, ještì jsem na nì zaèal vyhrávat, a¾ jsem z toho byl fakt neš»astný, co s tolika penìzi budu dìlat," smìje se.
,,Kdy¾ bylo jasné, ¾e se Škvoreètí u¾ domù nevrátí, chtìl jsem nìjak ten milion Josefovi do Kanady propašovat, nikdy jsem ne¾il na cizí úèet," krèí rameny, jako by øíkal, ¾e u¾ prostì takový je. ,,Proto¾e jsem mìl v té dobì za sebou deset let v celách jako politický vìzeò, navíc jsem byl po zápalu mozkových blan a mìl pracovní omezení, nezbylo ne¾ dìlat v Praze taxíkáøe. A tak v¾dycky, kdy¾ jsem vezl nìjakého cizince, jsem s ním veksloval a mìnil Josefùv a Zdenin milión za valuty," smìje se a jako kluk se plácá do stehen. ,,Nìkdy mi ho mìnily i prostitutky, které jsem pøi noèních ritech vozil. Tak jsem z toho miliónu udìlal za rok smìsici bezpoètu mìn."
Na prstech mi s vervou vypoèítává.
,,Nìco v dolarech, nìco v markách, francích, drachmách, švédských korunách èi italských lirách. No a tyto èástky jsem posílal v¾dy po náhodných kurýrech do Toronta. Mnohé z tìchto obnosù však nedorazily dodneška. Jejich pašeráci si je prostì strèili do vlastní kapsy, zkrátka s nimi zmizeli v nenávratnu..."
Kdy¾ si Škvoreètí zaøídili v Kanadì vydavatelství, potøebovali nìjaké rukopisy zakázaných èeských autorù. Tak se dal do práce zase Lumír Salivar v Praze. Poøídil si fotoaparát s ,tvrdou èoèkou´, aby mohl texty vyfotografovat na mikrofilm. Tak se mu podaøilo poslat tajnì do Toronta asi deset rukopisù, ne¾ ho nìkdo udal.
U¾ to znovu hrozilo vìzením, ale pøišel rok 1976, uvolnìní politického a normalizaèního napìtí, a Lumír Salivar se setkal s Luïkem Pachmanem. Ten u¾ mìl vyøízeno vystìhování do Nìmecka. Tak ho pøivedl k pøemýšlení o tom samém. Na policii mu to ostatnì navrhli pøi jednom z výslechù:
„Buï pùjdete jako ¾ivitel rodiny zpátky na Pankrác, nebo si za¾ádáte o vystìhovalecké pasy, kdy¾ se vám ten kapitalismus tak líbí!"
Vzal si èas na rozmyšlenou, ale fakt, ¾e jeho dìti budou mít v Kanadì velkou šanci se uplatnit, definitivnì zavá¾il.
„Tak jsem se ocitl v Torontu,” vzpomíná. ,,V roce 2006 to bylo pøesnì tøicet rokù od chvíle, kdy se rodiny Škvoreckých a Salivarù znovu setkaly," spokojenì poèítá.
Bøetislav Olšer
